ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.55.2020.1
KSCB 27 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 55/2020-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) Záveská a spol., v. o. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 26468514, jako insolvenčnímu správci žalobce, 2) L. V. , narozenému XY, a 3) P. V. , narozené XY, oběma bytem XY, za účasti J. M. , narozené XY, bytem XY, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupené žalobcem jako obecným zmocněncem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2019, č. j. 42 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. M.) domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. prosince 2017 uzavřené mezi prvním žalovaným (Záveská a spol., v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka J. M.) [prodávajícím], a druhým žalovaným a třetí žalovanou (manžely V.) [kupujícími], jíž byly prodány nemovité věci žalobce (specifikované blíže ve výroku rozhodnutí) [dále jen „nemovité věci“] mimo dražbu v rámci insolvenčního řízení žalobce (dále jen „kupní smlouva“) [bod I. výroku], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť je sjednána v náležité formě s dostatečně určitým obsahem (jsou zde specifikovány strany kupní smlouvy, její předmět, kupní cena i způsob její úhrady) a neodporuje žádnému ustanovení zákona. K námitkám žalobce uvedl, že první žalovaný byl oprávněn z titulu výkonu funkce insolvenčního správce žalobce uzavřít kupní smlouvu jako prodávající, neboť prohlášením konkursu na majetek žalobce na něj přešlo dispoziční oprávnění k majetku žalobce [§229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. listopadu 2015, č. j. KSCB 27 INS XY]. Zároveň šlo o osobu (zapsanou ve veřejném rejstříku), jež měla v době uzavření kupní smlouvy způsobilost k právnímu jednání, a první žalovaný postupoval dle pokynu společnosti AFIA PROINVEST s. r. o. (dále jen „společnost A“) [ze dne 5. května 2017] k prodeji nemovitých věcí (zástavy) z majetkové podstaty žalobce. Společnost A s účinky od 13. března 2017 vstoupila na místo původního zajištěného věřitele (Komerční banky a. s. ‒ dále jen „banka“) do insolvenčního řízení žalobce (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2017, č. j. KSCB 27 INS XY).
3. Závěrem k námitce žalobce, že kupní smlouva je neplatná proto, že první žalovaný uvedl v omyl druhého žalovaného a třetí žalovanou (v tom, že zástavní práva váznoucí na nemovitostech zaniknou „v celé šíři“ a nikoli pouze ve vztahu k předmětu prodeje, tj. ideálním polovinám nemovitostí), insolvenční soud konstatoval, že takovou námitku (námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy) by mohli vznést pouze druhý žalovaný a třetí žalovaná jako kupující; ti však v řízení opakovaně prohlásili, že ji uplatnit nechtějí.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2019, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci insolvenčním soudem. K námitkám odvolatele (mimo jiné) uzavřel, že nemovité věci prodal první žalovaný v souladu s §293 odst. 1 insolvenčního zákona, když tak učinil dle pokynu zajištěného věřitele žalobce, jímž byla v době uzavření kupní smlouvy společnost A. Ta totiž vstoupila (z titulu postoupení pohledávky za žalobcem postupní smlouvou ze dne 20. února 2017) do insolvenčního řízení žalobce na místo původního zajištěného věřitele žalobce s účinky ke dni 13. března 2017, a nabyla tak i práva spojená s postoupenou pohledávkou, včetně práv zajišťovacích [§1880 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)].
6. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož skutečnost, že původní zajištěný věřitel žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy stále zapsán v katastru nemovitostí jako zástavní věřitel, nic nemění na oprávnění společnosti A udělit prvnímu žalovanému pokyn k prodeji nemovitých věcí, když zápis změny v osobě zástavního věřitele v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinek.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (doplněné podáním ze dne 11. února 2020), které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), neboť míní, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo právních otázek, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že ke zpeněžení předmětu zajištění bylo třeba souhlasu všech zajištěných věřitelů. Namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a chybějící uvedení důvodů pro neprovedení jím navržených důkazů. Zdůrazňuje, že kupní cenu neodsouhlasil zástupce věřitelů a že společnost A nebyla coby zástavní věřitel zapsána v katastru nemovitostí. Dovolatel konečně též prosazuje právní názor, že kupní smlouva neobsahovala ujednání o zániku právních vad, ač toto ujednání obsahovat musela.
9. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
10. Dovolání žalobce, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto pravidlo je nezbytné zohlednit i při posuzování přípustnosti dovolání v dané věci. Napadené rozhodnutí pak ve skutkové rovině (v návaznosti na obsah insolvenčního spisu, jak je patrný i z insolvenčního rejstříku) vychází z toho, že:
[1] Pohledávka P14 přihlášená do insolvenčního řízení žalobce bankou byla na přezkumném jednání konaném dne 15. února 2016 zjištěna ve výši 7.400.714,42 Kč, a to jako zajištěná zástavním právem k nemovitým věcem zapsaným prvním v pořadí (B-10).
[2] Společnost A vstoupila do insolvenčního řízení žalobce ve vztahu ke zjištěné pohledávce P14 na místo původního zajištěného věřitele s účinky ke dni 13. března 2017, a to z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. února 2017 uzavřené mezi původním zajištěným věřitelem žalobce jako postupitelem a společností A jako nabyvatelem (P14-6).
[3] Obvyklou cenu nemovitých věcí, jež byly prodány kupní smlouvou, určil pro potřeby insolvenčního řízení žalobce znalec Ing. Zdeněk Garlík ke dni 26. dubna 2017 částkou 1.875.000 Kč (B-134).
[4] Přípisem ze dne 5. května 2017 dal zajištěný věřitel ve smyslu §293 insolvenčního zákona prvnímu žalovanému pokyn, aby zpeněžil nemovité věci prodejem mimo dražbu (B-133).
[5] Nemovité věci prodal první žalovaný kupní smlouvou ze dne 8. prosince 2017 za částku 2.250.000 Kč [B-209].
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění (důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle §230 a §293 insolvenčního zákona považují v souladu s §167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze zajištění věřitelé (§2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle §167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle §219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018).
[3] Smlouva o postoupení pohledávky je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod zástavního práva, neboť s postoupenou pohledávkou přechází na postupníka i její příslušenství a všechna práva s ní spojená [srov. §524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], tedy i zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[4] Účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. lednem 2014 se i po tomto datu řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. (§3028 odst. 3 o. z.) [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod číslem 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[5] Se samotným postoupením pohledávky, kdyby bylo vkladovou listinou právní jednání (souhlasné prohlášení postupitele a postupníka), by se pojil deklaratorní zápis do katastru nemovitostí ohledně změny v osobě zástavního věřitele k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (je-li zástavní právo zřízené k věci zapisované do katastru nemovitostí). Podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (obdobně též §1880 o. z. – postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 1972/2019].
14. Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemůže být pochyb, že od pořízení znaleckého posudku měl být za zajištěného věřitele považován jen věřitel A, jehož zajištěná pohledávka první v pořadí (zjištěna ve výši 7.400.714,42 Kč) převyšovala hodnotu nemovitostí tvořících zástavu, odhadnutou částkou 1.875.000 Kč.
15. K námitce dovolatele, že „vkladová listina Kupní smlouva musí obsahovat ujednání o zániku právních vad“, Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový zákonný požadavek neexistuje. Ostatně závěr, že k okamžiku uzavření kupní smlouvy zanikají práva třetích osob váznoucích na nemovitých věcech (předmětu kupní smlouvy) vyplývá jasně již z dikce §289 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. I případná absence smluvního ujednání, které by upozornilo smluvní strany kupní smlouvy na uvedený důsledek, v kupní smlouvě tak nezpůsobuje neplatnost předmětné kupní smlouvy.
16. Argumentace dovolatele ohledně (tvrzených) nesprávností „v průběhu vkladových řízení sp. zn. V-88745/2017-101 a sp. zn. V-93152/2017-101“ je pro účely posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nespočívá. K jejímu přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
17. V neposlední řadě přípustnost dovolání nezakládá (ani) námitka absence souhlasu zástupce věřitelů s kupní cenou, za níž byly nemovitosti kupní smlouvou prodány, neboť odvolací soud uzavřel, že cena uvedená v kupní smlouvě byla odsouhlasena zajištěným věřitelem (k tomu srov. odst. 17 rozsudku odvolacího soudu), přičemž zajištěný věřitel (společnost A) byl též zástupcem věřitelů (protokol B-10).
18. Namítá-li dovolatel, že byl zkrácen na svých právech, když odvolací soud neprovedl některé z jím navržených důkazů (specifikované v doplnění dovolání z 11. února 2020), je zřejmé, že šlo o důkazy nadbytečné, neboť byla-li pohledávka zajištěného věřitele zjištěna, nelze již namítat (a tedy i prokazovat) případné vady vzniku zajištění. Soud neprovádí důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
20. K výše řečenému lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a ostatním účastníkům dovolacího řízení náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu