ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.76.2021.1
KSPH 71 INS XY
56 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 76/2021-299
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce I. Insolvenční společnosti v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 09795359, jako insolvenčního správce dlužníka L., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalovanému P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Radkem Hladinou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, PSČ 106 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. 56 ICm XY, určil, že vůči „konkursním“ věřitelům dlužníka (L.) jsou neúčinné projekt rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným (P.) [bod I. výroku] a rozhodnutí valné hromady dlužníka ze dne 25. června 2013 ve formě notářského zápisu N 393/2013, NZ 348/2013 sepsaného Mgr. Hanou Mátlovou, notářkou v Šumperku, o schválení projektu rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným ze dne 17. června 2013, ve znění ze dne 22. června 2013 (dále jen „projekt“ či „projekt rozdělení“) [bod II. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Jednatelem dlužníka je od 7. dubna 1995 J. L., narozený XY (dále jen „J. L.“). V období od 7. dubna 1995 do 11. září 2013 byl jednatelem dlužníka také M. L., narozený XY (dále jen „M. L.“). Do 24. října 2013 měl dlužník dva společníky, a to M. L. s obchodním podílem ve výši 49 % a J. L. s obchodním podílem ve výši 51 %, od tohoto dne se stal jediným společníkem dlužníka J. L.
[2] Valná hromada dlužníka dne 25. července 2013, jíž se účastnili J. L. a M. L., oba zastoupeni Mgr. Karlem Nejdkem, přijala usnesení o schválení projektu rozdělení (notářský zápis notářky Mgr. Hany Mátlové ze dne 25. července 2013, sp. zn. N 393/2013, NZ 348/2013).
[3] Projektem rozdělení ze dne 22. června 2013 došlo k odštěpení části jmění dlužníka s tím, že takto odštěpená část přejde na žalovaného. Rozhodným dnem byl v čl. 5.1 projektu sjednán 1. leden 2013.
[4] Žalovaný měl k 31. prosinci 2012 evidován zapsaný základní kapitál ve výši 200 000 Kč a nevykazoval žádnou činnost.
[5] V ověřovací zahajovací rozvaze dlužníka k 1. lednu 2013 ze dne 16. června 2013 byla na straně aktiv v dlouhodobém hmotném majetku vykazována částka 29 099 000 Kč a na straně pasiv nerozdělený zisk z minulých let ve výši 11 102 000 Kč.
[6] Dlužník za rok 2012 hospodařil se ztrátou 12 762 000 Kč, přičemž v minulém účetním období byl ve ztrátě 15 916 000 Kč.
[7] Dlužník podle výroční zprávy za rok 2012 předpokládal útlum s ohledem na vývoj ve stavebnictví a od roku 2008 soustavně snižoval počet zaměstnanců. Ke dni 30. listopadu 2012 pak byla ukončena činnost dceřiné společnosti dlužníka L. F. S.
[8] Celkové závazky dlužníka z obchodních vztahů činily 22 886 324,45 Kč, z nichž cca 7 000 000 Kč tvořily závazky se splatností 90 dnů, a ostatní část byla s delší splatností.
[9] Znaleckým posudkem č. 4121/2013 ze dne 27. května 2013 zpracovaným společností MONTEKALA, spol. s r. o. (dále jen „společnost M“) byla stanovena hodnota odštěpované části jmění dlužníka, která přešla na nástupnickou společnost žalovaného k 31. prosinci 2012 ve výši 14 619 000 Kč, přičemž celková hodnota majetku činila 29 099 197 Kč a celkové cizí zdroje 14 480 411 Kč. Zůstatková cena linky na výrobu izolačního skla nebyla ve znaleckém posudku uvedena, neboť znalci nebylo při stanovení ceny známo, že v roce 2011 prošla rekonstrukcí za částku 138 000 EUR. Hodnota výrobní linky po zohlednění ponížení ceny o cca 10 % ročně činí přibližně 2 700 000 Kč.
[10] Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 27. října 2016 insolvenčním návrhem dlužníka, jehož součástí byl seznam závazků za období od 1. ledna 2009 do 4. října 2016 v celkové výši 35 939 733,16 Kč se splatností v období let 2009 až 2016, přičemž více než polovina závazků byla splatná v roce 2016.
[11] Insolvenční soud usnesením ze dne 19. ledna 2017 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce [Insolvenční společnost, v. o. s. (dále jen „I. S.“)].
[12] Podle znaleckého posudku Ing. Simony Servusové došlo realizací projektu rozdělení k faktickému zhoršení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka. Projekt neměl pro dlužníka žádný ekonomický přínos, ekonomicky jej poškodil. Společnost M nesprávně určila hodnotu movitých věcí podle jejich účetní hodnoty namísto jejich reálné hodnoty, následkem toho byla převedena aktiva vyšší minimálně o 2 700 000 Kč. Rovněž tržní hodnota odštěpovaného majetku byla vyšší než hodnota uvedená v projektu a dlužníku zůstal majetek s nižší tržní hodnotou, než byla hodnota uvedená v projektu. V důsledku projektu dlužník nemohl nadále provozovat svoji obchodní činnost, neboť věci potřebné pro výrobní činnost byly převedeny do vlastnictví žalovaného. Na žalovaného byl převeden rovněž majetek, z něhož plynuly dlužníkovi příjmy z nájmu. Pohledávky, které dlužníkovi zůstaly, byly „staré“ a obtížně vymahatelné. Dlužník měl nevyváženou kapitálovou strukturu, tj. byl ve vysokém zadlužení, a od roku 2009 nevykazoval žádný zisk.
3. Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z §235, §239 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěru, že napadenými úkony dlužník zkrátil uspokojení svých věřitelů ve smyslu §235 odst. 1 insolvenčního zákona. Kdyby k rozdělení dlužníka nedošlo, byli by jeho věřitelé uspokojeni ve větší míře, neboť insolvenční správce by mohl sepsat majetek, který přešel na žalovaného, do majetkové podstaty dlužníka a zpeněžit jej ve prospěch věřitelů.
4. Insolvenční soud měl za prokázané, že k rozdělení dlužníka došlo v době, kdy se nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti (nejpozději k 31. prosinci 2012), neboť měl nejméně dva věřitele s pohledávkami přesahujícími částku 1 600 000 Kč, a to více než 3 měsíce po jejich splatnosti (přihlášené a zjištěné pohledávky společnosti AGC Fiat Glass Czech, a. s., a společnosti BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBA M2, s. r. o.). Vedle těchto věřitelů měl dlužník i další věřitele s pohledávkami více než 3 měsíce po splatnosti (uvedené v seznamu závazků; A-4).
5. Podle insolvenčního soudu si dlužník zároveň nejpozději svým rozdělením způsobil úpadek též ve formě předlužení. Z auditované účetní závěrky dlužníka za rok 2012 plyne, že ke dni 31. prosince 2012 dosahoval jeho vlastní kapitál částky 4 828 000 Kč. Tím, že k rozhodnému dni projektu rozdělení dlužník odštěpil na žalovaného čisté obchodní jmění v hodnotě 14 619 000 Kč, se jeho vlastní kapitál propadl na záporných – 9 791 000 Kč.
6. Dlužník nemohl spoléhat, že se ze své tíživé hospodářské situace dostane dalším provozováním podniku, když podstatná část jeho výrobních prostředků v důsledku odštěpení přešla na žalovaného. Nadto konečná účetní závěrka dlužníka byla ověřena auditorem již ve chvíli, kdy dlužník musel být seznámen s obsahem znaleckého posudku a s tím, že dosavadní účetní hodnoty odštěpovaného majetku neodpovídají skutečnosti. Insolvenční soud proto uzavřel, že u dlužníka byla naplněna podmínka subjektivní stránky minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
7. Žalovaný a dlužník byli v době realizace projektu fakticky osobami blízkými, a to s ohledem na personální propojení obou společností osobou M. L. Úmysl zkrátit věřitele tak musel být žalovanému znám (§242 odst. 2 insolvenčního zákona).
8. Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že dlužník se rozdělením, kterým převedl zjevně nevýhodně podstatnou část svého jmění na žalovaného, dopustil úmyslného zkracujícího právního úkonu podle §242 insolvenčního zákona.
9. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
10. Odvolací soud – cituje §235 a §242 insolvenčního zákona, §35, §36 a §257 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“) a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – nejprve předeslal, že po zápisu přeměny do obchodního rejstříku je tato právně nezvratitelná. Důvodem pro zrušení zápisu či vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nemohou být ani případné vady v procesu přeměny.
11. Dále odvolací soud uvedl, že zákon o přeměnách obsahuje speciální ucelenou právní úpravu ochrany věřitelů, neboť mohou být přeměnou zásadně (i negativně) ovlivněni. Vzhledem k tomu se právní úprava neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona při přeměnách obchodních společností a družstev neuplatní. Ochrana věřitelů, jejichž pohledávky existovaly v době účinnosti přeměny, je jednak do výše ocenění jmění, které přešlo na nástupnickou společnost, či do výše rozdílu vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze a vlastního kapitálu vykázaného v konečné účetní závěrce v případě, že k ocenění jmění nedochází, zajištěna ručitelskými vztahy, jednak, u existujících nesplatných pohledávek, oprávněním požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny dobytnost pohledávek zhorší. Takovým oprávněním nedisponují pouze věřitelé, jejichž ochrana spočívá v tom, že jsou jejich pohledávky v případném insolvenčním řízení uspokojovány přednostně, anebo zajištění věřitelé.
12. Byť odvolací soud připustil, že podle §235 insolvenčního zákona lze odporovat i rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti v působnosti valné hromady, tento závěr se neuplatní při „rozhodovací činnosti valné hromady“ o schválení přeměny společnosti. K tomu odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze.
13. Jestliže v projednávané věci věřitelé nevyužili ochrany, kterou jim poskytuje zákon o přeměnách v ustanoveních části první, hlavy VII, „Ochrana věřitelů“ (§35 až §39) a dále v části třetí, hlavy I, dílu 4 „Některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení“ (§257 až §264), není možné toto jejich potenciální znevýhodnění nahradit cestou odpůrčí žaloby a zjištěním neúčinnosti právního úkonu, neboť tito věřitelé se mohli domáhat ochrany podle zákona o přeměnách.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal I. S. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Namítá, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Podle dovolatele právní úprava ochrany věřitelů v rámci přeměny podle zákona o přeměnách nikterak nevylučuje působnost ustanovení insolvenčního zákona upravujících neúčinnost právních úkonů. Zároveň neexistuje právní předpis, jenž by výslovně upravoval nepoužitelnost či vyloučení ustanovení insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů. Dovolatel má naopak za to, že s ohledem na rozdělením způsobenou konkursní situaci dlužníka je na místě aplikovat ustanovení insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů jako speciální k právní úpravě zákona o přeměnách. Uvedené podle dovolatele platí tím spíše, že žalobou nebyla napadána platnost přeměny, nýbrž její účinnost vůči insolvenčním věřitelům.
16. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje dovolání zamítnout. Shodně s odvolacím soudem má za to, že proces rozdělení je po zápisu do obchodního rejstříku právně nezvratitelný a věřitelé se měli domáhat ochrany podle zákona o přeměnách. Je přesvědčen, že již ze samotného mechanismu majetkového převodu, respektive přeměny, není možné usuzovat na úmysl zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka s odvoláním na principy rejstříkové publicity.
17. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 13. ledna 2022, č. j. KSPH 71 INS XY, odvolal I. S. z funkce insolvenčního správce (první výrok) a novým insolvenčním správce ustanovil I. Insolvenční společnost v. o. s. Nový insolvenční správce se tak stal účastníkem řízení namísto původního žalobce.
18. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a napadené rozhodnutí závisí na dovoláním otevřené otázce, jejíž řešení odvolacím soudem se odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, která byla přijata po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona o přeměnách:
§235 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
(…)
§1 (zákona o přeměnách)
(1) Tento zákon upravuje přeměny obchodních společností (dále jen „společnost“) a družstev a zapracovává příslušné předpisy Evropské unie.
(2) Přeměnou se pro účely tohoto zákona rozumí fúze společností nebo družstva, rozdělení společnosti nebo družstva, převod jmění na společníka, změna právní formy a přeshraniční přemístění sídla.
(3) Právní případy uvedené v odstavci 2 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řídí se ustanoveními zákona, který upravuje právní poměry obchodních společností a družstev.
§35 (zákona o přeměnách)
(1) Věřitelé osob zúčastněných na přeměně, kteří přihlásí své nesplatné pohledávky do 6 měsíců ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, mohou požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Marným uplynutím této lhůty toto právo zaniká.
(2) Nedojde-li mezi věřitelem a osobou zúčastněnou na přeměně k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a výši pohledávky.
(3) Jestliže věřitel prokáže, že se v důsledku přeměny podstatným způsobem sníží dobytnost jeho pohledávky a osoba zúčastněná na přeměně neposkytla přiměřené zajištění, může požadovat poskytnutí dostatečné jistoty ještě před zápisem přeměny do obchodního rejstříku.
§57 (zákona o přeměnách)
(1) Po zápisu přeměny do obchodního rejstříku nelze
a/ tento zápis zrušit,
b/ určit neplatnost projektu přeměny nebo vyslovit neplatnost rozhodnutí o schválení přeměny; tím není dotčeno právo společníků nebo členů na dorovnání a na náhradu škody, popřípadě na přiměřené zadostiučinění, nebo
c/ změnit ani zrušit projekt přeměny.
(…)
§257 (zákona o přeměnách)
(1) Každá z nástupnických společností ručí za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti na ostatní nástupnické společnosti nebo zůstaly rozdělované společnosti při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce pro ocenění jmění.
(2) Nedochází-li k ocenění jmění posudkem znalce, ručí každá z nástupnických společností nebo každé z nástupnických družstev za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi nebo družstvy až do částky vlastního kapitálu vykázané v zahajovací rozvaze.
§258 (zákona o přeměnách)
Rozdělovaná společnost nebo rozdělované družstvo ručí za závazky, jež přešly v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost nebo družstvo nebo na více nástupnických společností nebo družstev, do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze.
§259 (zákona o přeměnách)
Ustanovení §35 až 40 nejsou ustanoveními §257 a 258 dotčena.
§264 (zákona o přeměnách)
Není-li věřiteli známo, na kterou z nástupnických společností nebo družstev přešla pohledávka zaniklé nebo rozdělení společnosti nebo družstva, může vyžadovat splnění závazku na kterékoliv z nástupnických společností nebo družstev.
23. V uvedené podobě platí označené ustanovení insolvenčního zákona beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Citovaná ustanovení zákona o přeměnách, ve znění účinném do 31. prosince 2013, v uvedené podobě platila v době přijetí projektu rozdělení.
24. Dovoláním otevřenou otázkou, zda právní úprava obsažená v zákoně o přeměnách vylučuje možnost zpochybnit rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka odpůrčí žalobou podle §235 a násl. insolvenčního zákona, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020. V něm dospěl k níže uvedeným závěrům.
25. Z právní úpravy přeměn, která vychází z toho, že po dokončení přeměny jde o stav nezvratitelný, ještě bez dalšího neplyne, že přeměnu nelze napadnout odpůrčí žalobou. Určení neúčinnosti právního úkonu totiž nevede ke zrušení nebo zneplatnění přeměny, ale pouze k tomu, že vůči insolvenčnímu správci (a věřitelům dlužníka) je přeměna neúčinná. Úspěšná odpůrčí žaloba podle §235 a násl. insolvenčního zákona nemění ničeho na platnosti přeměny ani na její účinnosti vůči těm subjektům, v jejichž prospěch nepůsobí vyhovující rozsudek insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.
26. Za přiléhavý Nejvyšší soud považuje poukaz na úpravu ochrany věřitelů stanovenou v zákoně o přeměnách. Tento zákon vskutku obsahuje obecnou ochranu věřitelů v §35 zákona o přeměnách, podle níž má věřitel právo na poskytnutí jistoty, a zvláštní ochranu věřitelů při rozdělení upravenou v §257 a §258 zákona o přeměnách, spočívající v ručení nástupnické či rozdělované společnosti. Věřitelé tak mají při rozdělení společností zvláštní ochranné instituty, které obvykle (u jiných odporovatelných právních úkonů) k dispozici nemají. Je proto otázkou, zda tato pravidla lze „přidat“ k obecné insolvenční neúčinnosti a věřitelé mají (prostřednictvím insolvenčního správce) další nástroj ochrany, anebo zda tato ochrana nahrazuje (vylučuje) odpůrčí nároky v insolvenci.
27. V odborné literatuře se k dané problematice vyslovuje dílo Kuhn, P., Štenglová, I., Bílá, I., Havel, B. a kol. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, na str. 22, tak, že „pravidla o přezkumu platnosti přeměny podle §52 a násl. nepopírají možnost dovolávat se neúčinnosti přeměny odpůrčí žalobou podle §235 a násl. insolvenčního zákona. Ustanovení §56 zákona o přeměnách sice znemožňuje napadání přeměny, nicméně neruší možnost dovolání se neúčinnosti tehdy, došlo-li k poškození věřitelů podle insolvenčního zákona. V každém případě se však postupuje podle pravidel insolvenčního zákona a platí obecný předpoklad, že prohlášením neúčinnosti se přeměna nestává neplatnou, pouze se uplatní postup podle §236 a §237 insolvenčního zákona“. Ke stejnému závěru dospívá také Petr Mundl v článku „K možnosti domáhat se určení relativní neúčinnosti projektu přeměny v rámci insolvenčního řízení“, publikovaném dne 25. října 2018 na www.epravo.cz , podle něhož úprava ochrany věřitelů společností zúčastněných na přeměně nepokrývá celé spektrum možných úkonů, které některé věřitele zkrátí, popřípadě některé věřitel zvýhodní.
28. S přihlédnutím k tomu, že zákon o přeměnách zapracovává do českého právního řádu (i) šestou směrnici Rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982 (dále jen „šestá směrnice“), Nejvyšší soud v dotčených souvislostech poukazuje i na závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 30. ledna 2020, I. G. I. Srl v. Maria Grazia Cicenia a další, C-394/18, podané k výkladu článku 12 a 19 šesté směrnice (ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/63/ES ze dne 13. listopadu 2007).
29. V označeném rozsudku dospěl Soudní dvůr Evropské unie k těmto závěrům:
30. Článek 12 šesté směrnice, ve spojení s články 21 a 22 uvedené směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby věřitelé rozdělované společnosti, jejichž pohledávky vznikly před rozdělením a kteří nevyužili prostředky ochrany stanovené ve vnitrostátní právní úpravě na základě uvedeného článku 12, mohli podat odpůrčí žalobu po uskutečnění rozdělení, a to za účelem prohlášení neúčinnosti rozdělení vůči nim, a navrhnout exekuční nebo zajišťovací opatření týkající se majetku, který byl převeden na nově založenou společnost.
31. Článek 19 šesté směrnice, ve spojení s články 21 a 22 uvedené směrnice, který upravuje režim neplatnosti rozdělení, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby věřitelé rozdělované společnosti podali po uskutečnění rozdělení odpůrčí žalobu, která nenarušuje platnost tohoto rozdělení, ale pouze umožňuje, aby toto rozdělení bylo vůči těmto věřitelům neúčinné.
32. Z citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie tak vyplývá, že dotčené články označené směrnice, které chrání věřitele rozdělované společnosti, stanoví minimální systém ochrany věřitelů před újmou, která jim může být rozdělením způsobena. Nevylučují však uplatnění další ochrany, která je (může být) stanovena na ochranu těchto věřitelů národními právními úpravami (v posuzované věci šlo o italskou úpravu „obecné“ odpůrčí žaloby).
33. Otázka, zda k ochraně věřitelů obsažené v zákoně o přeměnách přistupuje i další ochrana, tj. možnost napadat přeměnu na základě odpůrčích žalob, v daném případě odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona, se tudíž posuzuje podle národní (české) právní úpravy. Protože zákon o přeměnách výslovně nevylučuje možnost napadnout projekt přeměny odpůrčí žalobou a výluku v tomto směru neobsahuje ani insolvenční zákon, Nejvyšší soud ve shodě s tím, co k dané problematice uvádí odborná literatura, uzavírá, že nenalézá žádný důvod, který by měl bránit závěru, že rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka lze napadnout odpůrčí žalobou podle §235 a násl. insolvenčního zákona.
34. Z uvedeného tedy pro poměry dané věci vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že z důvodu zvláštní úpravy obsažené v zákoně o přeměnách nelze napadnout projekt rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona, není správný.
35. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
38. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu