ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.80.2021.1
KSPH 64 INS XY
64 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 80/2021-398
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou, se sídlem v Libiši, Za Kralupkou 615, PSČ 277 11, proti žalovanému jmt insol, v. o. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05276454, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. M., o vyloučení spoluvlastnických podílů z majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 64 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. M. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 64 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 64 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 64 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 64 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 64 ICm XY , s výjimkou bodu II. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 64 ICm XY , Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (M. M.) domáhal vůči žalovanému (jmt insol, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice J. M.) vyloučení ideálních spoluvlastnických podílů (ve výši 1/2) na označených nemovitostech z majetkové podstaty dlužnice (bod I. výroku).
[2] Zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal vyloučení ve výroku specifikovaného pozemku a spoluvlastnických podílů na označených nemovitostech z majetkové podstaty dlužnice (bod II. výroku).
[3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud měl žalobu za nedůvodnou, s tím, že dlužnici nadále svědčí spoluvlastnické právo k podílům, které na ni žalobce převedl darovací smlouvou ze dne 16. listopadu 2006. Žalobce totiž neučinil řádnou výzvu k vrácení daru podle „§630 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, neboť bylo prokázáno, že dlužnici pouze sdělil: „Vrať mi dům“. V této ústní výzvě ze dne 18. listopadu 2016 nebyl předmět daru specifikován v souladu s darovací smlouvou ani s údaji evidovanými v katastru nemovitostí. Žalobce ani netvrdil, že dlužnici vyzval k vrácení daru jiným způsobem. Jestliže žalobce nárok na vrácení daru odvozuje od jednání dlužnice, k němuž došlo v listopadu 2016, pak ve smyslu §2075 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), mu již uplynula lhůta k opětovné výzvě k vrácení daru ze stejného důvodu.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozhodnutím:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §205 odst. 1, 2 a 3, §224 odst. 1 a 2 a §225 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) – pro stručnost odkázal na skutková zjištění a právní závěry insolvenčního soudu, které považoval za správné. Ve shodě s insolvenčním soudem dovodil, že výzva k vrácení „domu“ nesplňuje formální náležitosti odstoupení od darovací smlouvy ani odvolání daru (§2072, §2073 a §2075 o. z.). Dále uvedl, že žalobce neidentifikoval žádný úkon (jednání), kterým si ve vztahu k jeho tvrzenému právu počínal jako vlastník či oprávněný držitel spoluvlastnických podílů. Neunesl-li žalobce důkazní břemeno ohledně tvrzeného nemravného chování dlužnice ani dodržení lhůty pro odvolání daru, nemohlo být ani prokázáno, že dlužnice je nepoctivým držitelem spoluvlastnických podílů. K argumentaci žalobce o neúčinnosti darovací smlouvy (o níž pravomocně rozhodl Okresní soud Praha-východ) dodal, že rozsudek nastolil účinky neúčinnosti pouze ve vztahu k věřiteli žalobce (společnosti PPk Finance Ltd.).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel snáší argumentaci ve prospěch názoru, podle něhož odvolací soud neposoudil správně otázku náležitostí a doručení výzvy k vrácení daru. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, tvrdí, že dlužnici coby obdarované byla výzva k vrácení daru řádně doručena, proto nastaly i hmotněprávní účinky vyvolané tímto právním úkonem a došlo „k obnovení spoluvlastnického podílu žalobce“. Dovolatel dále namítá, že žádný ze soudů nižších stupňů se nevypořádal s tím, zda na právní vztah založený před 1. lednem 2014 (což darovací smlouva uzavřená dne 16. listopadu 2006 nepochybně je) se vztahuje právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nebo podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V rámci právní argumentace přitom oba soudy plynule přecházejí z citace §630 obč. zák. do citace §2072 odst. 1, §2073 a §2075 odst. 1 o. z. Proto jsou odůvodnění rozsudků též nepřezkoumatelná. K tomu dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 92/2020“).
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
10. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
12. Pro výsledek dovolacího řízení v této věci je určující odpověď na otázku, jaký právní předpis je použitelný, jde-li (v době od 1. ledna 2014) o vrácení daru z darovací smlouvy uzavřené před 1. lednem 2014.
13. Byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. lednem 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. lednu 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o navrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit je úzce spjato se samotnou darovací smlouvou. Pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou, která by měla dopad na právní poměr dříve založený darovací smlouvou. Za situace, kdy právní poměr z darovací smlouvy vznikl před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru.
K tomu viz R 92/2020 (na něž přiléhavě poukázal dovolatel), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí; za všechna srov. např. rozsudky ze dne 27. května 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 33 Cdo 3017/2020, nebo ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 33 Cdo 3612/2019.
14. V projednávané věci se výše uvedené závěry promítají tak, že v situaci, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013 a k jednání dlužnice (obdarované), pro které se dovolatel (dárce) domáhá vrácení daru, mělo dojít za účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2014, měly soudy nárok na vrácení daru posuzovat podle právní úpravy účinné v době uzavření darovací smlouvy. Jestliže odvolací soud (i insolvenční soud) ve věci aplikoval též ustanovení §2072, §2073 a §2075 o. z., je zjevné, že zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou.
15. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže obstát (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud tudíž zrušil i toto rozhodnutí (v bodu I. a III. výroku) a vrátil věc v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. V dalším řízení se soudy nižších stupňů budou zabývat i dovolací námitkou, že výzva k vrácení daru byla pojata do textu žaloby. Přitom nepřehlédnou závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 78/2014, uveřejněném pod číslem 112/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
18. Rozhodnutím o dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i dovolatelův návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu