ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.81.2020.1
MSPH 98 INS XY
198 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 81/2020-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Anny Zinglové , se sídlem v Praze 9, Strážkovická 329, PSČ 190 12, jako insolvenční správkyně dlužníka F. S. G., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalovanému R. Ch., narozenému XY, bytem XY , zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, za účasti M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. S. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 198 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 98 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2019, č. j. 198 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se původní žalobce Ing. František Svobodný, jako insolvenční správce dlužníka F. S. G., domáhal určení, že právní úkon dlužníka, kterým bylo žalovanému R. Ch. poskytnuto dne 10. května 2016 plnění ve výši 2 450 000 Kč, je neúčinný (bod I. výroku), a toho, aby žalovaný uhradil do majetkové podstaty 2 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. května 2016 do zaplacení (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 29. dubna 2016 uzavřel dlužník, žalovaný (jako věřitel) a společnost FIP Group a. s. (dále jen „společnost F“) [jako přebírající] smlouvu o převzetí dluhu. V čl. II této smlouvy bylo dohodnuto, že přebírající od dlužníka přebírá dluh (ve výši jistiny) 2 450 000 Kč. V čl. IV této smlouvy bylo smluveno „technické provedení úhrady“ tak, že přebírající měl složit do „úschovy“ dlužníku na jeho účet [č. 107-548590237/0100 (dále jen „účet dlužníka“)] částku 10 000 000 Kč za tento a další převzaté dluhy. Z této částky měly být převzaté dluhy hrazeny. Ve smlouvě bylo zdůrazněno, že tato plnění jsou poskytnuta přebírajícím (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“).
[2] Podle bankovních výpisů z účtu dlužníka na něj M. Š. (tehdejší jednatel dlužníka; dále jen „M. Š.“) složil dne 5. května 2016 částku 3 000 000 Kč, dne 10. května 2016 částku 2 450 000 Kč a dne 25. května 2016 částku 2 900 000 Kč.
[3] Z účtu dlužníka byla provedena platba ve prospěch žalovaného dne 10. května 2016 ve výši 2 450 000 Kč.
[4] Z. H. (dále jen „Z. H.“), statutární ředitel společnosti F, jednal s M. Š. o tom, jakým způsobem by bylo možné zachránit společnost dlužníka. Dohodli, že společnost F odkoupí některé závazky dlužníka, přičemž nejprve byla sepsána smlouva o převzetí dluhu, poté Z. H. vyzvedl peníze z účtu své společnosti v hotovosti a M. Š. je obratem vložil na účet dlužníka.
[5] Obdobnou smlouvu o převzetí dluhu, jako v projednávané věci, uzavřel dlužník a společnost F s věřitelkou M. M. (dále jen „M. M.“); řízení o odpůrčí žalobě proti této věřitelce je vedeno insolvenčním soudem pod sp. zn. 198 ICm XY.
3. Na shora uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, protože vůbec „nedokazoval“, že finanční prostředky, které byly použity pro úhradu pohledávky žalovaného, patřily „žalovanému“ (správně nejspíše dlužníkovi). Podle insolvenčního soudu pouze předložil výpis z účtu dlužníka, ze kterého bylo plnění uskutečněno. Ze smlouvy o převzetí dluhu (stejně jako v případě smlouvy ohledně pohledávky vůči M. M.) podle insolvenčního soudu vyplynulo rozhodnutí přebírající společnosti F převzít dlužníkův dluh vůči žalovanému a na účet dlužníka za tím účelem složit finanční prostředky, ze kterých budou dluhy dlužníka hrazeny. Žalobce nedokázal zpochybnit či vyvrátit tvrzení žalovaného, že mu nebylo plněno z majetku dlužníka, ale finančními prostředky třetí osoby.
4. Insolvenční soud tak dovodil, že plnění poskytnuté žalovanému nebylo neúčinným právním úkonem ve smyslu §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v podobě zvýhodňujícího právního úkonu.
5. Nad rámec toho insolvenční soud doplnil, že „takovou povahu“ neshledal ani u smlouvy o převzetí dluhu, neboť je v ní výslovně uvedeno, že přebírající společnost F má v úmyslu převzít více dluhů, nejen dluh vůči žalovanému. Ze smlouvy je zřejmé, že společnost F uvažovala o dlouhodobější spolupráci s dlužníkem, neboť se domlouvala na částce 10 000 000 Kč, zatímco pohledávka žalovaného činila pouze 2 450 000 Kč s příslušenstvím.
6. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud předeslal, že usnesením ze dne 25. června 2019, č. j. MSPH 98 INS XY, insolvenční soud ustanovil Mgr. Annu Zinglovou insolvenční správkyní dlužníka z důvodu úmrtí předchozího insolvenčního správce. Proto v řízení dále pokračoval se (současnou) žalobkyní.
8. Rovněž odvolací soud uzavřel, že ze smlouvy o převzetí dluhu [na kterou dopadá §1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] vyplynulo, že (insolvenční) dlužník přestal být dlužníkem ohledně dluhu 2 450 000 Kč ze smlouvy uzavřené dne 4. května 2012 mezi dlužníkem a žalovaným v pozici věřitele a na jeho místo vstoupila společnost F.
9. Ač odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou vždy majetkem banky, nikoli majetkem majitele účtu, který má „pouze“ pohledávku vůči bance a práva plynoucí ze smlouvy o účtu dle §2662 a násl. o. z., zdůraznil, že z uvedeného neplyne, že dá-li majitel účtu pokyn bance k převodu finanční částky ze svého bankovního účtu, hradí tím dluh banky. Sama okolnost, že se v takovém případě snížila pohledávka majitele účtu vůči bance, neznamená, že tímto převodem musel být vždy za všech okolností hrazen dluh majitele účtu vůči adresátu zaslané částky. Tomuto závěru neodpovídá právní úprava a není pro něj ani dán žádný logický (systematický) důvod. To, proč majitel účtu z něj zasílá jiné osobě finanční prostředky, nemá nic společného s obsahem smlouvy o účtu, kterou uzavřel s bankou. Právní důvod k takové platbě leží zcela ve sféře závazku (právního vztahu) založeného mezi majitelem účtu a adresátem převáděné částky, případně jinou osobou odlišnou od adresáta.
10. S ohledem na tyto závěry neměl podle odvolacího soudu pro danou věc právní význam poukaz žalobkyně na povahu závazkového vztahu založeného smlouvou o účtu, uzavřenou mezi bankou a majitelem účtu.
11. „Nový“ dlužník (společnost F) se dohodl s žalovaným a dlužníkem, že dluh ve výši 2 450 000 Kč splní přes bankovní účet původního dlužníka; za tímto účelem převedl „nový“ dlužník na účet původního dlužníka postupně ve dnech 5., 10. a 25. května 2016 částky 3 000 000 Kč, 2 450 000 Kč a 2 900 000 Kč. Popsané však nic nemění na tom, že takto „nový“ dlužník splnil smluvní povinnost složit do úschovy původního dlužníka též částku 2 450 000 Kč, která v souladu se smlouvou o převzetí dluhu byla z účtu dlužníka následně převedena na účet žalovaného. Na splnění smluvní povinnosti „nového“ dlužníka nemá vliv, že předáním tak vysokých částek v hotovosti byl porušen zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
12. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu věci samé (posuzováno podle obsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Předmětnou otázku dovolatelka formuluje takto: Náleží finanční prostředky na bankovním účtu insolvenčního dlužníka (respektive jim odpovídající pohledávka insolvenčního dlužníka vůči bance) podle §206 insolvenčního zákona do majetkové podstaty, jestliže tyto finanční prostředky byly vloženy na bankovní účet insolvenčního dlužníka za účelem splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o převzetí dluhu insolvenčního dlužníka třetí osobou (novým dlužníkem), ve které bylo dohodnuto, že nový dlužník složí finanční prostředky v hotovosti nebo bezhotovostně do úschovy dlužníka a dlužník z těchto finančních prostředků splní dluh nového dlužníka vůči věřiteli?
14. Dovolatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je v řešení této otázky v rozporu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, a v rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 87/2017, přičemž zejména zdůrazňuje nerozlišitelnost peněz svěřených bance od prostředků vložených jinými osobami či vlastních financí banky.
15. Dále dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že převedením částky 2 450 000 Kč z bankovního účtu dlužníka na účet žalovaného jakožto věřitele nebyl plněn dluh dlužníka, nýbrž dluh společnosti F jako nového dlužníka. Ze smlouvy o převzetí dluhu totiž vyplývala povinnost dlužníka jako schovatele vyplatit „uschovanou“ částku (2 450 000 Kč) žalovanému, jako oprávněné osobě, kteréžto povinnosti odpovídala pohledávka žalovaného vůči dlužníku na vyplacení této částky. Žalovaný se tedy po složení předmětné částky na účet dlužníka stal vůči dlužníku jeho věřitelem, respektive jedním z jeho věřitelů.
16. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Má za to, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelkou uváděná rozhodnutí se netýkají projednávané věci.
17. Nejvyšší soud předesílá, že podáním ze dne 9. března 2020 vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně M. L. Stal se tak v souladu s §93 o. s. ř. ve spojení s §243b o. s. ř. a §7 a §16 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejším účastníkem řízení, což se projevilo i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
19. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání vychází ze skutkových závěrů, jak byly zjištěny soudy nižších stupňů.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje toliko „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (banky). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012.
[2] Peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úschovy (respektive pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek, jenž by v případě zjištění úpadku advokáta náležel do majetkové podstaty advokáta (dlužníka) ve smyslu §206 insolvenčního zákona. V tomto smyslu (pro tento účel) jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon (právní jednání), kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. K tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2017. Na shora uvedené závěry navázal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 23/2019, uveřejněném pod číslem 77/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] V rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2021, pod číslem 8, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že po vypořádání nákladů veřejné nedobrovolné dražby nelze s výtěžkem dražby rozpoznatelným [v poměrech tamější věci byly finanční prostředky z dražby fakticky vedeny „odděleně“ (rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka, respektive jeho finančních prostředků na bankovním účtu, eventuálně od finančních prostředků pocházejících z jiných dražeb, a to pro absenci odchozích plateb] na účtu dražebníka vedeném u jeho banky nakládat jako s majetkem dražebníka ani poté, co insolvenční soud zjistit úpadek dražebníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Jako správce cizího majetku (předmětného výtěžku dražby rozpoznatelného v jeho vlastním majetku) je dražebník (a po prohlášení konkursu jeho insolvenční správce) povinen vydat takový výtěžek tomu, pro koho jej spravuje (v případě uvedeném v §59 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v rozsahu uspokojované pohledávky dražebnímu věřiteli a ve zbytku bývalému vlastníku předmětu dražby). Jestliže tak povinná osoba (dražebník nebo insolvenční správce jeho majetku) neučiní dobrovolně, může se oprávněná osoba (dražební věřitel, případně bývalý vlastník předmětu dražby) domáhat vyloučení sepsaného výtěžku dražby rozpoznatelného ve vlastním majetku dražebníka vylučovací žalobou podle §225 insolvenčního zákona.
21. Z výše shrnuté judikatury plyne, že ač obecně platí, že pohledávka z běžného účtu, jehož je dlužník majitelem, náleží do majetkové podstaty (do majetku) dlužníka, lze za určitých okolností připustit, že s finančními prostředky složenými (vloženými) na takový účet nemusí vždy za každých okolností být nakládáno jako s majetkovou hodnotou dlužníka. Je tomu tak především v situaci, kdy dlužník jako majitel účtu vystupuje ve vztahu k těmto finančním prostředkům jako správce cizího majetku.
22. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dlužník v posuzované věci jednal jako správce cizího majetku (částky svěřené mu podle smlouvy o převzetí dluhu do úschovy společností F) a byl povinen částku vloženou na jeho účet poukázat žalovanému. Přitom není podstatné, že nešlo o smlouvu o úschově, jejíž smluvní stranou by byl advokát, tedy o advokátní úschovu dle §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Rozhodující je, že dlužník v dotčeném smluvním vztahu vystupoval jako správce (uschovatel) cizího majetku.
23. Ačkoli formálně došlo ke „smísení“ finančních prostředků dlužníka s finančními prostředky vloženými v hotovosti na účet dlužníka, s ohledem na to, že na běžném účtu dlužníka nedošlo od připsání částky do jejího odeslání žalovanému k žádnému pohybu na účtu, ve skutečnosti byla sporná částka po celou dobu rozpoznatelná na účtu dlužníka. V dané věci tudíž byly finanční prostředky pocházející od společnosti F fakticky vedeny „odděleně“ (rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2017). Závěr odvolacího soudu, že v končeném důsledku nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, se tedy s ohledem na skutkové okolnosti dané věci neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu.
24. Stejně tak je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu závěr, že dlužník poukázáním částky 2 450 000 Kč nemohl zvýhodnit žalovaného jako svého věřitele, neboť žalovaný v té době již věřitelem dlužníka nebyl. Toto postavení žalovaný pozbyl na základě smlouvy o převzetí dluhu. Převodem sporné částky z účtu dlužníka žalovanému byl plněn dluh třetí osoby (společnosti F), nikoliv dluh dlužníka vůči žalovanému. Na tom nic nemění skutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu se dlužník zavázal k nápomoci při „technickém provedení úhrady“ tak, že poskytne svůj účet pro provedení úhrady smluvené částky společností F na účet žalovaného.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo vůči žalobkyni a vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně, který má stejná procesní práva jako jím podporovaná účastnice, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2020) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v platném znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o odpůrčí žalobě je ve smyslu §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně a vedlejšího účastníka (vzhledem k povaze věci solidárně).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu