ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.87.2021.1
MSPH 79 INS XY
247 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 87/2021-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Credit One, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27627721, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalované A. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Michalicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 247 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. B., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 247 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Žalobce (Credit One, a. s.) jako přihlášený věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka T. B. popřel co do pravosti dílčí pohledávku žalované (A. B.) č. P32-1 ve výši 200 000 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení z titulu „Osobního ručitelského prohlášení dlužníka ze dne 8. listopadu 2018“, jímž se dlužník zaručil za splacení listinných dluhopisů emitenta E. (dále jen „ručitelské prohlášení“). Toto popření se v souladu s §200 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považuje za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřitelce, která pohledávku přihlásila.
2. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 13. ledna 2021, č. j. 247 ICm XY, k návrhu žalobce přerušil řízení do právní moci rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném pod sp. zn. 178 ICm XY.
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že pod výše uvedenou spisovou značkou probíhá u insolvenčního soudu řízení o žalobě proti stejné žalované, jíž se insolvenční správce dlužníka (JUDr. Jaroslav Brož, MJur) domáhá určení neúčinnosti ručitelského prohlášení.
4. Cituje §235 odst. 2 a §236 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud nejprve uvedl, že musí v řízení o odpůrčí žalobě zkoumat otázku platnosti „právního úkonu“ jako otázku předběžnou a případné vyhovění odpůrčí žalobě by mělo stejný dopad na majetkovou podstatu dlužníka jako úspěch v řízení o určení pravosti pohledávky popřené žalobcem. Případný neúspěch žalobce v tomto řízení by však byl bez vlivu na případnou neúčinnost ručitelského prohlášení. Z toho insolvenční soud dovodil, že jsou dány důvody pro přerušení řízení do skončení řízení o odpůrčí žalobě podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (dále též jen „o. s. ř.“).
5. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
6. Odvolací soud měl za nesporné, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem z titulu jeho ručitelského prohlášení o tom, že se zaručuje za splacení dluhopisů jejich emitenta a že insolvenční správce dlužníka kromě toho, že přihlášenou pohledávku žalované popřel co do pravosti a výše, podal též proti žalované odpůrčí žalobu, jíž se domáhá určení neúčinnosti ručitelského prohlášení dlužníka podle §240 insolvenčního zákona.
7. Na tomto základě odvolací soud, vycházeje z §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., nejprve uvedl, že rozhodne-li insolvenční soud pravomocně v řízení o odpůrčí žalobě, že je ručitelské prohlášení neúčinné, bude důsledkem takového rozhodnutí, že se k neúčinnému právnímu jednání dlužníka v insolvenčním řízení nepřihlíží. Pohledávka žalované z takového neúčinného právního jednání by se v insolvenčním řízení neuspokojovala. Proto je podle odvolacího soudu namístě v řízení o této žalobě vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, neboť právě v řízení o odpůrčí žalobě bude postaveno najisto, zda je dán právní důvod přihlášené pohledávky žalované a tímto důvodem je nejen platnost, ale i účinnost jednostranného závazku ručení dlužníka za splacení pohledávky jiného dlužníka.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, respektive se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive má být vyřešena rozdílně. Tvrdí, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jsou splněny podmínky pro přerušení řízení, neboť žalobce spatřuje důvod popření pohledávky dovolatelky v tom, že právní titul vzniku této pohledávky je stižen neúčinností ve smyslu §240 insolvenčního zákona. Podle dovolatelky je však rozsah popěrného úkonu věřitele striktně limitován §193, §194 a §200 insolvenčního zákona a námitka neúčinnosti právního jednání tedy žalobci (jako věřiteli) nepřísluší.
10. Podle dovolatelky platí, že je-li některý subjekt insolvenčního řízení nadán oprávněním popřít přihlášenou pohledávku s odkazem na její možnou neúčinnost, je takovým subjektem pouze insolvenční správce, který je jedinou osobou, jež může dle insolvenčního zákona podávat odpůrčí žalobu na určení neúčinnosti právního jednání.
11. Dovolatelka míní, že zamýšlený následek, kterého chce jiný věřitel dosáhnout svým popřením s odkazem na neúčinnost, může nastat pouze tehdy, bude-li insolvenční správce úspěšný s odpůrčí žalobou. Takové pravomocné určení neúčinnosti však již samo o sobě způsobuje, že se na právní jednání, byť i nadále platné, v poměrech insolvenčního řízení hledí tak, jako by jeho účinky nenastaly. Má tak za nadbytečné, aby tyto účinky byly duplicitně potvrzovány v řízení zahájeném na základě popěrného úkonu jiného věřitele.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout. Má za to, že insolvenční zákon věřitele nijak neomezuje v důvodech popření pohledávek jiných věřitelů, tedy jim ani není odňata možnost popřít pohledávky ostatních věřitelů proto, že jsou založeny na neúčinném právním jednání dlužníka. Kdyby v dané věci nedošlo k přerušení řízení do právní moci rozhodnutí ve věci odpůrčí žaloby (kterou vskutku může podat jen insolvenční správce, nikoliv sám věřitel), bylo by žalobci fakticky upřeno jeho právo popřít pohledávku žalované. Přerušení řízení je tak jediným správným procesním postupem, který nepovede ke zkrácení práv některého z účastníků řízení.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu v daných souvislostech beze zbytku zodpovězena a jejíž řešení odvolacím soudem je rovněž (zčásti) v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro výsledek dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda jsou splněny předpoklady pro přerušení řízení v situaci, kdy věřitel popírá pohledávku jiného věřitele z důvodu neúčinnosti právního jednání, z něhož tato pohledávka vzešla, přičemž současně probíhá řízení o odpůrčí žalobě, jíž se insolvenční správce dlužníka domáhá určení neúčinnosti téhož právního jednání dlužníka.
17. Podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
18. Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu označeného ustanovení občanského soudního řádu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Smyslem §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na rozsudek ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 169.
2/ Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
19. Ze shora citovaných závěrů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.).
20. Nejvyšší soud v judikatuře již vysvětlil, že popřel-li insolvenční správce pohledávku přihlášeného věřitele, přihlášený věřitel podá žalobu na určení pohledávky a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§97 odst. 1 o. s. ř.) odpůrčí žalobu, insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny „samostatně“, byly by dány předpoklady pro jejich spojení (§112 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že insolvenční správce nepopřel věřitelem přihlášenou pohledávku, současně nebrání tomu, aby následně ve lhůtě určené ustanovením §239 odst. 3 insolvenčního zákona po právu podal odpůrčí žalobu. [K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněný pod číslem 138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2018“), na nějž v rámci dovolání odkazovala také dovolatelka, jakož i další rozhodnutí v tomto rozsudku uvedená].
21. Může však nastat situace, kdy insolvenční správce v době přezkumu pohledávky nedospěje k závěru, že má být pohledávka popřena z důvodu, že pohledávka má původ v neúčinném právním jednání dlužníka (nebo o skutečnostech zakládajících důvod pro takové popření pohledávky nemá potřebné informace). V takovém případě může být popření přihlášené pohledávky jiným věřitelem podnětem insolvenčnímu správci k tomu, aby okolnosti vzniku pohledávky prošetřil a případně zahájil řízení o odpůrčí žalobě.
22. Procesní postup předestřený v R 138/2018 se tak může uplatnit i tehdy, popřel-li pohledávku dotčeného věřitele (a tím vyvolal spor o určení pravosti pohledávky) nikoliv insolvenční správce, ale jiný věřitel a insolvenční správce pak ve lhůtě pro podání odpůrčí žaloby toto odpůrčí řízení skutečně zahájil. I v takovém případě je důvod přerušit řízení o určení pravosti popřené pohledávky do skončení řízení o odpůrčí žalobě. V opačném případě se důvod popření v odporovém sporu nemůže prosadit.
23. Odvolací soud správně vystihl, že bude-li odpůrčí žalobě vyhověno, k pohledávce vzešlé z takového (odpůrčí žalobou zpochybněného) právního jednání se nepřihlíží a v insolvenčním řízení se nijak neuspokojuje. Za tohoto stavu by se stal daný (odporový) spor bezpředmětným.
24. Z rozhodnutí obou soudů v této věci je však zároveň zjevné, že jejich úsudek, že je důvod řízení přerušit, byl předčasný. Ve výše zmíněném usnesení sen. zn. 29 ICdo 40/2013, jakož i v usneseních ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 41/2013, sen. zn. 29 ICdo 42/2013, sen. zn. 29 ICdo 51/2013, sen. zn. 29 ICdo 52/2013, sen. zn. 29 ICdo 53/2013, sen. zn. 29 ICdo 54/2013, sen. zn. 29 ICdo 55/2013, a v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sen. zn. 29 ICdo 57/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že tam, kde se vedle postupu dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle §112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení. Otázku, zda není vhodnější (než nečinnost ve formě přerušení řízení) spojit tuto věc s věcí vedenou (o odpůrčí žalobě) u insolvenčního soudu pod sp. zn. 178 ICm XY, si odvolací soud nepoložil. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v označených usneseních (s poukazem na závěry formulované v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, uveřejněném pod číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), spojení věcí ke společnému řízení nebrání ani to, že k projednání a rozhodnutí spojovaných věcí není (případně) podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát).
25. Spojení věcí přitom bez dalšího nebrání (nemusí bránit) ani to, že se okruhem účastníků kryjí jen zčásti (osobou žalované). V obou případech jde o incidenční spory, tedy (pro účely insolvenčního zákona) o spory vyvolané insolvenčním řízením (o kterých tak stanoví insolvenční zákon), projednávané v rámci insolvenčního řízení (§2 písm. d/ insolvenčního zákona, §160 odst. 1 insolvenčního zákona). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. §160 insolvenčního zákona), má těžit z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat), včetně toho, že bude schopen zohlednit vzájemnou (věcnou) propojenost některých incidenčních sporů. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8, odstavec [37], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019, odstavec [44] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, odstavec 39. Institut spojení věcí vede (tím, že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudní řízení vymezeného §6 o. s. ř., kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení.
26. Jestliže Nejvyšší soud přes výše uvedené přesto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není žádoucí měnit (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) nebo rušit (§243e o. s. ř.), učinil tak se zřetelem k tomu, že řízení ve věci sp. zn. 178 ICm XY se v současné době nachází ve stadiu, kdy již insolvenční soud rozhodl o odpůrčí žalobě meritorně (vyhověl jí rozsudkem ze dne 3. května 2022, č. j. 178 ICm XY, proti kterému žalovaná podala odvolání), takže spojit věci již vhodné není.
27. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu