ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.2.2021.1
KSPH 72 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 2/2021-A-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka O. L. , narozeného dne XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Veronikou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Dobrovici, Úherce 48, PSČ 294 41, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2020, č. j. KSPH 72 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. září 2020, č. j. KSPH 72 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Zamítl návrh na povolení oddlužení dlužníka O. L. (první výrok, označený římskou číslicí II.).
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka, s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (druhý výrok, označený římskou číslicí III.).
2. Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení odůvodnil insolvenční soud tím, že dlužník jeho podáním sleduje nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], jenž dovozuje především z toho, že dlužník v seznamu závazků nevylíčil pravdivě stav svých závazků.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2020, KSPH 72 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v „bodech II. a III. výroku“.
4. Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužníka, dodávaje, že dalším důvodem, pro který nelze povolit oddlužení, je ve smyslu ustanovení §395 odst. 2 insolvenčního zákona i lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Ten opět spatřuje v označení pouhého zlomku věřitelů v seznamu závazků, jakož i v tom, že (podle odvolání) dlužník listiny, jež měl předložit insolvenčnímu soudu, předložil insolvenčnímu správci a že se před podáním ( insolvenčního ) návrhu zbavil podstatné části svého majetku.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (doplněné podáními datovanými 22. února 2021 a 1. září 2021), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti i na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a zčásti na řešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel podrobně polemizuje se skutkovými závěry soudů (uvádí je „na pravou míru“) a má za to, že hodnocení odvolacího soudu o možné výši jeho splátek pro případ povolení oddlužení je předčasné, když takové závěry by měl učinit soud až po skončení oddlužení ve vztahu k možnému osvobození dlužníka od placení zbývajících dluhů. Konkurs je pro věřitele nevýhodný, neboť kromě prodeje dlužníkova majetku nebude z čeho uspokojit pohledávky věřitelů (při povolení oddlužení by nepochybně došlo alespoň k úhradě části dluhů). Současně dovolatel brojí proti závěrům obou soudů, že podání návrhu na povolení oddlužení bylo vedeno jeho nepoctivým záměrem. K tomu dodává, že předložení seznamu závazků mu insolvenční zákon (již) neukládá a připojil jej omylem (jenž je mu přičten k tíži).
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřených otázek (k výkladu §395 odst. 1 písm. b/, odst. 2 insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plynou následující závěry:
9. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“) ].
10. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
11. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč.).
12. V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013).
13. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63).
14. Budiž dodáno, že okolnost, že dlužník učinil nepravdivé (hrubě zkreslené) prohlášení o stavu svých závazků v listině (seznamu závazků), kterou insolvenčnímu soudu nemusel předkládat, míru takové nepoctivosti či nedbalosti nesnižuje.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v „bodě III. výroku“ o prohlášení konkursu, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu.
16. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, zveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
17. V té části označeného výroku, kterou insolvenční soud určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný, se nadto již tím, že odvolací soud i potud rozhodl o odvolání věcně (potvrzujícím výrokem), dostalo dlužníku více práv, než mu náleželo, jelikož podle ustanovení §314 odst. 3 insolvenčního zákona proti rozhodnutí o tom, že jde o nepatrný konkurs, není odvolání přípustné.
18. Na téma skutkové polemiky dovolatele s napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud dodává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (a činí skutkové námitky dovolatele pro tento účel nezpůsobilými).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu