ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.73.2020.1
KSOS 14 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 73/2020-B-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka FOUNDEIK, s. r. o. , se sídlem v Hlubočkách – Mariánském Údolí, Nádražní 50, PSČ 783 66, identifikační číslo osoby 25860798, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o odměně insolvenčních správců, o dovolání V. I. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Vídeňská třída 896/5, PSČ 669 02, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2020, č. j. KSOS 14 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 17. prosince 2019, č. j. KSOS 14 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) schválil celkovou odměnu insolvenčních správců ve výši 8 097 340,75 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a určil jejich podíly na odměně takto: [1] Podíl odvolaného insolvenčního správce V. I., (dále též jen „společnost V“) činí částku 2 734 069,2625 Kč (z toho již vyplaceno na záloze 439 230 Kč).
[2] Podíl dosavadního insolvenčního správce JUDr. Davida Termera (dále jen „D. T.“) činí částku 5 363 271,4875 Kč (z toho již vyplaceno na záloze 1 797 358,26 Kč).
2. Šlo přitom o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu o odměně insolvenčních správců. První usnesení insolvenčního soudu o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčních správců ze dne 14. března 2018, č. j. KSOS 14 INS XY, ve znění opravného usnesení ze dne 13. dubna 2018, č. j. KSOS 14 INS XY, jehož součástí bylo určení odměny insolvenčních správců v celkové výši 8 097 340,70 Kč a její rozdělení mezi oba insolvenční správce tak, že odměna společnosti V činila 3 036 502,78125 Kč a odměna D. T. činila 5 060 837,96875 Kč, zrušil k odvolání obou insolvenčních správců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2018, č. j. KSOS 14 INS XY, 2 VSOL XY. Druhé usnesení insolvenčního soudu o konečné zprávě a odměně insolvenčních správců ze dne 12. února 2019, č. j. KSOS 14 INS XY, jímž byla mimo jiné v bodě III. výroku určena odměna insolvenčních správců v celkové výši 8 097 340,75 Kč, podíl společnosti V na odměně určen částkou 1 214 601,1125 Kč a podíl D. T. na odměně určen částkou 6 882 739,6375 Kč, zrušil k odvolání obou insolvenčních správců Vrchní soud v Olomouci v bodě III. výroku usnesením ze dne 28. června 2019, č. j. KSOS 14 INS XY, 2 VSOL XY.
3. Insolvenční soud především, odkazuje na §1 odst. 2 a 4, §2, §2a a §6 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“), dovodil, že celková výše odměny insolvenčních správců činí 8 097 370,75 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
4. Při určení podílů obou insolvenčních správců na této odměně stanovil insolvenční soud čtyři oblasti hodnocení činnosti správců: 1. dobu ve funkci, 2. rozsah činnosti – přezkum pohledávek, 3. rozsah činnosti – zpeněžení, 4. náročnost činnosti insolvenčních správců ve funkci, vliv jejich „činností na činnost“ dlužníka a jeho hospodářské výsledky (rozdílné výsledky jejich činností při respektování jejich příčin a jejich přínos pro insolvenční řízení). Pro každou oblast pak určil 10 bodů, které rozdělil mezi insolvenční správce podle toho, co v dané oblasti vykonali.
5. Jde-li o dobu výkonu funkce jednotlivými insolvenčními správci, pak společnost V vykonávala funkci 17 měsíců (z toho 10 měsíců v době od 18. května 2014 do 9. března 2015 v průběhu reorganizace a 7 měsíců v době od 10. března 2015 do 13. října 2015 v průběhu konkursu). D. T. je ve funkci od 13. října 2015 a předpoklad ukončení výkonu funkce je v červenci 2020 (kdy se očekává právní moc usnesení o odměně insolvenčního správce, návrh na rozvrh ohledně zapodstatových pohledávek, usnesení o zrušení konkursu a zproštění správce funkce), tj. 58 měsíců ve funkci. Z 10 bodů proto určil insolvenční soud podle délky činnosti insolvenčních správců ve funkci pro společnost V 2 body a pro D. T. 8 bodů.
6. Za přezkum pohledávek podle insolvenčního soudu náleží 10 bodů společnosti V, která provedla přezkum všech 94 pohledávek. Naopak za zpeněžení majetkové podstaty náleží všech 10 bodů D. T., který zpeněžil jednou smlouvou celý závod dlužníka.
7. Po posuzování posledního hlediska (náročnost činnosti) dospěl insolvenční soud k závěru, že společnosti V náleží 2 body a D. T. 8 bodů. Přitom vyšel z toho, že:
8. Společnost V v období reorganizace vykonávala dohlédací činnost nad dlužníkem. Po prohlášení konkursu do odvolání z funkce (do 13. října 2015) seznámila dlužníka s důsledky, které plynou z prohlášení konkursu. Dlužník v té době provozoval závod se ztrátami způsobenými zejména negativními dopady z let před zahájením insolvenčního řízení, častými a nepředvídatelnými poruchami strojních zařízení a zvýšenými náklady na jejich opravy. Na tyto skutečnosti neměla společnost V vliv. Dále společnost V analyzovala tollingovou smlouvu, kterou před zahájením insolvenčního řízení pro nedostatek zdrojů uzavřel dlužník se společností FOUNDEIK TRADING s. r. o. (a poté fungoval jen jako výrobní závod), se závěrem, že je pro dlužníka výhodná, neboť jejím hlavním účelem je zachování provozu dlužníka. Zde podle insolvenčního soudu společnost V pochybila, neboť D. T. následně dojednal změnu tollingové smlouvy tak, aby kromě zachování provozu dlužníka zajistil dlužníku i zisk. V období (po prohlášení) konkursu společnost V pokračovala v uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň a hradila je tak, jak byly uplatněny, tj. bez ohledu na míru přednosti jednotlivých kategorií věřitelů dle §305 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V důsledku toho byly pravidelně placeny pohledávky věřitelů, které měly být hrazeny až na samotný závěr, a to poměrně (zejména pohledávky dle §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona). Po vydání usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o neschválení reorganizačního plánu a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, navrhla společnost V věřitelskému výboru zachování provozu závodu dlužníka a jeho zpeněžení prodejem mimo dražbu. Zároveň zmocnila svoji zaměstnankyni J. D. (dále též jen „J. D.“) a Vaše reality, družstvo (dále též jen „družstvo“) ke všem úkonům směřujícím ke zpeněžení závodu dlužníka s tím, že plné moci tyto osoby neopravňovaly k uzavření smluv. I když měla dodatečný souhlas dvou členů věřitelského orgánu, nemohla společnost V pověřit J. D. úkony takového rozsahu. Tím by byl v nejdůležitější otázce (zpeněžení majetku dlužníka) přenesen proces zpeněžování na jinou osobu (než je insolvenční správce se zvláštním povolením). Jde-li o plnou moc pro družstvo, pak §39 odst. 2 insolvenčního zákona tuto možnost zapovídá (bez souhlasu insolvenčního soudu). Společnost V tak dohlížela nad činností dlužníka, účastnila se jednání věřitelského výboru a vykonala přezkum 94 pohledávek. Pochybila v tom, že se nepokusila navrhnout změnu tollingové smlouvy (i když ji analyzovala), platila pohledávky s nižší mírou přednosti a zmocnila svoji zaměstnankyni a třetí osobu k výše popsaným úkonům.
9. D. T. po nástupu do funkce (13. října 2015) zjistil, že ztráta dlužníka od 1. ledna 2015 do 31. října 20105 činila 10 276 000 Kč. Neuhrazené závazky za majetkovou podstatou a závazky postavené jim na roveň činily k 31. říjnu 2015: 2 027 000 Kč – zaměstnanecké nároky, 2 692 000 Kč – závazky z běžících smluv, 1 683 000 Kč – daňové závazky, 3 258 000 Kč – povinné odvody (sociální a zdravotní pojištění). Stav finančních prostředků činil k témuž datu 61 000 Kč. Výše pohledávek dle §168 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona (pohledávky České správy sociálního zabezpečení, zdravotních pojišťoven a finančního úřadu) za období od 10. března 2015 (prohlášení konkursu) do 31. října 2015, tj. pohledávek, které se uspokojují teprve po té, co jsou uspokojeny pohledávky s lepším pořadím uvedené v §305 odst. 2 insolvenčního zákona, přitom činila celkem 13 173 319 Kč. D. T. proto zastavil výplatu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň a hradil jen ty, které byly pro provoz závodu dlužníka nezbytné – nároky dodavatelů zboží a služeb a mzdové nároky. Dále začal vytvářet rezervu na tyto pohledávky pro případ, že by došlo k ukončení provozu závodu a vzniku mzdového nároku (odstupného) pro zaměstnance, který je opět nárokem s lepším pořadím než pohledávky České správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu a zdravotních pojišťoven. Tím, že společnost V uhradila výše uvedené nepřednostní pohledávky ve výši 13 173 319 Kč, by v případě ukončení provozu závodu nemohlo dojít k uspokojení těch pohledávek, které dle §305 odst. 2 insolvenčního zákona mají vyšší míru přednosti (odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty, pohledávky dlužníkových zaměstnanců, včetně případného odstupného). D. T. dojednal změnu tollingové smlouvy tak, aby byla pro dlužníka výhodná nejen tím, že zachovávala provoz závodu, ale také tím, že zajistila dlužníku zisk. Kromě toho D. T. převzal nakládání s majetkovou podstatou, připravil pro věřitelský výbor výběr znalce na ocenění závodu a činil úkony s tím související, vyplatil zajištěné věřitele, připravil poměrně náročnou konečnou zprávu a bude připravovat rozvrh pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených a činit úkony, které souvisejí se zrušením konkursu (uzavírání účetních knih).
10. Insolvenční soud uvedené shrnul tak, že ze 40 možných bodů náleží společnosti V 14 bodů a D. T. 26 bodů. Z celkové odměny by tak náleželo společnosti V 2 834 069,2625 Kč a D. T. částka 5 263 271,4875 Kč. Odměnu společnosti V však insolvenční soud snížil podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona o 100 000 Kč, neboť tento insolvenční správce porušil své povinnosti v insolvenčním řízení nerespektováním zásad výplaty pohledávek podle §305 odst. 2 insolvenčního zákona, přenesením svých povinností při procesu zpeněžování na J. D. a na družstvo a ponecháním tollingové smlouvy beze změny. Odměna společnosti V tudíž činí 2 734 069,2625 Kč. D. T. oproti tomu odměnu o stejnou částku zvýšil na částku 5 363 271,4875 Kč, a to za odstranění pochybení způsobeného společností V, spočívající ve změně tollingové smlouvy a v nápravě uspokojování pohledávek dle §305 odst. 2 insolvenčního zákona.
11. K odvolání obou insolvenčních správců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se schvaluje celková odměna insolvenčních správců ve výši 8 097 340,75 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a určují se jejich podíly na odměně tak, že podíl společnosti V činí 2 021 503,2765 Kč (z toho již vyplaceno na záloze 439 230 Kč) a podíl D. T. činí 6 075 837,4735 Kč (z toho již vyplaceno na záloze 1 797 358,26 Kč).
12. Odvolací soud „opětovně konstatoval“, že insolvenční soud správně stanovil jednu odměnu k rozdělení mezi oba insolvenční správce, přičemž proti celkové výši odměny výhrady nejsou. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným insolvenčním soudem. Nesouhlasil však s tím, že insolvenční soud stanovil jednotlivé „bloky“ činnosti bez úzké návaznosti na náročnost úkonů správců a jejich účinky na řešení úpadku dlužníka, zejména když bez zmíněných souvislostí stanovil pro „blok“ délky výkonu funkce hodnotu 10 bodů (jako pro ostatní kritéria).
13. Co do vymezení hypotézy §6 odst. 1 vyhlášky postupoval odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněným ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 13, a pro určení podílu obou insolvenčních správců na odměně stanovil dvě kritéria pro hodnocení jejich činnosti; dobu výkonu funkce jednotlivými insolvenčními správci a rozsah a náročnost jejich činnosti.
14. Jde-li o první kritérium, insolvenční soud správně určil, že společnost V vykonávala funkci celkem 17 měsíců, z čehož připadá 10 měsíců na reorganizaci a 7 měsíců na konkurs. U D. T. se předpokládá výkon funkce do července 2020, tedy (od 13. října 2015) celkem 58 měsíců ve funkci. Poměr délky doby činnosti jednotlivých insolvenčních správců je tedy cca 22,4 % (společnost V) ku 77,6 % (D. T.).
15. V rámci posouzení rozsahu a náročnosti činnosti odvolací soud hodnotil u společnosti V tyto činnosti: přezkum 94 přihlášek pohledávek na 2 přezkumných jednáních, výkon dohlédací činnosti nad dlužníkem jak v reorganizaci, tak za konkursu, soupis majetkové podstaty, podávání zpráv o činnosti a o průběhu řízení, jednání s dlužníkem a věřitelským výborem, analýza tollingové smlouvy. Mezi dosavadní činnosti D. T. pak náleží: zastavení výplaty pohledávek s nižším pořadím a vytvoření rezervy na přednostní pohledávky, dojednání změny tollingové smlouvy, respektive zpracovatelské provize pro dlužníka, analýza ztrátovosti závodu dlužníka, porovnání, zda zachovat provoz dlužníkova závodu, výběr znalců pro ocenění závodu dlužníka, vytvoření podkladů pro výběr osoby zprostředkovatele pro prodej závodu, výzvy zajištěným věřitelům k udělení pokynů ke zpeněžení, příprava pravidel výběrového řízení pro prodej závodu včetně mediaplánu, propočet výhodnosti prodeje po prvním neúspěšném výběrovém řízení, účast na obou výběrových řízeních, vyplacení zajištěných věřitelů, podání konečné zprávy včetně jejího doplnění, vyplacení odměny členům věřitelského výboru a pravidelné podávání zpráv o činnosti. Do budoucna D. T. provede rozvrh pohledávek za majetkovou podstatou a učiní kroky směřující k ukončení konkursu (podá návrh na zrušení konkursu a uzavře účetní knihy).
16. Odvolací soud k tomu uvedl, že kdyby vycházel čistě z rozsahu (počtu) učiněných úkonů, byl by výsledný poměr cca 26 % (společnost V) ku 74 % (D. T.). Ačkoliv shora označené usnesení Nejvyššího soudu podává definici doby činnosti insolvenčního správce a stanoví, jaké úkony je třeba zohlednit při rozdělování odměny mezi více insolvenčních správců, nevyplývá z něj, jakou váhu při stanovení podílu na odměně mají jednotlivé úkony. Je tedy na soudu, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu rozhodl dle svého uvážení. Odvolací soud tak u společnosti V zohlednil přezkum pohledávek a provedení soupisu majetkové podstaty, neboť jde o náročné činnosti; činnost v reorganizaci jako náročnou hodnotit nelze. Náročné a zásadní úkony činil rovněž D. T., který byl činný v době konkursu, neboť s ohledem na §246 odst. 1 insolvenčního zákona na něj přešlo dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka, čehož okamžitě využil při hrazení pohledávek za majetkovou podstatou. Jeho činností tak došlo k zachování provozu dlužníkova závodu a k přípravě a úspěšnému prodeji běžícího závodu. Při zhodnocení celkového množství, náročnosti a významu úkonů jednotlivých insolvenčních správců pro splnění účelu insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že dle kritéria rozsahu a náročnosti činnosti je třeba celkovou odměnu insolvenčních správců dělit v poměru 30 % (společnost V) ku 70 % (D. T.).
17. V souladu s označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle odvolacího soudu nutné poměřit kritérium rozsahu činnosti kritériem délky doby činnosti. Celkový poměr, v němž odvolací soud rozdělil odměnu mezi oba insolvenční správce, tak činil 26,2 % (společnost V) ku 73,8 % (D. T.). Z celkové odměny by tak společnosti V náleželo 2 121 503,2765 Kč a D. T. 5 975 837,4735 Kč. Odměnu společnosti V však odvolací soud obdobně jako insolvenční soud snížil podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona o 100 000 Kč, neboť má rovněž za to, že společnost V porušila povinnosti v insolvenčním řízení nerespektováním zásad výplaty pohledávek podle §305 odst. 2 insolvenčního zákona v průběhu konkursu, přenesením povinností při procesu zpeněžování na J. D. a družstvo a ponecháním tollingové smlouvy beze změny. Společnosti V tak náleží odměna ve výši 2 021 503,2765 Kč. D. T. oproti tomu odvolací soud o stejnou částku odměnu zvýšil na 6 075 837,4735 Kč za odstranění pochybení společnosti V, spočívající ve změně tollingové smlouvy a v nápravě uspokojování pohledávek podle §305 odst. 2 insolvenčního zákona.
18. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost V dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, případně má být vyřešena právní otázka, která dosud dovolacím soudem řešena nebyla, namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Přestože dovolatelka formálně navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu, v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nebrojí proti celému usnesení odvolacího soudu, ale zpochybňuje pouze poměr rozdělení celkové odměny mezi oba v řízení činné insolvenční správce námitkou, že každý z nich by měl mít nárok na polovinu celkové odměny (bod 19. dovolání). Ve skutečnosti tedy napadá rozhodnutí odvolacího soudu v té části, kterou jí nebyla přiznána na odměně částka 2 027 167,10 Kč (rozdíl mezi polovinou celkové odměny, tj. částkou 4 048 670,375 Kč, a odvolacím soudem přiznaném podílu na odměně ve výši 2 021 503,2765 Kč). Pouze v tomto rozsahu se Nejvyšší soud věcí dále zabýval.
20. Dovolatelka především namítá, že délku činnosti obou insolvenčních správců odvolací soud zohlednil nesprávně, neboť D. T. započítal i dobu po podání konečné zprávy, ačkoliv v tomto období již fakticky žádnou činnost nevykonává. Poukazuje na to, že proti rozhodnutí o konečné zprávě se oba insolvenční správci odvolali a delší dobu probíhá spor o konečnou zprávu, respektive o výši odměny insolvenčních správců, jenž by neměl ovlivňovat délku činnosti v rámci určování odměny. Správný poměr délky činnosti obou správců by podle dovolatelky měl činit 48,44 % pro ni a 51,56 % pro D. T.; když „skutečná“ délka činnosti obou insolvenčních správců činila 512 dnů u dovolatelky a 545 dnů (od 13. října 2015 do 10. dubna 2017) u D. T.
21. Rovněž rozsah činnosti byl podle dovolatelky určen nesprávně, neboť D. T. jsou započítány mezi úkony i nepodstatné či marginální úkony, zatímco výčet jejích činností je neúplný a neodpovídá skutkovým zjištěním. Není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud určil rozsah (počet) úkonů v poměru 26 % pro ni a 74 % pro D. T. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že činnost insolvenčního správce v reorganizaci nelze hodnotit jako náročnou, když poukazuje na to, že takový správce musí mít zvláštní povolení. Zpochybňuje i závěr, že činností D. T. došlo k zachování provozu dlužníkova závodu a k přípravě a úspěšnému prodeji běžícího závodu. Za dobu výkonu činnosti D. T. podle dovolatelky naopak došlo k výraznému nárůstu pohledávek za majetkovou podstatou, když jejich celková neuhrazená výše činí 21 500 000 Kč. Při zhodnocení celkového množství, náročnosti a významu úkonů obou insolvenčních správců považuje dovolatelka za správné celkovou odměnu dělit na dva stejné díly.
22. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí v posouzení výše předestřených otázek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s odvolacím soudem zmíněným usnesením sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, jakož i s usnesením ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 79/2017. Dovolatelka míní, že zvláštnost daného řízení, spočívající v délce trvání insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční správce (D. T.) již fakticky nevykonává činnost, z ní činí věc dovolacím soudem neřešenou.
23. Dále namítá, že při hodnocení porušení jejích povinností, které vedlo ke snížení odměny podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona, postupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nesprávně vyložil některá ustanovení insolvenčního zákona, ignoroval skutková zjištění, případně svá hodnocení založil pouze na sdělení D. T.; přitom nerespektoval postup dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona.
24. Dovolatelka potud poukazuje především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 59/2013, uveřejněné pod číslem 92/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2016“), z něhož cituje pasáž, podle níž je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, insolvenční správce hradí pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené v průběhu insolvenčního řízení, aniž by k tomu potřeboval souhlas či jiné rozhodnutí insolvenčního soudu. Je plně na odpovědnosti insolvenčního správce, aby podle stavu majetkové podstaty, výsledků jejího zpeněžování a stavu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň vyhodnotil, zda majetková podstata dovoluje plné uspokojení těchto nároků, či zda je bude možné uspokojit pouze poměrně nebo vůbec.
25. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že úhradou pohledávek za majetkovou podstatou neporušila své povinnosti. Žádné ustanovení insolvenčního zákona insolvenčnímu správci neukládá, jak, kdy, za jakých podmínek a zda vůbec by měl zastavit výplatu pohledávek za majetkovou podstatou. Navíc dovolatelka opakovaně vyložila, proč přistoupila k výplatě oněch pohledávek. Učinila tak proto, že v době jejich úhrady ještě nenabylo právní moci usnesení o zamítnutí reorganizačního plánu a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Nehrazení pohledávek by při úspěchu odvolání dlužníka mohlo podle §363 insolvenčního zákona způsobit přeměnu reorganizace v konkurs. Následně (měsíc po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu) byla dovolatelka odvolána z funkce. Kdyby se tak nestalo, nepochybně by situaci vyřešila, tuto možnost však nedostala.
26. Dovolatelka též odmítla pochybení při procesu zpeněžování majetkové podstaty. Uvádí, že důvodem pro udělení plných mocí J. D. a družstvu byla snaha o zachování kontinuity insolvenčního řízení, neboť Ing. Vladimíra Jechová Vápeníková coby ohlášený společník insolvenčního správce čerpala ve dnech 21. až 23. září 2015 a ve dnech 25. září až 8. října 2015 dovolenou. Zmocnění třetích osob za účelem překlenutí krátkodobé nepřítomnosti ohlášeného společníka insolvenčního správce je v souladu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení, zejména se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Kromě toho dotčené plné moci neopravňovaly zmocněnce k uzavírání smluv ani k jednání před insolvenčním soudem; navíc družstvo plnou moc neakceptovalo. Dovolatelka poukázala i na to, že podle §40 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2015 může insolvenční správce pověřit svého zaměstnance či zaměstnance dlužníka, aby za něj jednal v soudních či jiných řízeních. Míní, že i kdyby přenesla „úkon zpeněžení“ majetkové podstaty na zaměstnankyni či na třetí osobu, neporušila by tím žádnou povinnost. K tomu poukazuje i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15. Dodává, že v dalším průběhu řízení D. T. zpeněžil majetkovou podstatu prostředníkem (společností NAXOS a. s.), proti čemuž insolvenční soud výhrady neměl.
27. K údajnému porušení povinnost spočívajícím v ponechání tollingové smlouvy beze změny dovolatelka uvedla, že soudy v tomto směru vycházely pouze z vyjádření D. T., aniž provedly jakékoliv šetření k pozitivnímu výsledku dodatku tollingové smlouvy.
28. D. T. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Má za to, že dovolatelka dostala odměnu nepřiměřeně vysokou, jelikož za trvání konkursu vykonávala funkci stejně jako by dlužník byl v reorganizaci.
29. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
30. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání.
31. Dovolání není přípustné pro řešení první z předestřených otázek (k výkladu §6 odst. 1 vyhlášky), neboť potud je napadené rozhodnutí oproti mínění dovolatelky souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
32. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013, uveřejněném pod číslem 82/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2016“), vysvětlil, že je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s §6 vyhlášky (nyní §6 odst. 1 vyhlášky) nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více správců.
33. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že vzhledem k obdobné úpravě (srov. §9 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání) jsou pro účely rozdělení odměny insolvenčních správců přiměřeně použitelné závěry vyjádřené v jeho usnesení sp. zn. 29 Cdo 4135/2011 (přijaté při výkladu předchozí právní úpravy vycházející ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), z něhož vyšel v dané věci i odvolací soud.
34. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení sen. zn. 29 NSČR 79/2017, v němž dále doplnil, že dikce §6 vyhlášky (nyní §6 odst. 1 vyhlášky) dává prostor i k aplikaci dalších v něm neuvedených kritérií.
35. Odvolací soud v dané věci respektoval závěry plynoucí z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a při stanovení kritérií pro rozdělení odměny zkoumal délku doby činnosti obou insolvenčních správců a rozsah a náročnost jejich činnosti.
36. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu se nijak neprotiví závěr (dovolatelkou kritizovaný), podle něhož se do doby výkonu funkce insolvenčního správce započítává i doba po předložení konečné zprávy. I v té době je totiž insolvenční správce ve funkci a lze očekávat vydání rozvrhového usnesení nebo rozhodnutí o pořadí úhrady nebo o poměrné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených podle §305 odst. 2 insolvenčního zákona, jejich splnění (provedení rozvrhu) insolvenčním správcem a následné úkony správce směřující k ukončení konkursu. Vše samozřejmě platí za splnění podmínky, že insolvenční správce není v prodlení s plněním svých povinností.
37. K tomu lze doplnit, že dojde-li k situaci, kdy je ona fáze insolvenčního řízení následující po předložení konečné zprávy neobvykle (nepřiměřeně) dlouhá, aniž by se tak stalo vinou insolvenční správce, je na insolvenčním soudu, aby to případně zohlednil při poměřování váhy uvedených kritérií. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že obě výše zmíněná kritéria jsou v zásadě rovnocenná, avšak nemusí jím být vždy přisuzován stejný význam, je-li to v konkrétní věci opodstatněno.
38. Závěr odvolacího soudu, že obě posuzovaná kritéria jsou v zásadě rovnocenná, je v poměrech dané věci nikoli zjevně nepřiměřený. Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), s jehož kritikou dovolatelka přichází v části dovolání s touto otázkou spojované, nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
39. Dovolání je však přípustné pro řešení druhé z vymezených otázek (k výkladu §38 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s §6 odst. 1 vyhlášky); potud jde o problematiku dosud Nejvyšším soudem neřešenou.
40. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
41. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
42. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
43. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je podstatná následující právní úprava:
Podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval.
Podle §6 odst. 1 vyhlášky, ve znění účinném od 1. ledna 2014, bylo-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce nebo předběžný správce, náleží každému z nich podíl odměny odpovídající zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení v době zahájení insolvenčního řízení a ani později nedoznala změn.
44. Již v R 82/2016 [v němž vysvětlil, že v řízeních, v nichž bylo činných více správců, je nutné nejprve stanovit jednu (celkovou) odměnu a tu rozdělil postupem podle §6 vyhlášky (dnes §6 odst. 1 vyhlášky)] Nejvyšší soud poznamenal, že jinak než postupem podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona nelze odměnu zvýšit. Přitom jde vždy o onu celkovou odměnu, která se následně rozdělí mezi osoby, které byly činné v insolvenčním řízení.
45. K uvedenému lze dodat, že dojde-li takto ke zvýšení odměny, projeví se to zpravidla současně v poměrech věřitelů a dlužníka, neboť pro uspokojení pohledávek věřitelů zůstane menší částka, než kdyby insolvenční soud ke zvýšení odměny nepřikročil.
46. Toto pravidlo musí nepochybně obdobně platit i v opačném případě, tedy je-li zákonný důvod pro snížení odměny. I tehdy dochází při rozhodnutí dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona ke změně výše celkové odměny, vypočtené dle vyhlášky, a teprve z takto stanovené (snížené) částky se určí podíly jednotlivých insolvenčních správců. Bez ohledu na to, který z insolvenčních správců činných v řízení se svým konáním (či opomenutím) přičinil o snížení odměny, dochází rozhodnutím dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona ke snížení celkové odměny. Lze-li důvod pro tento postup vskutku přičíst na vrub (jen) některého z více insolvenčních správců, je možné to následně zohlednit při stanovení jeho podílu na odměně.
47. Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 79/2017, výčet kritérií uvedených v §6 odst. 1 vyhlášky je demonstrativní a nepochybně lze i tuto okolnost mít jako podstatnou při rozhodování o podílech jednotlivých insolvenčních správců na (celkové) odměně. Je-li kupříkladu důvodem pro snížení odměny okolnost, že insolvenční správce nenavrhl provedení částečného rozvrhu, není důvod, aby se tato liknavost neprojevila při určování podílu na odměně právě především (nebo jen) v jeho poměrech (vykonával funkci v době, kdy byly podmínky pro částečný rozvrh, avšak nenavrhl jej).
48. Na základě těchto východisek dospívá Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o „snížení“ odměny společnosti V o 100 000 Kč a „zvýšení“ odměny D. T. o stejnou částku se míjí s podstatou a významem institutu snížení a zvýšení odměny upraveném v §38 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolacím soudem zvolený postup se nijak nedotýká postavení dlužníka a jeho věřitelů, neboť celková výše odměny insolvenčních správců zůstala stejná. Ostatně, zjevně ani nebylo úmyslem odvolacího soudu změnit (celkovou) výši odměny, když částku, o kterou by celkovou odměnu snížil z důvodu pochybení společnosti V, by opětovně k celkové odměně připočetl díky působení D. T. Pak ovšem postup podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona nebyl namístě, nehledě k tomu, že zákon předpokládá, že o „snížení“ a „zvýšení“ odměny bude rozhodnuto až po projednání s věřitelským výborem.
49. Přestože odvolací soud pochybil, když rozhodnutí o korekci původně stanoveného poměru rozdělení odměny mezi insolvenční správce odůvodnil postupem podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda důvody, které k tomuto postupu odvolací soud vedly, nemohou obstát jako (další) okolnost rozhodná pro určení podílů na odměně obou správců.
50. Na tomto místě Nejvyšší opět připomíná, že při svém rozhodování vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Důvody, které měl odvolací soud za podstatné pro úpravu stanoveného poměru rozdělení odměny mezi oba insolvenční správce, lze zjednodušeně shrnout takto: 51. Prvním důvodem je náprava chybného způsobu úhrady pohledávek za majetkovou podstatou společností V. Druhým důvodem je postup D. T., který vedl k uzavření dodatku k tollingové smlouvě, jehož důsledkem byla eliminace možné ztráty při provozu výrobního závodu dlužníka. Třetím důvodem je pak postup společnosti V při přípravě zpeněžování majetkové podstaty.
52. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že přinejmenším první dva důvody obstojí jako další okolnost podstatná pro rozhodování o určení podílů obou insolvenčních správců na odměně.
53. Odvolací soud dovodil, že jakmile nabylo účinnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku) odpadl důvod hradit pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň bez ohledu na pravidla plynoucí z §305 insolvenčního zákona. To, že usnesení o prohlášení konkursu dosud nenabylo právní moci (jak argumentovala dovolatelka), takovým důvodem zjevně není (nemůže být). Poukaz na §363 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona v situaci, kdy způsobem řešení úpadku je konkurs (jen proto, že se dlužník odvoláním proti rozhodnutí o prohlášení konkursu snaží prosadit jiný způsob řešení úpadku) takový postup neospravedlňuje. Dovolatelka tak postupovala v rozporu s §305 odst. 2 insolvenčního zákona a ohrozila uspokojení tam konkretizovaných přednostních pohledávek. Přestože obecně platí, že insolvenční správce může bez dalšího v insolvenčním řízení uspokojovat pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň (jak plyne i z R 92/2016), neplatí toto pravidlo bezvýjimečně. Nedovoluje-li stav majetkové podstaty plnou úhradu všech těchto pohledávek, je na insolvenčním správci, aby postupoval podle §305 odst. 2 insolvenčního zákona (což lze ostatně dovodit i z dovolatelkou citované pasáže obsažené v odůvodnění R 92/2016).
54. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu dále plyne, že to byl D. T., který uzavřel dodatek k tollingové smlouvě, čímž odvrátil situaci, kdy by se dalším provozováním závodu prohlubovala (mohla prohloubit) provozní ztráta, čímž přispěl k tomu, že nemusel být zastaven provoz závodu a nakonec došlo k jeho zpeněžení jednou smlouvou.
55. Tyto okolnosti (tato zjištění) postačují k tomu, aby odůvodnily korekci původně stanoveného poměru rozdělení odměny v neprospěch dovolatelky o oněch 100 000 Kč.
56. Lze tedy uzavřít, že ač odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval §38 odst. 3 insolvenčního zákona, je napadené rozhodnutí o rozdělení odměny mezi oba insolvenční správce ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
57. Pro úplnost je nutné dodat, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční řízení bylo v mezidobí (po podání dovolání) skončeno a dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila projednat dovolání, jehož předmětem bylo (jen) rozdělení odměny mezi dva v řízení činné insolvenční správce.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu