ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.85.2021.1
KSOL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 85/2021-B-330
sp. zn. 29 NSČR 142/2022-B-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka S. Č. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 20 INS XY, o zproštění insolvenčního správce, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, a ze dne 21. prosince 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 85/2021 a sen. zn. 29 NSČR 142/2022, se spojují ke společnému řízení.
II. Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. dubna 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (S. Č.) ze dne 18. února 2021, ve znění doplnění, aby jeho insolvenční správce (Burián & Penka, insolvence, v. o. s.) byl zproštěn funkce (bod I. výroku), jakož i návrh dlužníka ze dne 1. března 2021, ve znění doplnění, na odvolání věřitelského výboru (bod II. výroku).
2. Usnesením ze dne 23. září 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud zamítl (další) návrh dlužníka ze dne 31. května 2021, ve znění doplnění, aby jeho insolvenční správce byl zproštěn funkce.
3. Insolvenční soud v usneseních vyšel z následujícího stavu insolvenčního řízení (jak plyne i z insolvenčního rejstříku):
[1] Usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. KSOL 20 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivana Návratu.
[2] Věřitelé odvolali ustanoveného insolvenčního správce na schůzi věřitelů konané dne 27. srpna 2020 (B-127) postupem podle §29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovili nového insolvenčního správce Burián & Penka, insolvence, v. o. s.; usnesení schůze věřitelů potvrdil insolvenční soud podle §29 odst. 2 insolvenčního zákona.
[3] Podáním ze dne 18. února 2021, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne (B-164), a ze dne 31. května 2021, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 1. června 2021 (B-219), dlužník navrhl zproštění insolvenčního správce, oba návrhy dále doplňoval. Hlavní (zásadní) námitkou dlužníka je postup insolvenčního správce při zpeněžení obchodního podílu dlužníka ve společnosti C. (dále jen „obchodní podíl“ a „společnost C“). Další námitky dlužníka vůči insolvenčnímu správci se týkají propojenosti osob zúčastněných na řízení, postupu insolvenčního správce při vymáhání pohledávky za společností C, zvýhodnění věřitele M. (dále jen „věřitel M“), nezakládání listin do soudního spisu a neplnění povinností insolvenčního správce ve vztahu k obchodnímu rejstříku.
4. Insolvenční soud vycházeje v obou usneseních z ustanovení §29, §32, §36, §53 odst. 2, §58, §60 odst. 1, §63 odst. 3, §140, §225 odst. 4, §226 odst. 5, §283 odst. 2 a 4, §286 odst. 1 písm. d/ a odst. 2 a §289a odst. 2 insolvenčního zákona, z ustanovení §21 odst. 3, §36 odst. 2, §206 odst. 3 a 4 a §214 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“] , z ustanovení §12 vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce (dále jen „vyhláška“), z ustanovení §338ma odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení §647 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
5. Nedojde-li ke zpeněžení obchodního podílu společníka ve lhůtě do 6 měsíců od prohlášení konkursu na majetek společníka, nastávají obdobné účinky jako při vystoupení společníka ze společnosti. Jestliže insolvenční správce za této situace přistoupil ke zpeněžení obchodního podílu tak, aby byla zachována stanovená šestiměsíční lhůta, nelze jeho postup označit za nesprávný či dokonce nezákonný. Insolvenčnímu správci tudíž nic nebránilo, aby ke zpeněžení obchodního podílu přistoupil již po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu a konání první schůze věřitelů, neboť smyslem konkursu je poměrné uspokojení věřitelů dlužníka z výtěžku zpeněžení jeho majetku.
6. Nejnižší podání určené při dražbě obchodního podílu částkou 630 000 Kč není zjevně neodpovídající či odporující učiněným skutkovým zjištěním. Nelze se naopak ztotožnit s dlužníkem tvrzenou hodnotou obchodního podílu ve výši 31 115 000 Kč, neboť závěry znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava ze dne 8. června 2020, č. ÚOM 285-4/2020 B, byly „relevantním způsobem“ zpochybněny.
7. Insolvenční správce nepochybil, jestliže zpeněžil obchodní podíl po podání žaloby na vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manželky; probíhající incidenční spor tvoří překážku zpeněžení pouze u toho majetku, který by mohl být přikázán manželu dlužníka. Obchodní podíl však může být v řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázán jen tomu z manželů, který je společníkem (tj. dlužníku).
8. Dražba obchodního podílu proběhla v souladu s exekučním řádem; námitky dlužníka o nestandardním způsobu zpeněžení nejsou důvodné.
9. Námitka propojenosti insolvenčního správce s věřiteli zůstala v rovině pouhého tvrzení. Je běžné, že věřitelé i insolvenční správci se v jednotlivých insolvenčních řízeních vyskytují opakovaně; samotná skutečnost, že insolvenční správce vykonával funkci insolvenčního správce i v jiném insolvenčním řízení, v němž vystupuje coby účastník řízení stejný věřitel jako v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, nemůže být důvodem pro zproštění insolvenčního správce ani pro závěr o jeho podjatosti.
10. Ohledně námitky týkající se vymáhání pohledávky za společností C nelze souhlasit s tvrzením dlužníka, že přístup insolvenčního správce je „laxní“. Dlužník sám ničeho pro vymožení pohledávky neučinil, neposkytl insolvenčnímu správci řádně součinnost při doložení podkladů a tuto pohledávku v řádech milionů korun, kterou považuje za nepochybnou, „opomněl“ uvést v seznamech majetku, které v insolvenčním řízení předkládal a o nichž výslovně prohlašoval, že jsou úplné a správné.
11. Co do tvrzeného zvýhodnění věřitele M lze konstatovat, že insolvenční správce není oprávněn rozhodovat o tom, zda společnost C něčeho vyplatí věřiteli M.
12. Námitka, že insolvenční správce nezakládá listiny do soudního spisu, není opodstatněná. Insolvenční správce není povinen zakládat do soudního spisu veškeré listiny, které má k dispozici. Námitka, že insolvenční správce neplní své povinnosti vůči obchodnímu rejstříku, není relevantní, neboť nesouvisí s insolvenčním řízením.
13. Insolvenční soud tudíž uzavřel, že insolvenční správce své povinnosti plní, řádně a včas reaguje na výzvy insolvenčního soudu, řídí se jeho pokyny, podává pravidelně zprávy o průběhu insolvenčního řízení a v jeho postupu nelze shledat porušení jeho povinností, natož takové intenzity, které by bylo důvodem pro jeho zproštění funkce. Stejně tak nelze dospět k závěru, že věřitelský výbor porušuje své povinnosti.
14. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. července 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY , zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2021, č. j. KSOL 20 INS XY.
15. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. prosince 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. září 2021, č. j. KSOL 20 INS XY.
16. Odvolací soud v obou usneseních vyšel z ustanovení §7, §32 odst. 1, §36, §63 odst. 3, §225 odst. 4 a §226 odst. 5 insolvenčního zákona, z ustanovení §132 z. o. k., z ustanovení §33 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a z ustanovení §12 vyhlášky a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
17. Obchodní podíl představuje účast společníka v obchodní společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, přičemž hodnota podílu se mění podle výsledků hospodaření společnosti a je závislá (s přihlédnutím k rozsahu práv a povinností společníka) na hodnotě čistého obchodního majetku společnosti. Námitka dlužníka zpochybňující způsob zpeněžení je mylná a zjednodušující, neboť nelze zohlednit pouze zisk společnosti.
18. Ve způsobu a rozsahu informací zveřejňovaných insolvenčním správcem, respektive poskytovaných insolvenčním správcem dlužníku, nelze shledat porušení jeho povinností.
19. Insolvenční soud správně n eshledal v postupu insolvenčního správce při výkonu jeho funkce žádná pochybení, která by mohla vést ke zproštění jeho funkce; totéž se týká členů věřitelského výboru.
20. Odvolací soud dále na závěr odůvodnění svého druhého usnesení (B-238) uvedl, že druhý návrh dlužníka na zproštění funkce insolvenčního správce je „v podstatě“ stejný jako podání předešlé; pro případ obdobných návrhů a úkonů dlužníka (či jiných osob) se insolvenční soud bude zabývat otázkou podmínek řízení (zejména překážkou věci rozhodnuté) či otázkou „zamýšlených obstrukcí“ v insolvenčním řízení.
21. Proti oběma usnesením odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jejichž přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jednotlivé otázky dovolatel formuluje následovně:
[1] Postupoval insolvenční správce s odbornou péčí, když při stanovení hodnoty obchodního podílu zpeněžovaného v dražbě nezohlednil platby společnosti C učiněné bez právního důvodu ve prospěch věřitele M?
[2] Postupoval insolvenční správce s odbornou péčí, když nejprve zpeněžil obchodní podíl a následně vyjádřil pochybnosti o výši a pravosti pohledávek dlužníka za společností C?
[3] Postupoval insolvenční správce s odbornou péčí, když přistupoval liknavě k vymáhání některých pohledávek dlužníka s odůvodněním, že má pochybnosti o jejich výši a pravosti; přitom po podání návrhu na jeho zproštění podal žaloby k vymožení těchto pohledávek a zároveň ihned požádal o přerušení soudních řízení?
[4] Postupoval insolvenční správce s odbornou péčí, když se nezabýval důsledně námitkami dlužníka proti stanovené ceně zpeněžovaného obchodního podílu a námitkami dlužníka proti liknavému či odmítavému postoji při vymáhání pohledávek dlužníka či společnosti C?
[5] Postupoval insolvenční správce s odbornou péčí, jestliže „vedl spor o aktiva a pasiva v majetkové podstatě“ a před vyřešením sporu rozhodl o zpeněžení části majetkové podstaty „na spornou část majetkové podstaty navazující“?
[6] Má-li insolvenční správce znalecký posudek stanovující cenu obchodního podílu s alternativními závěry, lze za jednání s odbornou péčí považovat, že přihlédne k jednomu z alternativních závěrů?
[7] Dopustil se insolvenční správce porušení povinnosti jednat s odbornou péčí, jestliže neprodal obchodní podíl do 6 měsíců od prohlášení konkursu, přičemž šlo o jednočlennou společnost?
[8] Je možné považovat za porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat v insolvenčním řízení transparentně, když dodá zprávy o zpeněžení výrazné části majetkové podstaty „ex post“ a neinformuje průběžně o postupu zpeněžení dlužníka a třetí osoby?
[9] Má insolvenční správce povinnost informovat insolvenční soud o své činnosti pouze jednou za tři měsíce?
[10] Aplikuje se na náležitosti rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu v insolvenčních věcech ustanovení §157 o. s. ř.?
[11] Je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, které se nijak nevypořádává s některým ze stěžejních argumentů účastníka řízení?
[12] Musí se soudy ve věcech návrhu na zproštění insolvenčního správce v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s důkazními návrhy navrhovatele?
[13] Řídí se řízení o zproštění insolvenčního správce pravidly sporného civilního procesu, tedy i povinností vypořádat se relevantně s předloženými námitkami a povinností vypořádat se řádně s důkazními návrhy?
[14] Je řádný (zákonný) postup insolvenčního soudu a odvolacího soudu, jestliže se s předloženými námitkami řádně nevypořádají a neprovedou navržené důkazy?
22. K první až páté námitce dovolatel uvádí, že insolvenční správce nepostupoval ve věci s odbornou péčí, když nejprve zpeněžil obchodní podíl a teprve následně řešil majetkové vazby mezi dovolatelem a společností C. Pro stanovení skutečné hodnoty obchodního podílu bylo nutné nejprve postavit najisto pohledávky dlužníka za společností C. Dovolatel poukazuje na nákup vozidla značky BMW společností C, který podle něj vyvrací tvrzení insolvenčního správce o nulové hodnotě společnosti C. Oba soudy měly pominout, že nízká hodnota obchodního podílu byla zapříčiněna existencí pohledávek dlužníka za společností C z titulu dlužného nájemného. Kdyby byly zohledněny veškeré dovolatelem namítané skutečnosti, byl by bezpochyby výrazně větší zájem o prodej obchodního podílu, čímž by došlo k vyššímu a dřívějšímu uspokojení jeho věřitelů.
23. K šesté námitce dovolatel sděluje, že insolvenční správce se nevypořádal dostatečně s jeho argumentací týkající se ocenění obchodního podílu, přestože dokládal vlastní znalecký posudek uvádějící výrazně vyšší hodnotu obchodního podílu.
24. Ohledně sedmé námitky dovolatel namítá, že povinnost zpeněžit obchodní podíl do 6 měsíců od prohlášení konkursu nedopadá na jednočlennou společnost.
25. K osmé a deváté námitce dovolatel předestírá, že povinností insolvenčního správce je průběžně informovat (zveřejňováním zpráv v insolvenčním rejstříku) o zpeněžování majetkové podstaty. Má za to, že insolvenční správce této povinnosti nedostál.
26. K desáté až čtrnácté námitce dovolatel sděluje, že není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly oba soudy k závěru, že insolvenční správce při výkonu své funkce nepochybil. Uvádí, že navrhl provedení řady důkazů, soudy nižších stupňů se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádaly; pouze uvedly, že uplatněné námitky nejsou relevantní. V uvedeném spatřuje dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces a namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná.
27. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
28. Řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. července 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY , bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 85/2021. Řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2021, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 142/2022. Nejvyšší soud výše uvedené dovolací věci spojil ke společnému řízení (srov. první výrok tohoto usnesení), neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v ustanovení §112 o. s. ř.
29. Nejvyšší soud dovolání, jež mohou být přípustná jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadená usnesení jsou v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K první až šesté námitce
30. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 58/2016 (dále jen „R 58/2016“); usnesení je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněná níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu a Ústavního soudu].
31. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §225 odst. 4 nebo s ustanovením §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem (srov. R 58/2016, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL XY, které Nejvyšší soud v zájmu sjednocení soudní praxe uveřejnil pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč.).
32. Žádné poznatky o závažném nebo opakovaném porušení povinnosti insolvenčního správce při zpeněžování majetkové podstaty uvedené příkladmo shora nebyly soudy nižších stupňů při zpeněžení obchodního podílu zjištěny. Skutečnost, že dovolatel rozporuje konkrétní postup insolvenčního správce při zpeněžování obchodního podílu, sama o sobě nemůže být důvodem pro zproštění insolvenčního správce; případná odpovědnost správce za škodu tím vyloučená není (§37 odst. 1 insolvenčního zákona).
33. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uzavřel, že insolvenční správce neporušil své povinnosti, když obchodní podíl zpeněžil v dražbě provedené soudním exekutorem (§286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) za částku 630 000 Kč představující nejnižší podání, vycházeje z úsudku, že hodnota podílu se mění podle výsledků hospodaření společnosti a je závislá na hodnotě čistého obchodního majetku společnosti a na dalších skutečnostech (zejména na výši závazků společnosti C), je tak s uvedenými judikaturními závěry v souladu.
34. K námitce dovolatele o nepřiměřeně nízké částce dosažené zpeněžením obchodního podílu, podpořené poukazem na posudek Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, budiž dodáno, že skutkovými dovolacími námitkami (námitkami založenými na jiných skutkových zjištěních či závěrech než těch, z nichž vyšel odvolací soud) právní posouzení věci odvolacím soudem nelze zpochybnit (tyto námitky jsou tudíž bezcenné i pro založení přípustnosti dovolání). Dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
K sedmé námitce.
35. Na řešení dovolatelem položené otázky (zda povinnost zpeněžit obchodní podíl do 6 měsíců od prohlášení konkursu na majetek společníka dopadá na jednočlennou společnost), napadená rozhodnutí nespočívají (odpověď na ni je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná), když podle odvolacího soudu insolvenční správce zpeněžením obchodního podílu neporušil žádnou povinnost vyplývající z ustanovení §36 insolvenčního zákona ani co do doby, v níž přistoupil ke zpeněžení. Jinak řečeno, odvolací soud nevyšel z toho, že insolvenční správce má povinnost zpeněžit obchodní podíl do 6 měsíců od prohlášení konkursu na majetek dovolatele.
K osmé a deváté námitce.
36. K povinnostem insolvenčního správce ve vztahu k dlužníku, jde-li o poskytování informací o průběhu insolvenčního řízení, se Nejvyšší soud vyjádřil v důvodech usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2016“), i v R 58/2016.
37. Tam zdůraznil, že insolvenční zákon výslovně neupravuje „informační“ povinnost insolvenčního správce vůči dlužníku, nicméně ze zásady obsažené v ustanovení §5 písm. a/ insolvenčního zákona lze dovodit, že projeví-li dlužník „zájem“ o to, jakým způsobem hodlá insolvenční správce postupovat v insolvenčním řízení při zpeněžování majetku, mělo by se mu dostat (od insolvenčního správce, popřípadě od insolvenčního soudu) takových informací, aby měl možnost se k postupu insolvenčního správce vyjádřit.
38. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak a c) další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§75 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž dlužník (jako účastník řízení) má rovněž právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (§44 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §7 a §126 odst. 1 insolvenčního zákona).
39. Na základě informací, které insolvenční správce ohledně zamýšleného postupu při zpeněžení obchodního podílu dlužníku sdělil [tj. že byl zahájen proces ocenění obchodního podílu (B-152), že věřitelský výbor udělil souhlas se způsobem zpeněžení obchodního podílu a se zněním smlouvy o provedení dražby (B-167)] a které byly též zveřejněny v insolvenčním rejstříku, si dlužník i třetí osoby museli být vědomi toho, jak hodlá insolvenční správce ve věci zpeněžení obchodního podílu postupovat. Měl-li dlužník za to, že informace, které obdržel od insolvenčního správce (resp. informace zveřejněné v insolvenčním rejstříku), nejsou dostatečné, mohl se obrátit na insolvenční soud, který by oprávněnost jeho požadavku posoudil a případně v tomto směru učinil opatření potřebná k zajištění účelu insolvenčního řízení. Ani z tohoto hlediska tak nejsou dovolání přípustná.
K desáté až čtrnácté námitce.
40. Námitkou, podle níž „není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly oba soudy ke skutkovému závěru, že insolvenční správce při výkonu své funkce nepochybil“ dovolatel brojí především proti hodnocení provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145. Podle ustálené rozhodovací praxe navíc o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (srov. opět R 48/2016).
41. Zjevně bezdůvodnou pak shledává Nejvyšší soud argumentaci dovolatele týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., napadená rozhodnutí zjevně nejsou nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu