ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.97.2021.1
KSCB 26 INS 29347/2013
sp. zn. 29 NSČR 97/2021-B-1800
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s. , se sídlem v Českých Velenicích, Jana Pernera 159, PSČ 378 10, identifikační číslo osoby 46711201, zastoupeného Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013, o návrhu dlužníka na zproštění insolvenční správkyně funkce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 3 VSPH 846/2021-B-1754, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. června 2021, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1665, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že insolvenční správkyně Mgr. Ing. Petra Hýsková „není vyloučena“ z insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s. (bod I. výroku) a zamítl návrh dlužníka ze dne 29. prosince 2020 na zproštění Mgr. Ing. Petry Hýskové funkce insolvenční správkyně (bod II. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že insolvenční správkyně se odvolává, případně zprošťuje z funkce insolvenční správkyně dlužníka.
4. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
5. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu §24, §31 a §32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je ustálena v následujících závěrech:
[1] Ustanovení §24, §31 a §32 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2016“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“).
[2] Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. Srov. R 114/2014, nebo R 47/2016.
[3] Ohledně tvrzené podjatosti insolvenčního správce jsou mutatis mutandis uplatnitelné i závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce) zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01) v důvodech usnesení ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze pro potřeby projednávané věci shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, sen. zn. 29 NSČR 7/2020.
[4] Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s §225 odst. 4 nebo s §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. Srov. např. R 48/2016, R 58/2016, včetně tam obsaženého odkazu na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněné pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 179/2016.
[5] O tom, zda insolvenční správce má být odvolán z funkce (podle §31 odst. 1 insolvenčního zákona) či zproštěn funkce (podle §32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem, které by dle podnětů účastníků insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, byly důvodem pro odvolání či zproštění funkce) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive doloženými účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo opatřenými insolvenčním soudem). Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu neprodleně. Srov. R 48/2016 nebo R 47/2016.
[6] „Slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho odvolání bude pravidlem tam, kde se projeví mezi procesními subjekty insolvenčního řízení spor o důvod, jenž má k odvolání vést. Právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněné pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se uplatní mutatis mutandis i při zproštění z funkce.
7. Napadené rozhodnutí [v němž odvolací soud uzavřel, že zjištěné skutečnosti nemohou být důvodem pro vyloučení insolvenční správkyně z insolvenčního řízení (pro její odvolání z funkce), ani pro zproštění insolvenční správkyně funkce] je v mezích uvážení odvolacího soudu souladné se závěry citovanými shora (nevybočuje z nich v intenzitě vyžadující korekci prostřednictvím věcného přezkumu závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím). Důvod připustit dovolání na základě argumentace v něm obsažené tak dán není.
8. Pro úplnost lze k jednotlivým dovolatelem předestřeným otázkám doplnit následující:
9. Tvrdí-li dovolatel, že insolvenční správkyně má být vyloučena z insolvenčního řízení (odvolána z funkce) pro svůj nestandardní či nepřátelský poměr k osobě ovládající či vlastnící dlužníka, pak pomíjí, že takový poměr mezi insolvenční správkyní a Ing. Savovem v projednávané věci zjištěn nebyl (soudy jeho existenci nedovodily).
10. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2018, č. j. 16 Kss 1/2018-207, pak není patrno, v čem uvedený případ souvisí s projednávanou věcí. V odkazované věci dovodil soud podjatost soudkyně z řetězce vztahů mezi soudkyní a žalobci, o jejichž žalobě soudkyně rozhodovala. Žádný obdobný vztah (řetězec vztahů) mezi insolvenční správkyní a osobou ovládající dlužníka v tomto případě ze zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšel odvolací soud, neplyne.
11. Dovolatel dále předkládá otázku, zda může být insolvenční správkyně zproštěna funkce, pokud porušila informační povinnost dle §24 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, byly-li zde takové důvody, ze kterých insolvenční správkyně měla a mohl dovodit pochybnost o své podjatosti. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možné dovozovat pochybnosti o podjatosti, neměla insolvenční správkyně povinnost takové okolnosti sdělit insolvenčnímu soudu. Dovolatelův požadavek, aby insolvenční správce oznamoval i skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit nepodjatost, z citovaného ustanovení neplyne (insolvenční správce má oznamovat pouze důvody pro jeho vyloučení).
12. Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy předložené dovolatelem (články ze serveru seznamzpravy.cz), konkrétně hodnověrnost osob, jež v uvedených článcích vypovídají o okolnostech, v nichž dovolatel spatřuje podjatost insolvenční správkyně, pak jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
13. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
14. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
15. V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům a současně se vypořádal s námitkami dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i argumentace obsažená v dovolání.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu