ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.357.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 357/2022-1621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 5 To 57/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 17/2019 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 5 To 57/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 29 T 17/2019, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. V. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 5. 8. 2021 sp. zn. 29 T 17/2019 byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v přesně nezjištěné době, od nočních hodin dne 24. 4.2019 do ranních hodin dne 25. 4. 2019 v XY č. p. XY, okres Olomouc, v 1. patře budovy farního úřadu Církve československé husitské, v obývacím pokoji, poté, co mezi ním a poškozeným J. K., narozeným XY, proběhla slovní potyčka, která vyústila ve fyzický konflikt, kdy J. K. na něj zaútočil nožem, uchopil rovněž nůž a ve snaze bránit se před napadením ze strany poškozeného tímto opakovaně bodnul J. K. do oblasti obličeje a krku, čímž mu způsobil ranku délky 0,7 cm na horním rtu vpravo s bodným kanálem zasahujícím pod sliznici předsíně dutiny ústní a bodnořeznou ránu na pravé boční ploše krku délky 3,5 cm pokračující bodným kanálem délky 6,7 cm probíhajícím bočním svalstvem krku směrem zepředu dozadu, zevně od pravostranné krční žíly a dále řeznou ránu umístěnou na malíkové hraně zápěstí délky 2,8 cm; řeznou ránu délky 2,8 cm z hřbetní plochy malíkové hrany na plochu dlaňovou; povrchní nábod kůže probíhající z malíkové hrany k hraně palcové a řeznou ránu posledního článku třetího prstu délky 3 cm, poté udeřil obžalovaný, poškozeného pohrabáčem do hlavy v oblasti pravé čelní a temenní krajiny, čímž mu způsobil ránu délky 3,5 cm s vazivovými můstky ve spodině a s trhlinami kůže v okrajích rány, s potrháním vazivové přilbice lebky ve spodině rány a praskliny lebky, a následně poté odtáhl poškozeného na schodiště vedoucí na půdu, přičemž jej opakovaně s vysokou intenzitou, v úmyslu poškozeného usmrtit, udeřil nejméně 12 krát pohrabáčem do hlavy, když minimálně k několika úderům došlo na schodišti vedoucím na půdu, čímž mu způsobil smrtelná zranění podrobně popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku, a poškozený následně zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo zhmoždění mozku při tříštivých vpáčených zlomeninách klenby lební a dalších zlomeninách klenby a spodiny lební s krvácením pod mozkové obaly a s rozsáhlým zhmožděním zvláště levé mozkové polokoule“.
2. Za to byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 5 To 57/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 11. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Obviněný namítl, že nyní napadená rozhodnutí jsou již třetí v pořadí. Nalézací soud ve svých předcházejících dvou rozhodnutích správně vyhodnotil, že obviněný naplnil znaky trestného činu zabití. Důvodem změny právní kvalifikace skutku jsou dvě nově zjištěné skutkové okolnosti, týkající se krbové lopatky a krevních stop na stěnách místnosti, kde se našlo tělo poškozeného, které však v řízení prokázány nebyly (resp. jejich vyhodnocení jako skutečností prokázaných je projevem libovůle soudu a je v přímém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů). Právní kvalifikace skutku jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku je proto podle názoru obviněného nesprávná. Obviněný namítl, že nebylo žádnými důkazy provedenými v řízení vyvráceno, že se na krbové lopatce nacházela krev poškozeného, neboť test na krev z jejího plošného stěru nebyl proveden. Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že se na krbové lopatce nachází DNA poškozeného. Provedenými důkazy tudíž nemohlo být vyloučeno, že poškozený lopatku držel v době předmětného konfliktu. Při aplikaci zásady in dubio pro reo je tak třeba uzavřít, že poškozený v době konfliktu lopatkou na obviněného skutečně útočil. Obviněný dále namítl, že nebyla bez důvodných pochybností v řízení objasněna otázka místa zasazení ran pohrabáčem, neboť nebyl proveden znalecký posudek (navrhovaný jak ze strany státního zastupitelství, tak obhajobou), který by jednoznačně odpověděl na otázku mechanismu vzniku krevních stop (kapek) na stěnách místnosti, kde se našlo tělo poškozeného, a na dveřích vedoucích do této místnosti. Žádnými důkazy v řízení provedenými nelze prokázat, že první ránu zasadil obviněný již v obýváku a že pak nastala ona časová přetržka (kdy obviněný tělo poškozeného odtáhl do místnosti, kde bylo nalezeno), která je důvodem změny právní kvalifikace skutku z trestného činu zabití na trestný čin vraždy (s tím, že teprve na tomto místě mělo dojít k zasazení oněch „dalších“ ran). Odvolací soud se totiž nijak nevypořádal s námitkou obhajoby, jak je možné, že se v obývacím pokoji nenašly žádné tzv. cákance krve. Tato otázka navíc nemá na skutkový průběh významnější vliv a nemůže mít žádný vliv na právní posouzení skutku. Zjištění místa, kde k jednání došlo, neodpovídá na otázku, zda se tak stalo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a/nebo v jeho omluvitelném hnutí mysli, či nikoliv.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021, č. j. 5 To 57/2021-1530 podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit ty skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, není možné označit za správnou ani právní kvalifikaci trestného jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Tvrzení obviněného, že se uchopením pohrabáče vymezoval proti trvajícímu útoku poškozeného krbovou lopatkou, nebylo spolehlivě vyvráceno. Soudy svá zjištění opřely mimo jiné o závěr, že pokud poškozený uchopil do poraněné ruky krbovou lopatku, musel by být na této lopatce prokázán nález krve poškozeného. K tomuto závěru se znalec z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství vůbec nevyjadřoval a jde tudíž o laický závěr soudu, který koliduje s konstatováním znalce, že výtok krve z ran na ruce byl pouze pozvolný. Zcela nepodloženým se státní zástupkyni jeví tvrzení soudu, že mezi útokem v obývacím pokoji a útokem na schodišti vedoucím ke sklepu muselo dojít v několik desítek minut trvajícím odstupu, kdy se změnil emoční stav poškozeného. V posuzované trestní věci bylo prokázáno, že ze strany obviněného došlo k úmyslnému vybočení z podmínek a mezí nutné obrany. Nebylo však vyvráceno, že k němu došlo v důsledku strachu. V souladu se znaleckým posudkem PhDr. Adama Suchého je třeba hodnotit, že obrana proti násilně jednající osobě je vysoce emocionálně zátěžovou situací, při které je prakticky nemožné usuzovat racionálně cíleně nebo ohleduplně. Uvedené skutečnosti soudy ze svého rozhodování úplně vypustily, přičemž nedoplnily dokazování ani dotazem na znalce, jak se měnilo emoční nastavení obviněného v případě protahovaného konfliktu rozděleného na dvě samostatné fáze oddělené určitým časovým odstupem. Není totiž vůbec samozřejmé, že právě určitý časový posun by musel mít nějaký, navíc zásadní, vliv na změnu emočního stavu poškozeného ve smyslu opuštění strachu.
7. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 5 To 57/2021, stejně tak jako i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 8. 2021 sp. zn. 29 T 17/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takto vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá především výhrada, že skutkový stav věci neodpovídá právnímu závěru odvolacího soudu, podle kterého obviněný nejednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ani v jeho omluvitelném hnutí mysli. Další námitky obviněného, podle kterých skutková zjištění týkající se krbové lopatky, krevních stop nalezených na místě, kde leželo tělo poškozeného, i časové prodlevy mezi jednotlivými útoky a jejího významu na emoční stav obviněného jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, odpovídá s účinností od 1. 1. 2022 samostatnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
12. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
13. Především je třeba zmínit, že se jedná již o druhé dovolání obviněného ve věci. K předchozímu dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 3 Tdo 1118/2020 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 5 To 12/2020 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 29 T 17/2019 a Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci přitom citovaným rozsudkem obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku, oproti tomu Vrchní soud v Olomouci tento rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil a uznal obviněného vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Důvodem kasačního rozhodnutí dovolací soudu bylo, že skutkový stav věci nebyl náležitě objasněn, a konečné úvahy o právním posouzení skutku proto byly předčasné. Dovolací soud uložil doplnit dokazování v tom směru, aby bylo možné učinit závěr, nakolik obviněný jednal v nutné obraně a kdy z mezí nutné obrany vybočil, a to extenzivně i intenzivně, aby mohla být vyřešena otázka, zda čin zcela či částečně spáchal v silném rozrušení vyvolaném strachem, tedy že by se mohl dopustit tzv. afekt deliktu. Byť tedy Nejvyšší soud nevyloučil možnost právní kvalifikace zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, doporučil věnovat pozornost i právní kvalifikaci zločinem zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku, a to z hlediska naplnění obou alternativních znaků silného rozrušení obviněného ze strachu i předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
14. Po novém projednání věci Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 2. 2021 sp. zn. 29 T 17/2019 obviněného uznal vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného J. K. v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání, jakož i v silném rozrušení ze strachu. Soud vycházel zejména z doplněného výslechu znalce PhDr. Suchého. Z podnětu odvolání státního zástupce i obviněného (ve vztahu k adheznímu výroku) byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 5 To 22/2021 tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání s tím, že ve věci se podařilo identifikovat některé nové důkazy, které je třeba provést a hodnotit, neboť by mohly mít vliv na samotná skutková zjištění.
15. Nyní podaným dovoláním obviněný napadl prostřednictvím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 5 To 57/2021 zatím poslední rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 29 T 17/2019, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. K této právní kvalifikaci nalézací soud přistoupil s ohledem na změnu skutkových zjištění týkajících se dvou zásadních okolností. Soud považoval za prokázané, že poškozený krbovou lopatku v rukou mít nemohl, protože utrpěl řezná poranění na rukou, a pokud by uchopil krbovou lopatku, jak tvrdí obviněný, musely by na ní být zajištěny krevní stopy, které však prokázány nebyly. Navíc z doplněného dokazování vyplynulo, že dvanáct úderů pohrabáčem do hlavy poškozeného mu bylo zasazeno nejen v obývacím pokoji, ale rovněž v prostoru, kde bylo tělo poškozeného nalezeno, tedy v místnosti se schody na půdu, o čemž svědčí krevní stopy na stěnách v místnosti se schody k půdě. Odvolací soud dokonce konstatoval, že poškozený zraněný ležel v obývacím pokoji na zemi řádově několik desítek minut, než byl odtažen na koberci do prostoru místnosti se schodištěm na půdu, kde byly nalezeny další krevní stopy poškozeného v podobě stříkanců na zdi. Proto soudy uzavřely, že tu část skutkového děje, ke které došlo s časovým odstupem, je třeba hodnotit v tom smyslu, že obviněný měl možnost celou situaci vyhodnotit a rozhodnout se pro to, co následně udělá. Jeho jednání na schodišti tedy již nebylo důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, ale bylo jeho rozhodnutím poškozeného úmyslně usmrtit. S ohledem na časový odstup, odlišné místo, či bezbrannost poškozeného nemohl tedy dle závěru soudu obviněný jednat ani ve strachu, neboť se neměl již čeho bát. Původní úlek, ale i zmatek ho v tento moment podle soudu musely opustit. Nebylo tedy dáno žádné hnutí mysli obviněného, které by bylo pro tuto fázi jeho jednání omluvitelné. Takto zjištěný skutkový stav však nemůže obstát pro rozpor s §2 odst. 5, 6 trestního řádu a nemůže být podkladem správného právního posouzení skutku.
16. Nesprávný je závěr soudů, podle kterého tvrzení obviněného o tom, že poškozený uchopil kovovou lopatku a ohrožoval s ní obviněného, bylo vyvráceno. Již samotný předpoklad, že na kovové lopatce by se musela nalézat krev poškozeného, pokud by ji použil k útoku na obviněného, učinily soudy pouze laickou úvahou, která nemá oporu ve vyjádření příslušného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Navíc znalec MUDr. Petr Chromec se ke krvácení řezných obranných ran na rukou poškozeného vyjádřil tak, že výtok krve mohl být pozvolný. Nebylo prokázáno, kdy se krev na rukou poškozeného objevila. Za této situace tudíž nelze vyloučit možnost, že i přes svá zranění poškozený na krbové lopatce žádné krevní stopy nezanechal. Zjevným opakem skutečného obsahu provedeného dokazování pak je závěr soudů, že znaleckým zkoumáním byla vyvrácena přítomnost krve poškozeného na krbové lopatce. Podle vyjádření znalce kpt. Ing. Michala Kopečného, Ph.D., se z krbové lopatky odebíraly dva stěry. Stěr z rezavého místa, kde nebyla zjištěna reakce na přítomnost lidské krve ani žádná DNA. A dále stěr celé tyčky, kde byla zjištěna DNA poškozeného. Na tomto plošném stěru se ovšem test na krev nedělal. U zjištěné DNA se přitom nedá říci, z jakého typu lidského materiálu DNA pochází, tudíž mohlo jít o krev. Na nepřítomnost krve na lopatce lze usuzovat pouze z vyjádření znalce, podle kterého při prohlídce lopatky nebylo vizuálně zjištěno potřísnění, které by na černé lopatce bylo vidět. To ovšem přítomnost krve nevylučuje. Bez dostatečných důvodů pak soudy odmítly obhajobu obviněného, že případnou krev poškozeného na lopatce mohl také v rámci úklidu místa činu očistit. Samotná přítomnost DNA poškozeného na lopatce svědčí o tom, že ji musel držet v ruce. Úvaha soudů, že se tak dělo nezávisle na konfliktu s obviněným, jelikož poškozený v předmětných prostorách pobýval, je sice logická, ale o nic pravděpodobnější, než obhajoba obviněného. Nelze totiž přehlédnout místo nálezu krbové lopatky, jež se nacházela pod gaučem hned vedle krevních stop patřících poškozenému. Jako nepravděpodobné se jeví, že by místo jejího nálezu bylo náhodné a nesouviselo s krví poškozeného nacházející se hned vedle. Umístění krbové lopatky tak může svědčit o tom, že byla zbraní užitou v průběhu konfliktu, přičemž výlučná přítomnost DNA poškozeného svědčí o tom, že to byl on, kdo ji proti obviněnému použil. Obhajoba obviněného o útoku poškozeného krbovou lopatkou tudíž nebyla v řízení dosud vyvrácena.
17. Nově vyhodnocené krevní stopy nalezené v místnosti se schody na půdu mohou přispět k objasnění průběhu konfliktu a útoku obviněného proti poškozenému. Závěr soudů, že k útoku obviněného proti hlavě poškozeného došlo i na tomto místě, je dostatečně odůvodněný provedeným dokazováním. Z charakteru stop ovšem není možno dovodit, kolik (přesně) úderů padlo na hlavu poškozeného v obývacím pokoji a kolik na schodišti na půdu. Lze přijmout závěr soudů, že nejméně k prvnímu úderu pohrabáčem do hlavy poškozeného došlo v obývacím pokoji. Podle znalce z odvětví soudního lékařství sice mohla zranění vzniknout kdekoliv, pro obývací pokoj nicméně hovoří krevní stopy nalezené pod gaučem v obývacím pokoji a také krbová lopatka, kterou měl předtím užít poškozený, nalezená na stejném místě. Ostatně sám obviněný ve své výpovědi z přípravného řízení, jež byla v hlavním líčení provedena jako důkaz podle §207 odst. 2 trestního řádu z důvodu podstatných rozporů mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení, připustil, že poškozeného jednou nebo vícekrát praštil do hlavy. Když následně přišel k sobě, poškozený ležel na podlaze v obýváku. Obviněný současně popsal, jak ještě živého poškozeného na koberci odtáhl do místnosti se schody na půdu. Charakter zranění poškozeného vzhledem k výpovědi soudního lékaře vylučuje, aby k útoku pohrabáčem všemi dvanácti ranami došlo v prostoru pod schody a poškozený se následně sám přemístil zpět do obývacího pokoje. Útok pohrabáčem v obývacím pokoji nevylučuje ani poukaz obhajoby na absenci krevních stříkanců, neboť ty mohly vzniknout až poté, kdy rány na hlavě poškozeného výrazněji zakrvácely. Tudíž jeden ani více úderů tyto stopy patrně zanechat nemusely. Pokud jde o krevní stopy nalezené v místnosti se schody, nalézací soud vyslechl znalce z odvětví soudního lékařství, který se mohl odborně vyjádřit například k otázce krvácivosti ran či nemožnosti vytvoření krevních skvrn výdechem. V souladu s výhradou obhajoby je však třeba připustit, že není odborníkem na mechanismus vzniku krevních skvrn, tím spíše, pokud se zdá, že se do okolí uvolňovaly z pohrabáče při nápřazích obviněného. V této souvislosti se nabízí otázka, zda by příslušný odborník na analýzu krevních skvrn byl ze stop č. 50, 52 a 53 schopen určit minimální počet úderů pohrabáčem do hlavy poškozeného na tomto místě.
18. Nemůže bez dalšího obstát ani závěr soudů, že mezi útokem v obývacím pokoji a útokem na schodišti vedoucím ke sklepu muselo dojít ve významném časovém odstupu, kdy se změnil emoční stav poškozeného. Odvolací soud dokonce uvádí odstup trvající několik desítek minut. Pro takovou časovou prodlevu však nesvědčí žádné objektivní důkazy. Odvolací soud zde nekriticky převzal údaj z výpovědi obviněného z přípravného řízení, kde hovořil o tom, že po útoku pohrabáčem v kuchyni seděl možná půl hodiny, než se rozhodl poškozeného odtáhnout. Časový údaj uvedený obviněným však může být zcela odtržen od reality s ohledem na jeho psychický stav a ovlivnění pervitinem. Ostatně i některé další údaje uvedené obviněným v předmětné výpovědi jsou zjevně nesprávné, přičemž obviněný také zdůrazňoval, že si na průběh konfliktu nepamatuje. Pokud by nalézací soud dospěl k závěru, že k určité časové prodlevě skutečně došlo, pak případné pochybnosti o její délce musí vyložit ve prospěch obviněného. Ať už bude takto zjištěná časová prodleva mezi útokem probíhajícím v obývacím pokoji a pokračujícím u schodů vedoucích na půdu jakákoliv, musí se soudy blíže věnovat otázce, zda a případně jak ovlivnila tzv. tunelové vnímání obviněného, vyvolané strachem z předchozího útoku poškozeného.
19. Z provedeného dokazování je zřejmé, že na začátku konfliktu byla obrana obviněného proti útoku nožem ze strany poškozeného, na konci konfliktu potom opakované brutální údery obviněného vedené na hlavu poškozeného nacházejícího se již v bezvědomí. Dosud nebyla vyvrácena ani obhajoba obviněného, že poškozený na něj útočil také krbovou lopatkou. U obviněného zjevně došlo k vybočení z mezí nutné obrany, a to intenzivnímu i extenzivnímu. Minimálně část jednání obviněného však byla spáchána v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (útok poškozeného vůči obviněnému nejprve rukou ozbrojenou nožem a posléze krbovou lopatkou) i v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (ze strachu) ve smyslu §141 trestního zákoníku, jak to přiléhavě odůvodnil nalézací soud ve svém rozhodnutí v této věci ze dne 22. 2. 2021. Názor odvolacího soudu, že se o zavrženíhodné jednání poškozeného nejedná, nemůže obstát, jak dovolací soud vysvětlil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí pod bodem 19. Z doplňujícího výslechu znalce PhDr. Adama Suchého v obecné rovině vyplynulo, že pokud není člověk trénovaný na konflikt nebo na boj, tak při útoku většinou zažívá strach a je v tzv. tunelovém vidění. U běžného člověka není schopnost s chladnou hlavou vyhodnocovat možnosti. Není pochyb o tom, že v době konfliktu vykazoval obviněný značné emoční vzrušení, které jeho jednání ovlivnilo, neboť nedovedl odhadnout, jak se má bránit, ale musel zareagovat rychle. Překvapivý byl pro obviněného také rozvoj samotného konfliktu, neboť to, že zasadil několik ran nožem poškozenému, na které tento vůbec nereagoval, jej muselo ještě více vyděsit a nacházel se tedy stále ve fázi úleku a strachu, tedy v zásadně změněném emočním stavu, kdy nebyl schopen racionálně zhodnotit a předjímat následky svého chování. V souladu se znaleckým posudkem je třeba hodnotit, že obrana proti násilně jednající osobě je vysoce emocionálně zátěžovou situací, při které je prakticky nemožné usuzovat racionálně cíleně nebo ohleduplně. Uvedené skutečnosti soudy ze svého rozhodování úplně vypustily. Bude namístě doplnit dokazování výslechem znalce PhDr. Adama Suchého k tomu, zda a jak časová prodleva mezi útokem probíhajícím v obývacím pokoji a pokračujícím u schodů vedoucích na půdu ovlivnila tzv. tunelové vnímání obviněného, vyvolané předchozím útokem poškozeného. Již nyní lze přitom poukázat na vyjádření znalce, že vždy existuje nějaká prodleva, než se člověk začne vracet do vnímání reality, přičemž doba od reakce k návratu k rozumnému myšlení je celkem dlouhá. Dokonce ani z chování obviněného po činu (úklid, úkryt těla) nelze podle znalce usuzovat na chladnokrevné jednání předtím. Spíše to podle znalce znamená už jakousi fázi návratu dohlížení těch důsledků, kterou obžalovaný předtím neměl.
20. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 5 To 57/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 29 T 17/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
21. Věc se tím vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, ji bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby se znovu zabýval obhajobou obviněného, že poškozený na něj útočil rovněž krbovou lopatkou, a provedené důkazy vyhodnotil v souladu s jejich obsahem. Dále se bude muset vypořádat s provedenými důkazy z hlediska okolností předpokládaných v §141 odst. 1 trestního zákoníku (tzv. provokace, afektdelikt). Bude proto třeba učinit řádně odůvodněný závěr, zda došlo k časové prodlevě v útoku na poškozeného a jaká byla její délka. Následně bude na místě znovu doplnit dokazování o výslech znalce z odvětví psychologie se zaměřením na to, zda zjištěná časová prodleva v průběhu útoku přerušila u obviněného silné rozrušení vyvolané strachem. V případě, že by na tomto základě dospěl znalec k závěru, že časová prodleva byla natolik významná, že se na část jednání obviněného již nevztahují privilegující okolnosti podle §141 odst. 1 trestního zákoníku, bude se muset soud blíže zabývat zjišťováním, ke kolika úderům na hlavu poškozeného došlo po odeznění silného rozrušení. A to z toho pohledu, zda lze takto prokázaný rozsah posoudit jako surový způsob provedení činu ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Není od věci také připomenout nutnost důsledného dodržení zásady in dubio pro reo.
22. Podle §265l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g trestního řádu) se v tomto případě neužijí. Přípisem ze dne 2. 5. 2022 sdělil obviněný Nejvyššímu soudu, že v případě rozhodování o jeho vazbě si nepřeje být přítomen vazebnímu zasedání a nepřeje si účastnit se rozhodování o vazbě ani formou videokonference. Požádal, aby o případné vazbě bylo rozhodováno bez jeho přítomnosti a bez jeho slyšení. Bylo zjištěno, že obviněný k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu právě rozsudkem, který byl napaden dovoláním. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně, odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad.
23. Při rozhodnutí o vazbě obviněného M. V. vzal Nejvyšší soud v úvahu, že v předchozím řízení byl obviněnému nalézacím soudem (v návaznosti na právním posouzení skutku) uložen trest odnětí svobody v trvání devíti, resp. sedmnácti let. I po novém projednání věci s možným dílčím doplněním a upřesněním skutkového stavu nelze předpokládat, že by s ohledem na povahu a závažnost činu mohl být obviněnému uložen trest významně nižší, než jaký mu byl v předchozím řízení uložen. Hrozba takto vysokého trestu vede Nejvyšší soud k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Za této situace účelu vazby nelze dosáhnout jiným způsobem. Vzetí do vazby zároveň nebrání podmínky uvedené v §68 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu. Proto bylo rozhodnuto o vazbě obviněného tak, že podle §265l odst. 4 trestního řádu byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu