ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.544.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 544/2022-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný B. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 10 To 269/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 35/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 11 T 35/2021, byl obviněný B. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
v době od 21. 7. 2020 do 26. 7. 2021 se opakovaně a bez řádné omluvy záměrně nedostavoval do Ambulantního centra Laxus, z.ú., ulice Gočárova 1620 v Hradci Králové, kde se měl podrobit ochrannému protitoxikomanickému léčení ambulantní formou, které mu bylo uloženo na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 10. 2014, čj. 10T 143/2013-660, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2014, čj. 12 To 394/2014-681, kam se dostavil na první terapeutické setkání dne 3. 7. 2020, na další termín dne 28. 7. 2020 se s omluvou nedostavil, již bez omluvy se nedostavil na další termín dne 4. 8. 2020, a nereagoval ani na následný pokus o kontakt prostřednictvím SMS zpráv dne 17. 8. 2020 obsahující informace o nutnosti znovu se objednat a zahájit nařízenou léčbu, obviněný výkon léčby nezahájil ani poté, kdy se z důvodu změny bydliště dostavil dne 23. 11. 2020 do Prev-Centra, z.ú. Ambulantní léčba, Praha 6, kde absolvoval vstupní pohovor, na následující schůzku dne 2. 12. 2020 dle plánu ochranné ambulantní léčby se bez omluvy nedostavil a do programu Ambulantní léčba, Prev-Centrum, z.ú. fakticky nikdy nenastoupil a výkon ochranné léčby protitoxikomanické nikdy nezahájil .
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný B. H. odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 10 To 269/2021 , tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 10 To 269/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť skutek, pro který byl obviněný uznán vinným, není s ohledem na §12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem. Poukazuje rovněž na to, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z napadených rozsudků nelze podle obviněného dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu. Z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný jednáním uvedeným ve skutkové větě rozsudku spáchal přečin podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku.
5. Soudy podle obviněného pochybily při posuzování naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, když dovodily minimálně nepřímý úmysl, přičemž jejich úvahy jsou v rovině čistých domněnek. Podle obviněného není zřejmé, z čeho soudy své závěry vyvozují a nejsou ani označeny důkazy (kromě údajného doznání obviněného), ze kterých soudy vycházely ve vztahu k prokázání subjektivní stránky trestného činu. Poukazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, ze které se podává, že závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy presumpcí, a na princip in dubio pro reo .
6. Obviněný nesouhlasí s tím, že jeho výpověď z přípravného řízení týkající se jeho přístupu k uloženému ochrannému léčení lze považovat za doznání ke spáchání nyní přisouzeného přečinu. Zdůrazňuje, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem, několikrát sám aktivně popisoval, jak se snažil probační úředníky kontaktovat, jak se na některé smluvené schůzky dostavil, jak mu bylo některé schůzky znemožněno absolvovat (z důvodu koronaviru anebo např. z důvodu zdravotních omezení), dále také, že svoji léčbu zahájil již ve výkonu trestu a měl v úmyslu v ní pokračovat i po propuštění z výkonu trestu, anebo také přímé prohlášení o tom, že se v žádném případě z jeho strany nejednalo o úmyslné jednání. V žádné fázi řízení neuvedl, že by se sám chtěl úmyslně či vědomě dopustit závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení, přičemž ani toto z ničeho nevyplývá, natož aby to šlo z čehokoliv usuzovat. Obviněný naopak sám opakovaně uváděl řadu skutečností, ze kterých šlo usuzovat, že se několikrát pokoušel zahájit ochranné léčení, které ovšem vždy bylo, ať již z objektivních okolností či jiných zmařeno, kdy obviněný sám uvedl, že vlastně neví, proč tak nastalo. Doznání obviněného se tak nevztahuje k trestnému činu, pro který byl odsouzen, ale ke skutečnostem, na základě, nichž věděl, jaký má být jeho další postup, resp. že se musí podrobit ochrannému léčení. Absenci doznání podle něj odpovídá i to, že se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal. Jeho údajné doznání v přípravném řízení nezahrnuje, ani nezahrnovalo, jeho zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu. Aby mohlo jít o doznání, je vyžadováno nikoliv vágní prohlášení o tom, že se obviněný cítí vinen, ale jeho doznání k trestnému činu musí zahrnovat všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu či nedbalosti. Obviněný přitom nejednal s úmyslem mařit výkon nebo účel ochranného léčení, když z jeho výpovědi lze usuzovat spíše na laxnost nebo lehkomyslnost k případnému následku, pokud nezahájí ochranné léčení.
7. Zavinění je navíc podle obviněného nutno posuzovat ve vztahu k podstatným složkám trestného činu v době činu, nikoliv po jeho spáchání. I ve svém údajném doznání se obviněný vyjadřuje k jeho vědomí o povinnosti podrobit se ochrannému léčení, ovšem už nikoliv k tomu, jaké následky by faktické nezahájení ambulantní léčby mohlo mít. Obviněný se domníval, že kontakt s probačním úředníkem, který jej o dalších krocích vždy informoval, je dostačující. Ostatně probační úředník byl pravidelně o všech krocích obviněného informován, např. o novém místě bydliště, nové práci obviněného apod. Míra zavinění obviněného se tak v žádném případě, ani v žádné fázi řízení v předmětné době nevztahovala ke všem rozhodným skutečnostem naplňující znaky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. Obviněný spíše než úmyslně jednal lehkovážně bez přílišného domýšlení jakýchkoliv možných následků. Ostatně i odvolací soud laxnost obviněného v bodě 19. odůvodnění napadeného usnesení sám zmiňuje. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě šlo o tzv. pravou lhostejnost, která však k naplnění nepřímého úmyslu nepostačuje a naopak svědčí o vědomé nedbalosti.
8. Formy podstatného ztěžování výkonu ochranného léčení navíc podle obviněného musejí mít přibližně stejný stupeň závažnosti, jakým je útěk z léčebného zařízení, který §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku uvádí jako jednu z forem podstatného ztěžování výkonu ochranných opatření. Takovým jednáním dále může být např. soustavné odmítání léků, jiné soustavné narušování režimu léčby nebo režimu ve výchovném zařízení. Skutečnost, že byl obviněný ve spojení s probačním úředníkem, na některé sjednané schůzky se dostavil, ale fakticky nezahájil ambulantní ochranné léčení, nelze stavit na roveň podstatně závažnějšího jednání, jakým je např. útěk z léčebného zařízení.
9. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek je trestným činem, je podle obviněného na místě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje na to, že si vědomě nezvolil nepodrobit se ochrannému léčení. Naopak prokázal, že v kooperaci s probačními úředníky je aktivní a dbal jejich doporučení. V případě obviněného by tedy spíše postačovalo, pokud by byly užity přiměřenější nástroje, jimiž by bylo na obviněného účinně působeno a dosáhlo by se tak účelu ochranného léčení. Obviněný by se za této situace více snažil vyhovět sdělením probačních úředníků a je zde poměrně velká pravděpodobnost, že by obviněný za této situace ochrannou léčbu skutečně zahájil. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců je v daném případě nepřiměřeným důsledkem jednání obviněného. Je navíc otázkou, do jaké míry jeho jednání představuje riziko vysoké společenské škodlivosti.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby, popř. aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Státní zástupce má za to, že obviněný nesprávně uvedl dovolací důvod, neboť jednak zjevně přehlédl novelu, která s účinností od 1. 1. 2022 změnila výčet dovolacích důvodů, a jednak zjevně opomněl, že usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (z kontextu je zřejmé, že ve znění účinném do 31. 12. 2021), avšak ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl podle obviněného v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle státního zástupe nelze ani vyloučit, že obviněný měl kromě toho v úmyslu zároveň uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, není podle státního zástupce toto pochybení natolik závažné, aby mělo samo o sobě způsobit odmítnutí dovolání. Státní zástupce však dospěl k závěru, že dovolání by mělo být zamítnuto proto, že obviněným vznesené námitky nejsou opodstatněné.
13. Nalézací soud podle názoru státního zástupce řádně zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotil přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Zejména v bodě 4. odůvodnění rozsudku shrnul všechny provedené důkazy a srozumitelně vysvětlil, že prokazují skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba. Vina obžalovaného byla bez důvodných pochybností prokázána zejména ze zpráv Laxus z. ú., Prev-Centra, z. ú., tedy organizací, kde měl obviněný léčbu vykonávat, z nichž vyplývá, že po vstupním pohovoru se obžalovaný k zahájení ochranného léčení bez omluvy opakovaně nedostavoval, což koresponduje i se zprávami probačního úředníka. V hlavním líčení, jež proběhlo v nepřítomnosti obviněného, byla čtena jeho výpověď z přípravného řízení, v níž to, že se nepodroboval ochrannému léčení, vysvětloval svou pracovní zaneprázdněností.
14. Státní zástupce rovněž připomněl, že soud prvního stupně srozumitelně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč je třeba skutek kvalifikovat jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. Přitom se vyjádřil i k subjektivní stránce trestného činu, když uvedl, že obviněný se jednání dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu v podobě srozumění s tím, že svým jednáním může zmařit výkon ochranného léčení, které mu bylo soudem nařízeno, když se jen stěží mohl bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že takovýto následek nenastane, neboť bez toho, že se bude dostavovat na léčebné schůzky, k naplnění účelu ochranného léčení dojít vůbec nemůže. Nalézací soud tedy při hodnocení subjektivní stránky zjevně nevycházel pouze z doznání obviněného, jak mylně uvádí obviněný v dovolání, nýbrž i z objektivních skutečností, zejména z povahy skutku a z okolností jeho spáchání. Nalézací soud se neopomněl zabývat ani zásadou subsidiarity trestní represe, pokud akcentoval skutečnost, že ochranné léčení mělo podle představ soudu zajistit adekvátní působení na obviněného po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl navíc obviněný propuštěn podmíněně. To obviněný svým přístupem zmařil. Úvahy nalézacího soudu rozvedl odvolací soud, přičemž zejména upozornil na dlouhou dobu udržování protiprávního stavu a výraznou laxnost obviněného, pokud jde o řádný výkon uloženého ochranného léčení, což je natolik společensky škodlivé, že není možno vystačit s mimotrestními právními prostředky. Nad rámec argumentace obou soudů pak státní zástupce doplnil, že trestní zákoník nevymezuje žádná konkrétní hlediska pro stanovení míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud zároveň posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jednání, pro které byl v tomto případě odsouzen obviněný, přitom podle státního zástupce rozhodně není takovým případem. Jedná se naopak o jednání, které zcela odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům právní kvalifikace přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku.
15. Státní zástupce proto shrnul, že ve věci nelze shledat žádný, natož pak extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z hlediska hmotněprávního posouzení se pak podle jeho názoru jedná o jednoduchou věc, a to včetně posouzení subjektivní stránky, jakož i z hlediska subsidiarity trestní represe.
16. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz níže), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Z předloženého dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný B. H. jím brojí proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, resp. proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Zpochybňuje přitom závěr soudů o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu a okrajově rozporuje i naplnění jeho objektivní stránky. Alternativně se pak dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
23. K takto vymezené dovolací argumentaci je nutno nejprve uvést následující. Obviněný své dovolací námitky uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle něj byl naplněn tím, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný, resp. jeho obhájce, tak zjevně nevzal v potaz novelu trestního řádu, kterou došlo k novému zákonnému označení některých dovolacích důvodů v souvislosti se zakotvením nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který s účinností od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněným uplatňovaný důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení je proto od uvedeného data označen pod písm. h) citovaného ustanovení trestního řádu. Argumentaci obviněného stran extrémního rozporu skutkových zjištění a provedeného dokazování pak bylo možno podřadit pod nově zákonně zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
24. Podanému dovolání je dále nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [a implicitně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 – viz výše], je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedeným vadám dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
26. Pokud jde o samotnou podstatu dovolacích námitek obviněného, tyto odpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť obviněný brojí jednak proti skutkovým (a částečně i právním) závěrům týkajícím se zavinění (subjektivní stránky trestného činu), jednak namítá nesprávné právní posouzení týkající se naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, resp. poukazuje na chybějící společenskou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. K otázce zavinění lze nejprve v obecné poloze uvést, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, musí se však zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. §15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
28. Obviněný v nyní projednávané věci v zásadě nerozporuje, že soudem uložené ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě nenastoupil, poukazuje však na důvody, které mu v tom bránily a které jej mají zbavovat viny přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. Ve svém jednání spatřuje nanejvýše pravou lhostejnost, která však závěr o nepřímém úmyslu vylučuje. Tuto obhajobu obviněného soudy nižších stupňů odmítly s tím, že laxní přístup obviněného, který se podrobil nanejvýše vždy pouze úvodní schůzce a na další se, zpravidla bez omluvy, nedostavil, svědčí o zavinění ve formě nepřímého úmyslu.
29. O pravé lhostejnosti , na kterou se odvolává obviněný, lze přitom uvažovat v situaci, kdy u pachatele zcela absentuje jakýkoli zájem na dalším vývoji skutkového děje. Je mu zcela jedno, zda se vůbec něco stane, co se stane, jak se to stane a jaké to bude mít následky. Podstatou pravé lhostejnosti je proto neexistující vůle pachatele způsobit trestněprávně relevantní následek. Absolutní nedostatek vůle ve vztahu k následku pak vylučuje právní hodnocení pravé lhostejnosti jako nepřímého úmyslu, avšak v návaznosti na další okolnosti konkrétní situace přichází v úvahu použití ustanovení o vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže k trestnosti činu postačuje tato forma zavinění. Nepravá lhostejnost naproti tomu zahrnuje situaci, kdy je pachateli jedno, která z možných alternativ nastane, tedy zda nastane následek relevantní pro trestní právo či nikoli. Jedná se proto o určitý stav nerozhodnosti pachatele. K oběma možným alternativám, kterých si je pachatel vědom, má ale aktivní volní vztah projevený navenek chováním (konkrétním jednáním), tzn. zaujímá kladné stanovisko jak k tomu, že nastane relevantní následek, tak k tomu, že následek nenastane. Takový případ je proto právně hodnocen jako srozumění [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť i přes jistý stupeň lhostejnosti pachatel určitým způsobem akceptuje způsobený následek, kterého si je jako možného vědom, tedy je zahrnut jeho vůlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 348/2004). K pravé lhostejnosti lze dále uvést, že pachatel v takovém případě není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde (srov. KRATOCHVÍL, V. Zavinění. Nedbalost. In: KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 294-295).
30. Na základě právě nastíněných teoretických východisek je podle Nejvyššího soudu nutno dospět k závěru, že obviněný v nyní projednávané věci naplnil znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu v úmyslu nepřímém, neboť u něj lze hovořit o tzv. nepravé lhostejnosti. Ze zjištěných okolností týkajících se (ne)plnění ochranného léčení obviněným lze totiž zcela zřetelně usuzovat na jeho lhostejnost k tomu, zda toto soudně uložené ochranné léčení absolvuje či nikoliv. Byť nebylo prokázáno, že by obviněný chtěl ochranné léčení zmařit (což by vedlo k závěru o zavinění ve formě přímého úmyslu), nelze pochybovat o tom, že tím, že tuto soudně uloženou povinnost, o které věděl, stejně jako věděl, že její neplnění může zakládat trestný čin, nijak „neřešil“, resp. ji řešil pouze ze začátku a poté k ní přistupoval velice laxně, zaujal kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy jak k možnosti výkonu ochranného léčení, tak k možnosti jeho zmaření. Nelze hovořit o tom, že by obviněný spoléhal, byť bez přiměřených důvodů, na to, že ke škodlivému následku, tedy ke zmaření ochranného léčení, nedojde. Soudy při závěru o nepřímém úmyslu správně vycházely z toho, že obviněný v přípravném řízení sám vypověděl, že ochranné léčení nemohl absolvovat mj. i z důvodu pracovního vytížení. Takovou obhajobu přijmout nelze, resp. tato nemůže vést k jeho vyvinění, neboť je povinností každého, komu bylo soudem uloženo ochranné léčení, aby si možnost splnění této povinnosti zařídil, a to i z hlediska svých pracovních povinností, stejně jako je např. povinností každého, kdo byl k hlavnímu líčení předvolán jako svědek, aby se k soudu v určený čas dostavil, a to i za cenu jistých obtíží, které to pro něj může znamenat. Pokud tak obviněný neučinil, muselo mu být zřejmé, že tím může dojít ke zmaření ochranného léčení. Nelze tedy hovořit o tom, že by chyběla vůle obviněného ve vztahu k hrozícímu škodlivému následku (tak by tomu bylo v případě tzv. pravé lhostejnosti – viz výše).
31. Obviněnému nelze ani přisvědčit, pokud poukazuje na jeho absentující doznání, ze kterého podle něj soud vycházely. Nalézací soud totiž výpověď obviněného z přípravného řízení neposuzoval jako doznání v pravém slova smyslu (kterým jeho výpověď ani být nemohla, neboť obviněný vinu nedoznal, když se naopak spíše snažil viny zbavit uváděním důvodů, které mu ve strpění ochranného léčení bránily), ale hodnotil ji pouze z hlediska zjišťování zavinění obviněného, tedy jeho vnitřního psychického vztahu k projednávanému skutku a zejména k hrozícímu následku. Při jeho zjišťování je přitom nutné zohlednit nejrůznější okolnosti činu, včetně stanoviska samotného pachatele. Tak tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci, kdy důvody a motivace uváděné obviněným byly při posuzování subjektivní stránky doplňovány o další zjištěné skutečnosti, zejména pak zprávy ze zařízení, která měl navštěvovat. Tyto zjištěné okolnosti ve svém souhrnu poskytly dostatečný podklad pro posouzení zavinění obviněného jako nepřímého úmyslu.
32. Pokud jde o obviněným okrajově zmíněnou otázku naplnění objektivní stránky, kdy obviněný zpochybňuje, že jeho jednání bylo natolik závažné, aby mohlo být posuzováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, Nejvyšší soud připouští, že tuto argumentaci bylo možno podřadit pod obviněným uplatněný, nicméně nesprávně označený dovolací důvod. Jedná se však o námitku neopodstatněnou, neboť obviněný se k uloženému ochrannému léčení nedostavoval dlouhodobě, po dobu více než jednoho roku, a nejednalo se tak pouze o ojedinělý poklesek, který by režim léčby nenarušoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 490/2018). Svým laxním přístupem k uložené povinnosti naopak ochranné léčení zcela zmařil. Pokud obviněný poukazuje na to, že jeho jednání nelze srovnávat s útěkem z psychiatrického zařízení, které je demonstrativně uvedeno v §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, lze namítnout, že pro ambulantní formu ochranného léčení má opakované nedostavování se na sjednané schůzky podobnou povahu jako útěk v případě, kdy je ochranné léčení vykonáváno v ústavní formě. Závažnost takového jednání proto nelze tímto způsobem zlehčovat.
33. S otázkou závažnosti jednání obviněného souvisí i otázka jeho společenské škodlivosti, na kterou obviněný poukázal v námitce týkající se subsidiarity trestní represe. Rovněž i tato námitka odpovídá obviněným uplatněnému (leč nesprávně označenému) dovolacímu důvodu. Ani jí však nelze přiznat opodstatnění, neboť odvolací soud se touto otázkou správně vypořádal v bodě 19. odůvodnění napadeného usnesení, kdy poukázal na závažnost danou zejména délkou udržování protiprávního stavu a výraznou laxnost obviněného, pokud jde o řádný výkon ochranného léčení. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že posuzovaný případ se s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti ničím nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), přičemž se zároveň nelze domnívat, že by, i s ohledem na jeho kriminální minulost, bylo postačující působit na obviněného jinými než trestněprávními prostředky.
34. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v jednání obviněného B. H. soudy správně spatřovaly nepřímý úmysl. Soudy nižších stupňů pak nepochybily, ani pokud jde o posouzení naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu a s tím související vyhodnocení možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Uplatněné (ať už výslovně, nebo implicitně) dovolací důvody proto nebyly naplněny.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného B. H. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu