ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.683.2022.1
3 Tdo 683/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. S. , nar. XY, bytem XY, okres Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68 To 201/2021-668, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 213/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 6. 2021, č. j. 1T 213/2018-635 , byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ad 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že
ad 1/ dne 28. 1. 2018, ve 3.45 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil po ulici XY v XY, okres Šumperk, konkrétně v kilometru 68,59, vlastní osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, registrační značky XY, přičemž při jízdě ve směru od XY přehlédl na vozovce ve svém jízdním pruhu podélně na břiše ležícího chodce, poškozeného O. D., nar. XY, kterého nebyl schopen zavčas rozpoznat a reagovat na něj zastavením, takže na jeho tělo následně vozidlem najel a dále za jízdy sunul zaklíněné tělo poškozeného částečně před a také vespod přední části svého vozidla a takto pokračoval v jízdě po komunikaci v úseku přibližně 300 metrů, poté odbočil vlevo do vjezdu k bývalému areálu společnosti M. XY, kde tělo poškozeného zůstalo ležet na zemi na odstavné ploše mimo pozemní komunikaci, dále z místa vycouval zpět na silnici, odkud poté odjel ve směru na XY, když byl následně po odjezdu z místa ve 3.50 hodin ještě na ulici XY v XY, v místě poblíž domu č. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení v Hanušovicích a vozidlo řídil ve stavu, kdy u něj byly poté provedenými dechovými zkouškami přístrojem Dräger Alcotest 7510 zjištěny v jeho těle téhož dne ve 3.54 hodin a ve 4.00 hodin hladiny alkoholu v dechu ve výších 1,88 g/kg a 1,77 g/kg, provedeným rozborem vzorku krve odebraného obžalovanému téhož dne v 10.25 hodin pak u něj byla zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 0,81 g/kg,
ad 2/ dne 28. 1. 2018 v době bezprostředně po 3.45 hodin na ulici XY v XY, okres Šumperk, kde měl předtím jako řidič vlastního osobního motorového vozidla značky Škoda Fabia, registrační značky XY, účast na dopravní nehodě, při které utrpěl chodec O. D., nar. XY, mnohačetná zranění, která měla za následek jeho následné úmrtí, kdy obžalovaný vozidlo řídil se zaklíněným tělem poškozeného částečně před a také vespod přední části vozidla a posléze tělo poškozeného zanechal u vjezdu k bývalému areálu M., kde se s vozidlem otáčel a poté z místa odjel pryč, aniž by se přesvědčil o zdravotním stavu poškozeného a neposkytl mu tak možnou potřebnou pomoc, ačkoliv tak mohl jednat bez jakéhokoliv konkrétního nebezpečí či jiného adekvátního důvodu.
2. Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání 5 roků. Poškození, kteří se se svými nároky připojili k trestnímu řízení, byli podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání. O obou odvoláních rozhodl Krajský soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68To 201/2021-668.
4. Odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil tím, že
dne 28. 1. 2018, ve 3:45 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil po ulici XY v XY, okres Šumperk, konkrétně v kilometru 68,59, vlastní osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, registrační značky XY, přičemž při jízdě ve směru od XY přehlédl na vozovce ve svém jízdním pruhu podélně na břiše, hlavou proti směru jeho jízdy ležícího podnapilého chodce, poškozeného O. D., narozeného XY, který měl v krvi 3,23 g/kg etanolu, čímž poškozený porušil §3 odst. 1, §4 písm. a), §53 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého nebyl schopen zavčas rozpoznat a reagovat na něj zastavením, takže na jeho tělo následně vozidlem najel, a přesto, že musel cítit náraz a v důsledku zaklínění těla poškozeného částečně před a také vespod přední části vozidla musel vozidlo akcelerovat v důsledku významného zpomalování vozidla poškozeným zaklíněným pod vozidlem, takto pokračoval v jízdě po komunikaci v úseku přibližně 300 metrů, kdy sunul zaklíněné tělo poškozeného částečně před a pod vozidlem, poté odbočil vlevo do vjezdu k bývalému areálu společnosti M. XY, kde tělo poškozeného zůstalo ležet na zemi na odstavné ploše mimo pozemní komunikaci, z místa vycouval zpět na silnici, odkud poté odjel ve směru na XY, když byl následně po odjezdu z místa ve 3:50 hodin ještě na ulici XY v XY, v místě poblíž domu č. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení v Hanušovicích, a tímto jednáním způsobil poškozenému O. D. zranění spočívající v rozsáhlém komplexu poranění hlavy a trupu, dále zlomeniny levé pažní kosti, rozsáhlé defekty měkkých tkání levé hýždě přesahující na zadní až zevní plochu levého kotníku a pravého loketního výběžku, což vedlo k jeho usmrcení, kdy bezprostřední příčinou smrti O. D. byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě zhmoždění mozkové tkáně, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových a komorového systému mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, a vozidlo řídil ve stavu, kdy u něj byly poté provedenými dechovými zkouškami přístrojem Dräger Alcotest 7510 zjištěny v jeho těle téhož dne ve 3:54 hodin a ve 4:00 hodin hladiny alkoholu v dechu ve výši 1,88 g/kg a 1,77 g/kg, a provedeným rozborem vzorku krve odebraného obžalovanému téhož dne v 10:25 hodin pak u něj byla zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 0,81 g/kg, a tímto svým jednáním porušil §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. b), §47 odst. 2 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
5. Za to odvolací soud obviněného nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, když výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Všichni poškození, kteří se k trestnímu řízení připojili s jejich nároky na náhradu škody, byli se svými nároky podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Současně odvolací soud obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 7. 12. 2018, č. j. 2 ZT 182/2018 – 24, pro skutek pod bodem 2) obžaloby, že dne 28. 1. 2018 v době bezprostředně po 3:45 hodin na ulici XY v XY, okres Šumperk, kde měl předtím jako řidič vlastního osobního motorového vozidla značky Škoda Fabia, registrační značky XY, účast na dopravní nehodě, při které utrpěl chodec O. D., narozený XY, mnohačetná zranění, která měla za následek jeho následné úmrtí, kdy obžalovaný vozidlo řídil se zaklíněným tělem poškozeného částečně před a také vespod přední části vozidla a posléze tělo poškozeného zanechal u vjezdu k bývalému areálu M., kde se s vozidlem otáčel a poté z místa odjel pryč, aniž by se přesvědčil o zdravotním stavu poškozeného a neposkytl mu tak možnou potřebnou pomoc, ačkoliv tak mohl jednat bez jakéhokoliv konkrétního nebezpečí či jiného adekvátního důvodu, v čemž obžaloba spatřovala přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadá výrok o vině v části, kdy byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021, ačkoliv dovolání podal až po 1. 1. 2022).
8. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání není možno kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Namítá, že nezaregistroval, že se pod jeho vozidlem nachází tělo poškozeného. Vlečené tělo poškozeného zpomalovalo automobil takřka neznatelně, přičemž tuto možnost podle obviněného potvrdil i znalec Ing. Krejsa při výslechu v hlavním líčení. O nevědomosti obviněného o tom, že něco přejel, mají svědčit následné okolnosti (že se při policejní kontrole choval klidně, s policisty spolupracoval, sám je „poslal“ zajistit vozidlo, zasahující policisté si těla také nevšimli). Obviněný poukazuje na sněhovou pokrývku v okolí silnice, která zkreslovala jeho vnímání zpomalení.
9. V projednávané věci podle obviněného není pochyb o tom, že nemohl stihnout zareagovat na poškozeného ležícího na silnici. Podle obviněného však nelze z provedeného dokazování dovodit ani souvislost mezi nezastavením vozidla a smrtí obviněného, jak to činí odvolací soud v bodě 18. odůvodnění rozsudku. Považuje za nelogické, že je mu kladeno za vinu, že nezastavil vozidlo a nepřesvědčil se o tom, s čím měl střet, když jej odvolací soud zároveň zprostil obžaloby ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku s odůvodněním, že obviněný nemusel vůbec vědět, že měl účast na dopravní nehodě s člověkem (poškozeným).
10. Podle obviněného je třeba zkoumat, zda měl střet s tělem poškozeného, jaký měl takový střet následek, zda v situaci, kdy nemohl rozpoznat, na co najel, lze po něm požadovat, aby vozidlo neprodleně zastavil, a zejména zda právě skutečnost, že tak neučinil, vedla k fatálnímu následku v podobě usmrcení poškozeného. S těmito otázkami se podle názoru obviněného krajský soud vypořádal nesprávně, respektive nevypořádal vůbec.
11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jakož i ve všech výrocích, které na tento výrok navazují, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Obviněný formálně brojí proti použití právní kvalifikace trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Část jeho námitek však směřuje do skutkové oblasti, když zpochybňuje část skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě, podle nichž obviněný pokračoval v jízdě „ přesto, že musel cítit náraz a v důsledku zaklínění těla poškozeného částečně před a také vespod přední části vozidla musel vozidlo akcelerovat v důsledku významného zpomalování vozidla poškozeným zaklíněným pod vozidlem“. Obviněný přitom ani formálně nevytýká napadeným rozhodnutím vady, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g), avšak ve znění účinném do 31. 12. 2021).
14. Obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které vůbec nevěděl, že došlo k dopravní nehodě a že se pod vozidlem nějaký rozměrný předmět nachází.
15. Závěry odvolacího soudu přitom podle státního zástupce nejsou v žádném, natož zjevném rozporu s provedenými důkazy. I z laického hlediska je zřejmé, že skutečnost, že obviněný vlekl pod vozidlem lidské tělo, tj. těžký a objemný předmět, se musela projevit na jízdních vlastnostech vozidla, na což však obviněný nijak nereagoval. Zavinění z nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] by na straně obviněného bylo možno dovozovat i v případě, že by v důsledku ovlivnění alkoholickými nápoji byla jeho pozornost a schopnost vnímat okolnosti jízdy sníženy natolik, že by předmětné okolnosti (náraz, zpomalování vozidla vlečeným lidským tělem) vůbec nezaregistroval. Dovolateli je přičítáno nikoli pouze porušení §47 odst. 2 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb., které stanoví povinnosti řidiče majícího účast na dopravní nehodě, ale mj. též porušení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, podle kterého je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Pokud obviněný označuje za stěžejní otázku „to, zda měl střet s tělem poškozeného“, je takováto námitka téměř absurdní, když neexistuje žádná rozumná pochybnost o tom, že poškozený by mohl být „přejet“ a vlečen jiným vozidlem než právě vozidlem řízeným obviněným.
16. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku, kterou dovolatel zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi porušením §47 odst. 2 písm. a), c) zákona č. 361/2000 Sb. a smrtelným následkem. Tuto námitku však státní nepovažuje za důvodnou. Ze skutkových zjištění vyplývá, že bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě zhmoždění mozkové tkáně, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových a komorového systému mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební. Poškozený tedy nezemřel již v momentě prvního kontaktu s vozidlem poškozeného, kterému obviněný podle skutkových zjištění učiněných soudy nemohl zabránit. Přinejmenším jednou z příčin celkového rozsahu tělesných poškození poškozeného a rozvíjejícího se otoku mozku bylo vlečení obviněného pod vozidlem a též skutečnost, že mu nebyla poskytnuta žádná lékařská pomoc. K vlečení poškozeného pod vozidlem a následné „ztrátě“ jeho těla na místě ve výroku o vině uvedené přitom došlo v příčinné souvislosti s nerespektováním §47 odst. 2 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb. obviněným. Odvolací soud neshledal podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin podle §151 tr. zákoníku, neposkytnutí lékařské pomoci poškozenému je však podle státního zástupce kryto nevědomou nedbalostí obviněného, pokud v důsledku porušení povinností ve skutkové větě uvedených vůbec nezjistil, že „přejel“ a pod vozidlem několik set metrů vlekl člověka.
17. Státní zástupce uzavírá, že dovolací námitky obviněného, pokud je lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ačkoliv dovolání podal až po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu, která doplnila a přečíslovala dovolací důvody. Nejvyšší soud však k této vadě dovolání nepřihlížel a dovolání obviněného přesto projednal. Argumentace obviněného, kterou je možno podřadit pod některý z dovolacích důvodů, formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
23. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Obviněný své dovolací námitky zaměřil proti výroku o vině ad I.). Obviněný přijímá odsouzení za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., avšak je přesvědčen, že jeho jednání nemá být kvalifikováno také jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Jeho námitky jsou dílem skutkové (když mj. zpochybňuje svou vědomost o tom, že automobilem vůbec něco přejel), dílem právní [obviněný tvrdí, že právní kvalifikace skutku ad I.) neobstojí, byl-li pro skutek ad II.) zproštěn obžaloby], resp. namítá, že existují pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
29. Nejvyšší soud na tomto místě uvádí, že námitkami skutkové a procesní povahy jsou ty námitky, kterými obviněný (z hlediska výroku o vině) ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy pokud rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou však čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází jak mimo rámec dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř., tak mimo rámec dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
30. Je v minulosti opakovaně připuštěnou skutečností vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je jeho zásah do skutkových zjištění nižších soudů možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
31. S ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 je možné shora popsané vady dokazování projednat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nově formulovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
32. Je třeba zdůraznit, že uvedená novela ničeho nezměnila na podstatě a východiscích dovolacího řízení, tedy že dovolací řízení na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je určeno k nápravě nejzávažnějších vad dokazování a dovolání nemůže spočívat pouze na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nadále platí, že skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.
33. Z pohledu těchto zákonných a judikaturních východisek a z hlediska této trestní věci Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že dokazování v projednávané věci bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy následně podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily zjištěný skutkový stav věci v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dostatečně a srozumitelně se vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu nevyplývá, že by soudy rozhodly na podkladě jakýchkoliv důkazně nepodložených domněnek. Naopak je zřejmé, na základě jakých úvah podložených provedenými důkazy soudy učinily rozhodná skutková zjištění a současně vyvrátily skutkovou verzi obviněného.
34. Naproti tomu dovolací argumentace obviněného je dílem založena na selektivním hodnocení jednotlivých provedených důkazů s jejich interpretací tak, aby tyto důkazy a skutečnosti z nich vyplývající vyznívaly ve prospěch obviněného, dílem je jeho dovolací argumentace ignorováním dalších skutečností vyplývajících z dokazování. Takovýto přístup obviněného k hodnocení důkazní situace je však zcela v rozporu s citovanými ustanoveními §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve svém souhrnu.
35. Zásadními výhradami obviněného v jeho dovolání jsou námitky, že soudy nedostatečně zkoumaly, resp. došly k nesprávným závěrům ohledně toho, zda měl obviněný střet s tělem poškozeného, jaký měl takový střet následek, a zda právě skutečnost, že neprodleně po přejetí poškozeného neprodleně nezastavil, vedla k fatálnímu následku v podobě usmrcení poškozeného.
36. Právě tyto jeho námitky jsou těmi námitkami, které směřují do oblasti skutkových zjištění , do nichž (jak již bylo zmíněno výše) Nejvyššímu soudu nepřísluší zasahovat. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud může do skutkových zjištění zasáhnout jen zcela výjimečně, v případech na které pamatuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( opomenuté důkazy, procesně nepřípustné důkazy, zjevný rozpor ). Žádnou z těchto vad však obviněný nenamítá a ani Nejvyšší soud takové vady v projednávané věci neshledává. Navíc lze konstatovat, že soudy (zejména pak soud odvolací) se obviněným předestřenými otázkami zabývaly. Pokud tyto otázky byly pro právní posouzení jednání obviněného relevantní, pak se s nimi soudy dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud se s oběma odůvodněními ztotožňuje.
37. O tom, že vozidlo řízené obviněným mělo střet s tělem poškozeného, není podle Nejvyššího soudu na podkladě provedených důkazů žádných pochyb (znalecké posudky, biologické stopy na vozidle atd.). Otázka, jaký bezprostřední následek měl střet vozidla obviněného s poškozeným, je pro posuzovanou věc irelevantní. Obviněnému není kladeno za vinu usmrcení poškozeného způsobené bezprostředně samotným střetem, ostatně ani usmrcení v důsledku následného vlečení těla poškozeného. Je mu kladeno za vinu, že v rozporu s §47 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neprodleně poté, co musel cítit náraz, nezastavil vozidlo a neučinil opatření k zabránění vzniku škody, která v projednávaném případě spočívala v následném úmrtí poškozeného (k níž v příčinné souvislosti s uvedeným jednáním došlo).
38. Podkladem pro tyto skutkové závěry je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ze kterého vyplývá, že poškozený zemřel na následky zranění utrpěných při nárazu a při následném vlečení pod vozidlem, když tato zranění vykazovala vitální reakci (vznikla za života poškozeného). Z citovaného znaleckého posudku vyplynulo taktéž to, že za předpokladu poskytnutí včasné zdravotní péče mohl poškozený přežít. Je tedy zřejmé, že pokud by obviněný splnil svou povinnost podle §47 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tedy zejména pokud by neprodleně po nárazu zastavil vozidlo a zkontroloval, co přejel, mohl zjistit přejetí poškozeného a jeho zranění a zajistit tak poskytnutí včasné zdravotní péče, díky které mohl poškozený přežít.
39. Uvedené závěry Nejvyššího soudu pak lze vztáhnout i k další argumentaci obviněného, že pokud jej odvolací soud zprostil obžaloby ve vztahu ke skutku ad II.), v němž byl spatřován přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, s odůvodněním, že obviněný nemusel vůbec vědět, že měl účast na dopravní nehodě s člověkem, pak nemůže být obviněnému v rámci skutku ad I.) přičítán následek v podobě usmrcení poškozeného. Obviněný Nejvyššímu soudu předkládá otázku, zda v situaci, kdy nemohl rozpoznat, na co najel, lze po něm požadovat, aby vozidlo neprodleně zastavil.
40. Obviněný touto argumentací sice zpochybňuje hmotněprávní posouzení svého jednání a jeho argumentaci tedy lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, Tuto svou argumentaci nicméně obviněný opět staví na odlišném skutkovém stavu , než jaký zjistily nižší soudy svým dokazováním. Argumentace obviněného totiž opět vychází ze skutkové verze, podle níž obviněný nezaregistroval a ani nemusel zaregistrovat, že by cokoliv přejel. Tato skutková verze přitom byla provedeným dokazováním vyvrácena.
41. Nejvyšší soud má ve shodě s odvolacím soudem za prokázané, že obviněný mohl a měl zaregistrovat, že se jeho vozidlo střetlo s nějakým předmětem (bez ohledu na to, zda se jednalo o člověka, zvíře, nebo jinou věc). Následně si obviněný musel být vědom výrazného zpomalování vozidla kvůli zaklínění tohoto předmětu pod vozidlem, neboť po dobu více než 20 sekund jel obviněný tzv. „pod plynem“, ujel přitom více než 300 metrů, přičemž kdyby vozidlo nebylo akcelerováno, došlo by k jeho zastavení na dráze několika málo desítek metrů.
42. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že shora shrnuté závěry ze znaleckého posudku ústavu vyplývají toliko okrajově. Opak je pravdou, neboť závěry o nutnosti zaregistrovat náraz a o nutnosti akcelerace jsou na č. l. 588 popsány zcela jednoznačně. Tytéž závěry navíc vyplývají i ze znaleckého posudku Ing. Krejsy, resp. z jeho doplnění při hlavním líčení dne 24. 2. 2020. Obviněný ve svém dovolání cituje pasáž, kdy Ing. Krejsa po úpravě pozice těla poškozeného připouští, že v této poloze mohlo tělo klást podstatně menší odpor. Obviněný však již nezmiňuje další informace, které Ing. Krejsa při tomto hlavním líčení uvedl. Tento znalec totiž potvrdil, že auto by bez plynu nedojelo do vzdálenosti více než 300 m. Potvrdil, že střet musel být z hlediska zvukového patrný. Dále uvedl, že kromě hlavní rány způsobené prvotním nárazem musel být obviněnému jako řidiči patrný hluk způsobovaný nárazy částí těla do podvozku v průběhu sunutí těla, přičemž od podlahy se do interiéru přenáší vše (viz protokol z hlavního líčení na č.l. 527). Nejvyšší soud tedy uzavírá, že došel-li odvolací soud na podkladě shora popsaného dokazování k závěru, že obviněný musel cítit náraz a postřehnout následné zpomalování vozidla (jakkoliv vzhledem k ovlivnění alkoholem mohlo být jeho vnímání zkreslené), v žádném případě nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s odvolacím soudem v tom směru, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti.
43. Pokud jde o vztah mezi přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (ve vztahu k němuž byl obviněný zproštěn obžaloby) a přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že podle §13 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti .
44. Přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným . Pachatel se jej tedy může dopustit pouze tehdy, jestliže se prokáže, že byl veden alespoň nepřímým úmyslem zasáhnout do zákonem chráněného zájmu (zde v podobě života poškozeného). V projednávané věci se nepodařilo prokázat, že by obviněný věděl, že překážka, s níž měl střet, je živý člověk (poškozený). S ohledem na tuto skutečnost nebylo možné dovodit úmysl obviněného (ani ve formě nepřímého úmyslu) a nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
45. Naproti tomu přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je (jak je zřejmé již z jeho názvu) trestným činem nedbalostním . Platí, že i při zjištění a odůvodnění této složky zavinění, je nutno vycházet ze skutkového stavu věci, který po provedeném dokazování učinil nalézací, resp. odvolací soud.
46. Odvolací soud u obviněného shledal naplnění subjektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
47. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství bylo prokázáno, že pokud by obviněný splnil svou povinnost podle §47 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tedy zejména pokud by neprodleně po nárazu zastavil vozidlo a zkontroloval, co přejel, pak by za předpokladu poskytnutí včasné zdravotní péče poškozenému mohl poškozený přežít. Obviněný by mohl přežít dokonce i tehdy, kdy by mu byla zdravotní péče poskytnuta až poté, co byl více než 300 m vláčen vozidlem obviněného po vozovce.
48. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, podle něhož lze obviněnému přičítat následek v podobě úmrtí poškozeného. Obviněný naplnil subjektivní stránku přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zaviněním ve formě nevědomé nedbalosti, která kryje i příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Právní kvalifikace skutku ad I.) jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tedy správná.
49. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací argumentace obviněného se zčásti míjí s uplatněným dovolacím důvodem a nelze ji podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Námitky, které jsou s určitou mírou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu