ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1276.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1276/2022-181
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. E. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 166/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 165/2021-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 165/2021-158, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou dosud neskončeného odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkurzního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 47 C 166/2020-110, konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), přičemž žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 581 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z následujících skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení. Žaloba byla podána dne 18. 8. 2015 u místně nepříslušného soudu. Proti vyslovené nepříslušnosti žalobce brojil až dovoláním k Nejvyššímu soudu, jež bylo odmítnuto téměř rok po podání žaloby. Současně Obvodní soud pro Prahu 2 odstraňoval nedostatek skutkových tvrzení v žalobě a vyzval žalobce, aby doložil splnění podmínky uplatnění nároku u žalované. První rozsudek ve věci byl vydán 8. 2. 2017. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl v září 2017. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem obě předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak v březnu roku 2020, tedy dva roky a dva měsíce poté, co byl spis Nejvyššímu soudu předložen. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 20. 11. 2020, proti němuž žalobce podal odvolání. Odvolací řízení nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně skončeno. Nárok byl předběžně uplatněn u žalované dne 22. 4. 2020.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosud neskončené řízení trvající 5 let a 11 měsíců (včetně 6 měsíců, kdy by nárok žalobce u žalované předběžně projednáván) je nepřiměřeně dlouhé a vznik nemajetkové újmy se v případě nepřiměřené délky řízení předpokládá. Soud prvního stupně posoudil posuzované řízení jako standardně složité procesně a skutkově, hmotněprávně jej hodnotil jako středně složitý případ z důvodu řetězení kompenzačních řízení a bohaté a rychle se vyvíjející judikatury. Žalobce svým konáním prodloužil řízení téměř o rok, a to podáním žaloby u nepříslušného soudu, přičemž je soudu prvního stupně z úřední činnosti známo, že zástupce žalobce v jiných řízeních vedených proti žalované běžně uplatňuje žaloby u tamějšího soudu jako místně příslušného. Žalobce je odpovědný za výběr svého právního zástupce, uvedené jednání je tak kladeno k jeho tíži. Jde-li o postup soudů ve věci, soud prvního stupně shledal jeden průtah, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu s rozhodnutím ve věci samé. Kromě uvedené výjimky naopak následovaly úkony soudu v poměrně rychlém sledu, koncentrovaně a účelně. Význam řízení pro žalobce posoudil soud prvního stupně jako standardní. Na základě popsaných hledisek došel soud prvního stupně k závěru, že není na místě poskytnout zadostiučinění v penězích, když konstatování porušení práva se jeví jako přiměřené a dostačující.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 165/2021-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 29 500 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém zamítavém rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkázal. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení trvající téměř šest let je nepřiměřeně dlouhé, na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem došel odvolací soud k závěru, že s ohledem na celkovou dobu řízení a jeho trvání nepostačuje k odškodnění nemajetkové újmy pouhé konstatování nesprávného úředního postupu, ale žalobci již náleží relutární náhrada. Důvodem je skutečnost, že průtah v dovolacím řízení, který citelně zasáhl do celkové délky řízení, nebyl způsoben objektivními okolnostmi a že v tomto stádiu řízení žalobce prodlevu svým jednáním nezapříčinil. Odvolací soud vyšel ze základní částky 73 750 Kč (tedy 15 000 Kč za první dva a každý další rok trvání posuzovaného řízení), kterou dále ponížil o 40 % z důvodu účelově obstrukčního jednání žalobce na počátku řízení, které protáhlo spor minimálně o jeden rok, a dále o 20 % z důvodu instančnosti a s tím spojené časové náročnosti při rozhodování na jednotlivých stupních soudní soustavy. Ostatní kritéria již nebyla dle odvolacího soudu důvodem dalších korekcí, když neměla na délku řízení natolik zásadní vliv. Při jejich hodnocení se proto odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně. Žalobci tak přiznal zadostiučinění v celkové výši 29 500 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, a to v rozsahu, v jakém byla jeho žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč.
8. Žalobce předkládá v dovolání několik otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle žalobce odvolací soud nesprávně posoudil kritérium postupu rozhodujícího orgánu, když ignoroval a nijak nezohlednil průtah v dovolacím řízení trvající dva roky a dva měsíce. V tomto ohledu je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Žalobce ve svém dovolání dále zpochybnil správnost hodnocení složitosti řízení, když podle něj posuzované řízení složité nebylo, neboť z hlediska materie věci jde jen o práci se spisem, což je běžnou činností soudce. Žalobce v dovolání vznesl i s tím související námitku nesprávného posouzení instančnosti řízení. Odvolací soud se při jejím zohlednění dle mínění žalobce odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které je třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Žalobce podával pouze účelné opravné prostředky a instančnost zde představuje závažnou vadu, která mu nemůže být přičítána k tíži.
10. Odvolací soud se dle žalobce rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn 30 Cdo 2476/2015, podle jehož závěrů se kritéria podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), mají na výši odškodnění projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Soudy nižších stupňů tuto proporcionalitu v odůvodněních svých rozsudků nezachovaly.
11. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též tím, že nerespektoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení soud nepoužije tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posuzování přiměřenosti délky původního řízení. Napadený rozsudek je dle žalobce též v rozporu s judikaturou ESLP v otázce uplatnění tzv. Pintova pravidla, dle kterého by řízení o kompenzaci za kompenzační řízení nemělo na dvou instancích trvat více než dva roky.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky [srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013]. Související námitka žalobce, že kompenzační řízení není složité, jelikož se jedná o běžnou činnost soudce, taktéž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně hodnotil řízení po skutkové a procesní stránce jako řízení běžné, po hmotněprávní stránce jako středně složité, nicméně z důvodu složitosti řízení (kromě výše uvedené časové náročnosti při rozhodování na více instancích) základní částku dále nijak nemodifikoval. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Námitka žalobce, že pro posuzování délky kompenzačního řízení se použijí zcela odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť takový závěr ze žalobcem odkazované judikatury ESLP nevyplývá. Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku , stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem . Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §31a odst. 3 OdpŠk.
20. Ve vztahu k námitce nerespektování italského tzv. Pintova pravidla, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, a řízení by na dvou instancích nemělo trvat více než dva roky, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
21. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání přípustné, neboť při řešení otázky promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění, jakož i otázky zhodnocení tohoto postupu v relaci k ostatním kritériím podle §31a OdpŠk, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud si byl při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení i následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu uvedených skutečností vědom, jeho závěr o absenci důvodu, pro který by se hledisko postupu orgánu veřejné moci mělo odrazit v úpravě výše vyčísleného základního finančního zadostiučinění, však neodpovídá skutkovým zjištěním, ze kterých tento soud vycházel.
26. Nelze totiž přehlédnout, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně pochybení dovolacího soudu v posuzovaném řízení rovněž shledaly, když přiléhavě poukázaly na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ve věci byl vydán dva roky a dva měsíce po předložení spisu dovolacímu soudu. Při porovnání celkové délky posuzovaného řízení a délky průtahu, kterého se zde dovolací soud dopustil, přitom úvaha odvolacího soudu o tom, že se uvedená skutečnost nemůže v přiznaném zadostiučinění odrazit, neobstojí.
27. Zmínil-li odvolací soud ve vztahu k uvedenému průtahu dovolacího soudu, že při jeho promítnutí do celkové výše přiznaného zadostiučinění je třeba zohlednit to, že právě tento průtah představoval rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a základní zadostiučinění z tohoto důvodu dále nenavyšoval, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
28. Nejvyšší soud dodává, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil ve fázi projednávání podaného dovolání a jenž měl zároveň velmi podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení představuje. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné.
29. Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále plyne, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo žalobcem citovaný rozsudek ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). V těchto rozhodnutích bylo k uvedenému závěru rovněž vysvětleno, že přispěl-li například k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Navazující rozhodnutí dovolacího soudu pak tyto závěry upřesnila s tím, že se týkaly případů, kdy soudy opomněly při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit jedno z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, avšak pokud tomu tak nebylo, platí předchozí judikatorní závěry, podle nichž Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020)].
30. Budiž však zdůrazněno, že i ve vztahu k posouzení podmínek pro modifikaci výše základní částky peněžitého zadostiučinění dle kritérií §31a odst. 3 OdpŠk si Nejvyšší soud v souladu s výše reprodukovanými závěry ponechává možnost zasáhnout tehdy, jestliže by relevantní úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené, což se z logiky věci musí vztahovat i na zhodnocení toho, zda jednotlivá kritéria nebyla do konečné výše zadostiučinění promítnuta zjevně neadekvátně ve vztahu k tomu, v jakém poměru to které kritérium zapříčinilo nepřiměřenou délku řízení. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud sice nadále setrvává na své předchozí judikatuře, podle níž zohlední-li soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení všechna výše uvedená kritéria, pak v zásadě nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat, zda v důsledku toho kterého kritéria mělo být zadostiučinění zvýšeno/sníženo o 10 %, 20 % či 30 % (nebo i více), nicméně budou-li tyto úvahy soudů zjevně nepřiměřené ve vztahu k požadavku, aby se kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve výši zadostiučinění projevila v zásadě ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela, bude se jednat o případ nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022).
31. V souzeném sporu žalobce namítal, že soudy při stanovení výše zadostiučinění adekvátně nezohlednily kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení v poměru k ostatním kritériím. Soudy přitom při hodnocení tohoto kritéria vyšly ze skutkového zjištění, že doba nedůvodné nečinnosti soudu trvala 2 roky a 2 měsíce (od předložení spisu Nejvyššímu soudu po vydání rozhodnutí v dovolacím řízení). Na druhou stranu ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného nižších stupňů uvedly, že se řízení protáhlo v důsledku chování žalobce o celý rok, kdy soudy řešily místní příslušnost a odstraňovaly nedostatek skutkových tvrzení v žalobě (stran splnění podmínky dřívějšího uplatnění nároku u žalované).
32. Z pohledu výše vyložených závěrů pak není zjevně přiměřené, jestliže odvolací soud v důsledku aplikace kritéria jednání poškozeného snížil základní částku zadostiučinění o 40 % a v důsledku aplikace postupu orgánu veřejné moci základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval, jestliže postup soudů se podle doposud učiněných skutkových zjištění podílel na celkové délce posuzovaného řízení více než dvakrát tolik než chování žalobce. Na druhou stranu je třeba doplnit, že prodlevy v postupu na straně soudu jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené délky řízení, tudíž se odráží již v základní částce zadostiučinění, a jeho zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové délce řízení podílely. V kontextu souzeného případu není proto nezbytné, aby se zvýšení základní částky zadostiučinění aplikací kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk rovnalo dvojnásobku snížení základní částky z důvodu aplikace kritéria §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022). Požadavku na proporcionalitu hodnocení kritérií podle §31a OdpŠk neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, dle kterého „tím, že řízení žalobce sám účelově prodlužuje za účelem řetězení možných finančních náhrad (…), prakticky vylučuje jakoukoli obavu o výsledek a existenci útrap a nejistot navýšených o nesnesitelnou délku řízení“ (viz odst. 23 rozsudku odvolacího soudu), aniž by základní částku zadostiučinění dále upravil na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
33. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takových vad však shledána nebyla.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu