ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1279.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1279/2022-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce B. R. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Chejnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o prohlášení porušení práv žalobce garantovaných Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 52/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 414/2021-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal prohlášení porušení práv žalobce garantovaných Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, kterého se měla dopustit žalovaná v řízení u Okresního soudu v Děčíně vedeném pod sp. zn. 18 C 79/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 11. 2021, č. j. 21 C 52/2021-68, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 414/2021-76, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Dovolatel staví své námitky na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel, nikoli na právním posouzení, jestliže oproti zjištění odvolacího soudu tvrdí, že u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 79/2010 v celkové výši 105 000 Kč a že nebyl vyzván k odstranění nedostatku podmínek řízení spočívajícím v absenci žádosti o předběžné projednání. Dovolatel tak uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolatelem namítaným vadám řízení (nedostatečné poučení žalobce o odstranitelných vadách řízení odvolacím soudem, nepřezkoumatelnost předmětného usnesení odvolacího soudu) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, pokud by dovolání bylo přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu