ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1450.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1450/2022-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně IZOMAT stavebniny s.r.o. , identifikační číslo osoby 45242003, se sídlem v Praze 1, Michalská 432/12, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1 720 818,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 116/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 30 Co 294/2021-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 17 521 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 27 C 116/2017-455, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 720 818,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku na straně žalované ve výši 206 630 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Petra Hostaše, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 30 Co 294/2021-497, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 1 462 708,43 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku 1 462 708,43 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení, a ohledně částky 258 110,53 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 241 373 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 720 818,96 Kč včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení, přičemž uvedla, že se v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 76 EX 294/09 Mgr. Michalem Rudým, exekutorem Exekutorského úřadu Praha 8, domáhala vymožení částky 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím po povinném R. H. (dále též jako „primární dlužník“). Vedlejší účastník vydal 23. 11. 2010 exekuční příkaz č. j. 76 EX 294/09-63, kterým nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného v Litvínovicích (dále též jako „nemovitosti“). Nemovitosti bylo možné v rámci exekučního řízení postihnout až poté, kdy se žalobkyně v soudním řízení úspěšně domohla neúčinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem z primárního dlužníka na jeho syna. Mgr. Rudý zřídil exekutorské zástavní právo na předmětných nemovitostech (na naléhání právního zástupce žalobkyně) až exekučním příkazem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 76 EX 294/09-120. Exekutorské zástavní právo k nemovitostem zřídil exekučním příkazem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 8 EX 226/09-29, JUDr. Milan Bronec, soudní exekutor Exekutorského úřadu České Budějovice, a to ve prospěch věřitele HORA Holding, s. r. o. Dne 11. 9. 2012 bylo zahájeno na majetek primárního dlužníka insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích a jeho úpadek byl řešen konkursem. Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky dva zajištění věřitelé, konkrétně žalobkyně a HORA Holding, s. r. o., a do majetkové podstaty povinného byly nemovitosti zahrnuty. Nemovitosti byly v insolvenčním řízení prodány za 3 800 000 Kč, přičemž z této částky byly uhrazeny náklady na zpeněžení nemovitostí, náklady spojené se správou, odměna insolvenčního správce a pohledávka věřitele HORA Holding, s. r. o. Na žalobkyni, která měla v důsledku pozdě vydaného exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva horší pořadí pro uspokojení pohledávky než druhý zajištěný věřitel HORA Holding, s. r. o., tak při rozdělování výtěžku zpeněžení nemovitostí ničeho nezbylo. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši 1 720 818,96 Kč.
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4274/2019, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 C 116/2017-264, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně (vázán právním názorem obsaženým v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci) dospěl ke správnému závěru, že se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání exekučního příkazu k provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech již 23. 10. 2010, kdy tak učinit mohl. Nesprávný úřední postup měl pro další průběh uspokojování pohledávky žalobkyně zásadní následky, neboť v době, než došlo ke zřízení exekutorského zástavního práva Mgr. Rudým, bylo na nemovitostech zřízeno exekutorské zástavní právo v exekucích vedených JUDr. Milanem Broncem ve prospěch jiného oprávněného, jehož zástavní právo tak získalo lepší pořadí. Následkem uvedeného byl v rámci pozdějšího konkursu na majetek primárního dlužníka výtěžek z prodeje nemovitostí vydán jinému věřiteli a žalobkyni se dostalo pouze částky 4 023,53 Kč v rámci poměrného uspokojení se všemi ostatními věřiteli. Pohledávka žalobkyně za primárním dlužníkem tak zůstala z převážné části neuspokojena a její vymáhání nadále probíhá v exekučním řízení, v němž jsou prováděny pouze srážky ze starobního důchodu primárního dlužníka ve výši 1 226 Kč měsíčně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2014/2020, odvolací soud zkoumal, zda v souběžně vedených exekučních řízení byl soudní exekutor povinen zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitostem ještě před 23. 10. 2010, kdy poprvé mohlo být zřízeno exekutorské zástavní právo v exekučním řízení vedeném ve prospěch žalobkyně, přičemž kdyby odpověď byla kladná, byla by přerušena příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Po doplněném dokazování ovšem vyplynulo, že v exekučních řízeních, v nichž byly vymáhány pohledávky, jež později získaly lepší pořadí než pohledávka žalobkyně, nebylo možné ještě k datu 23. 10. 2010 exekutorské zástavní právo zřídit. Bylo tomu tak proto, že až 7. 1. 2011 vůči dalšímu věřiteli nabyl právní moci rozsudek o určení neúčinnosti darovací smlouvy k nemovitostem. Pokud by tedy Mgr. Rudý při vymáhání pohledávky postupoval řádně a zřídil by exekutorské zástavní právo na nemovitostech, mělo by toto zástavní právo nejlepší pořadí i za předpokladu řádného postupu též v dalších exekučních řízeních. V rámci rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí by došlo k uspokojení zajištěné pohledávky žalobkyně, která byla do insolvenčního řízení přihlášena ve výši 1 720 818,96 Kč. Žalobkyně by tak nemusela pohledávku nadále vymáhat v exekučním řízení. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyni škoda nevznikla z důvodu, že pohledávka je v exekučním řízení postupně umořována. Plně ovšem neakceptoval ani názor, podle kterého je vznik a rozsah škody možné vázat na výši uspokojení, které ušlo v insolvenčním řízení, zcela nezávisle na dalším vývoji exekučního řízení. Jestliže totiž pohledávka uspokojena nebyla, ač mohla být, nestalo se sice plnění součástí aktiv věřitelova majetku, nadále však jejich součástí zůstala samotná pohledávka v určité hodnotě. Pokud by se ostatně věřitel téhož plnění domohl jak z titulu náhrady škody vůči státu i z původního právního titulu vůči primárnímu dlužníku, došlo by k obohacení věřitele, což je v rozporu se smyslem a účelem institutu náhrady škody. Na dané úvaze je založena ustálená judikatura vztahující se k případům, v nichž stát (jako subjekt odpovědný podle OdpŠk za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) vystupuje jako tzv. poslední dlužník. O situaci, v níž stát stojí v pozici posledního dlužníka, se jedná i v nyní projednávané věci. Bylo tedy správným zabývat se otázkou týkající se možnosti vymožení pohledávky žalobkyně vůči primárnímu dlužníku. Soud prvního stupně ovšem dané kritérium aplikoval příliš formalisticky a bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem. Ke dni 22. 2. 2021 (z nějž pochází poslední informace soudního exekutora) bylo v exekuci z pohledávky 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím vymoženo 309 989 Kč a v současné době již exekuce probíhá pouze formou srážek ze starobního důchodu povinného, které činí 1 226 Kč měsíčně, přičemž primární dlužník není zaměstnán a nemá postižitelný majetek. Jedná se o specifickou situaci, v níž lze předpokládat uspokojení vymáhané pohledávky žalobkyně jen v zanedbatelné části a v dlouhém časovém horizontu. Primární dlužník se narodil v roce 1959 a celou pohledávku žalobkyně ani její převážnou část srážkami z důchodu nikdy nesplatí, přičemž nemá příjmy ani majetek, který by umožňovaly uspokojení vymáhané pohledávky ve vyšším rozsahu. Žalobkyně postupem soudního exekutora poškozena byla a tvrzení, že jí škoda vůči poslednímu dlužníku nevznikla, by ji postavila do situaci, že by byla nucena s uplatněním nároku vyčkávat až do smrti povinného. Jednalo by se o závěr hrubě nespravedlivý a současně rozporný s účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, která by byla v daném případě de facto vyprázdněna, resp. odložena na neurčito. Je tedy třeba uzavřít, že pohledávka žalobkyně za primárním dlužníkem je pohledávkou z většiny nevymožitelnou a že žalobkyni škoda vznikla. Nelze přehlížet, že žalobkyni se určitého plnění na její pohledávku dostává a s vysokou pravděpodobností nadále dostávat bude. Z pohledávky v původní výší 1 720 818,96 Kč, jak byla pohledávka přihlášena v konkursním řízení, bylo uspokojeno 25 910,53 Kč. Ohledně uspokojení pohledávky do budoucna nelze z povahy věci možné učinit spolehlivý závěr, a je nutné postupovat úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. V rámci této úvahy odvolací soud vycházel z předpokladu, že pohledávka bude nadále uspokojována srážkami z důchodu primárního dlužníka, a to do doby odpovídající věku tzv. naději dožití podle dat Českého statistického úřadu, a dospěl k předpokladu, že postupné dílčí uspokojování pohledávky žalobkyně bude probíhat do listopadu 2039. Při splátkách 1 226 Kč bude podle pravidel obsažených v §265a a §5 a §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. vždy 194 Kč z každé platby započítáváno na odměnu exekutora a daň z přidané hodnoty a 1 032 Kč na jistinu vymáhané pohledávky. Předpokladem tedy je, že se žalobkyni přímo od primárního dlužníka v budoucnu dostane uspokojení pohledávky 232 200 Kč. Žalobkyni tedy následkem nesprávného úředního postupu soudního exekutora Mgr. Rudého, za nějž žalovaná odpovídá, vznikla škoda 1 462 708,43 Kč. K námitce promlčení odvolací soud zmínil, že jí nepokládá za důvodně vznesenou, neboť žalobkyně se o škodě mohla dozvědět nejdříve v okamžiku vzniku škody, k čemuž došlo dne 5. 11. 2014, kdy byl usnesením insolvenčního soudu z téhož dne vysloven souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli JUDr. Ladislavu Sýkorovi (na kterého společnost Hora Holding postoupila pohledávky).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prostřednictvím dovolání bylo předně zeširoka pojatou argumentací napadeno posouzení existence škody učiněné odvolacím soudem, rozpor s odkazovanou judikaturou ovšem dovolacím soudem shledán nebyl. Zjištění existence škody záleží především na skutkovém posouzení (byť nelze vyloučit též aspekty právní). Dovolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že škoda proti žalované v době rozhodování odvolacího soudu (dosud) nevznikla, neboť pohledávka žalobkyně není vůči primárnímu dlužníku nedobytná, a napadené rozhodnutí vychází z úvahy, že ta pouze s větší či menší pravděpodobností vznikne v budoucnu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje zcela jednoznačný závěr, že pohledávka žalobkyně, která by (nebýt nesprávného postupu Mgr. Rudého) byla zcela uspokojena, uhrazena primárním dlužníkem nebude, přičemž tento závěr vychází ze zjištěné nemajetnosti primárního dlužníka, z částek, které jsou v exekuci vedené proti primárnímu dlužníku vymáhány, a jednak z obecně známých faktů a lidské zkušenosti, že člověk je smrtelný a že určitý věk nepřežije. Dovolací soud nad rámec uvedeného dodává, že pokud žalovaná v dovolání uvádí okolnosti, které (pokud by nastaly) mohla by být pohledávka žalobkyně uhrazena ze strany primárního dlužníka, rozumná pochybnost ohledně závěru o existenci škody tím vyvolána zjevně není.
Druhá související (byť nikoliv shodná) otázka se pak týká stanovení výše škody. Občanský soudní řád v §136 o. s. ř, přímo umožňuje řešení situace nezjistitelného (či nepoměrně obtížně zjistitelného nároku), přičemž soud výši nároku určí podle své úvahy. Odvolací soud zmíněné ustanovení aplikoval, přičemž své úvahy ohledně určení výše škody logicky odůvodnil. Namítá-li žalovaná, že dané určení nemusí být (s ohledem na řadu faktorů) přesné, pročež by alespoň prozatím o její povinnosti k náhradě škody nemělo být alespoň rozhodnuto, jedná se o popírání smyslu §136 o. s. ř., který umožňuje rozhodnout případy, v nichž je nárok dán, ale jehož výši nelze (popř. lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi). Dané ustanovení již ze své podstaty předpokládá, že takto určený nárok nebude zcela odpovídat realitě. Namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, dovolací soud (jak již bylo naznačeno výše) neshledal. Nic nenasvědčuje námitce, že odvolací soud rozhodoval o stavu věci k jinému okamžiku než k době vydání rozhodnutí. Výše bylo konstatováno, že odvolací soud učinil závěr o existenci škody a s pomocí §136 o. s. ř. určil její výši k danému okamžiku. Pokud žalovaná míní, že určení výše škody mohlo zohlednit vícero aspektů (např. zdravotní stav primárního dlužníka) a mělo vycházet z aktuálnějších informací, je tak namítána vada řízení, k níž dovolací soud nepřihlíží, pakliže dovolání není shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud taktéž neshledal, že by v dovolání označená rozhodovací praxe vylučovala možnost stanovit část pohledávky, která již je nevymahatelná. Argumentace žalované, podle níž by za dané situace, kdy vymáhání pohledávky po primárním dlužníku vede podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů k jejímu umořování ve velmi nízkém poměru a nepovede k celkovému uhrazení pohledávky, nebylo možné uhradit jakoukoliv škodu, představuje sofistikované ospravedlňování zjevného bezpráví. Nemá rozumného opodstatnění, aby žalobkyně v nyní projednávané věci byla zásadně znevýhodňována oproti věřitelům, po jejichž dlužnících nelze vymoci vůbec ničeho.
Je-li namítána otázka dovolacím soudem neřešená, jež se má týkat: „určení počátku běhu promlčení pohledávky jak za primárním tak i posledním dlužníkem“, zjevně tím žalovaná rozvíjí svou argumentaci o nemožnosti stanovení části pohledávky, která je nevymahatelná (její argument spočívá na tvrzení, že při akceptaci závěrů odvolacího soudu začne promlčecí doba za primárním dlužníkem a za škůdcem běžet odlišně, což poškozeného vystaví právní nejistotě). Na posouzení dané otázky ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se námitkou promlčení zabýval, přičemž uzavřel, že se žalobkyně o škodě mohla dozvědět nejdříve v okamžiku vzniku škody, k čemuž došlo 5. 11. 2014, kdy byl usnesením insolvenčního soudu vysloven souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení JUDr. Ladislavu Sýkorovi, neboť právě v tento okamžik se žalobkyně dozvěděla, že výtěžek z prodeje nemovitostí nebyl vydán jí. K uvedenému závěru odvolacího soudu se žalovaná rovněž v dovolání vyjádřila, ovšem pouze v tom smyslu, že posouzení otázky promlčení pokládá za nesprávné, a uvedla dřívější data, k nimž žalobkyně měla vědět, že její pohledávka nebude ze strany primárního dlužníka uhrazena. Tímto způsobem ovšem žalovaná vede pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, aniž by formulovala právní otázku, popř. v této souvislosti uvedla případ přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 14 180 Kč [§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 3 041 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu