ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1479.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1479/2022-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně M. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 524/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 246 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 92/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021, č. j. 54 Co 339/2021-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 23 C 92/2019-152, zamítl žalobu o zaplacení částky 246 792 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala jednak částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, jednak částky 80 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení a dále částky 66 792 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, spočívající v nákladech na „obhajné“. Žalobkyně tvrdila, že trestní řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 32/2013, v němž byla stíhána pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, bylo vedeno nezákonně, neboť Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 12. 4. 2018 rozhodl o zastavení řízení podle §231 odst. 1 trestního řádu z důvodu promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním předestřená otázka výkladu §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené byly později rozvinuty též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, podle něhož v otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován [§12 odst. 1 písm. b) OdpŠk], trestně stíhané osobě byla udělena milost [§12 odst. 1 písm. b) OdpŠk] nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním [§12 odst. 2 písm. a) OdpŠk]. Těmto případům odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o její vině. Nejvyšší soud přitom neshledal v argumentaci dovolatelky dostatečný potenciál k tomu, aby věc nyní posoudil přes existenci ustálené judikatury po právní stránce jinak.
Ani při řešení navazující otázky, zda bylo povinností žalobkyně trvat na projednání věci i poté, co bylo její trestní stíhání v důsledku promlčení zastaveno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016).
Stejně jako v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení (tedy pro okolnost tkvící na straně orgánů veřejné moci) má i v případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného trestně stíhaná osoba právo navrhnout, aby bylo v trestním stíhání pokračováno, aniž by jí ovšem hrozilo uložení jakéhokoliv trestu (§227 trestního řádu). Jelikož se může i v těchto případech domoci náhrady škody, jejich začlenění do §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).
V poměrech právě projednávané věci lze proto shrnout, že žalobkyně tak disponovala prostředkem, jehož pomocí se mohla domoci z jejího pohledu příznivějšího výsledku, který by jí vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže by žalobkyně trvala na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení; k tomu však ani podle tvrzení žalobkyně nedošlo. V dovolání akcentovaná ztížená možnost efektivního provádění důkazů by samozřejmě byla v rámci trestního řízení okolností, která by šla k tíži státu a nikoliv žalobkyně (obžalované).
Námitka žalobkyně, zda lze obligatorní zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení považovat za dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když odvolací soud naopak aproboval uzávěr soudu prvního stupně, podle něhož (vedle zastavení trestního stíhání) žalobkyni náleží též konstatování porušení práva, jehož se jí ovšem od žalované již v minulosti dostalo (viz odst. 12 napadeného rozsudku)
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud jen stručně doplňuje, že z hlediska účelnosti nákladů řízení vyjádření žalované, jak sama uvedla, neobsahovalo žádnou novou dosud neuplatněnou právní argumentaci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu