ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1482.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1482/2022-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 121/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 Co 413/2019-155, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 12. 2020, č. j. 29 Co 413/2019-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 3. 8. 2017 se žalobce domáhal, aby bylo soudem konstatováno, že neoprávněným vzetím žalobce do vazby v rámci trestního řízení (vedeného proti žalobci posléze u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 4/2016 pro spáchání trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku), došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, dále aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 351 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným omezením osobní svobody (s tím, že žalovaná na tento nárok již plnila dobrovolně 353 000 Kč), dále částku 440 000 Kč coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci samotným nezákonným trestním stíháním (s tím, že žalovaná na tento nárok již plnila dobrovolně 60 000 Kč) a konečně též částku 160 105 Kč z titulu náhrady škody v podobě ušlé mzdy (na kterýžto nárok žalovaná plnila 35 150 Kč), to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 20 C 121/2017-117, zamítl žalobu na vyslovení konstatování, že neoprávněným vzetím žalobce do vyšetřovací vazby došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného v článku 8 Listiny základních práv a svobod (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 164 605 Kč s tamtéž specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 786 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení, které platil stát (výroky V a VI). Soudem prvního stupně přisouzená částka 164 605 Kč byla složena z částky 4 500 Kč coby zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným držením ve vazbě, a z částky 160 105 Kč coby náhrady ušlé mzdy.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 Co 413/2019-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 480 500 Kč s příslušenstvím, ve zbytku daný výrok potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V a VI změnil tak, že se účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá (výrok III). Soudem odvolacím přisouzená částka 480 500 Kč byla složena z částky 346 500 Kč coby zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným držením ve vazbě (toliko v odůvodnění rozsudku odvolací soud vlivem zřejmé chyby v počtech stanovil zvýšení této částky sumou 348 500 Kč, neboť rovněž vycházel z toho, že žalobce požadoval na tento nárok plnění 706 000 Kč, ačkoliv ten žádal celkem toliko 704 000 Kč) a z částky 134 000 Kč coby zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním.
Žalobci tak bylo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním soudy přiznáno celkem 134 000 Kč (s tím, že žalovaná sama dobrovolně žalobci uhradila ještě dalších 60 000 Kč), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným omezením osobní svobody soudy přiznaly celkově 351 000 Kč (s tím, že žalovaná sama dobrovolně plnila na tento nárok ještě dalších 353 000 Kč) a na náhradu škody v podobě ušlé mzdy soudy žalobci přisoudily celkem 160 105 Kč (s tím, že žalovaná na tento nárok dobrovolně plnila částku 35 150 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III co do částky 304 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. shledáno přípustným toliko pro nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění za tzv. nezákonné trestní stíhání, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je třeba konstatovat, že výše zadostiučinění přiznaného žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, zcela zjevně nepřiměřená není.
Námitka žalobce, jíž vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dopadu trestního stíhání do jeho osobní sféry (zejména rodinných a partnerských vztahů), nepříznivosti jejich vlivu na jeho pověst, jeho dosavadní způsob života či ke skutečnosti, že v důsledku trestního stíhání pozbyl zaměstnání, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, na který poukazuje sám dovolatel) při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk přihlédl k povaze trestní věci, délce trestního stíhání i k následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce. Zohlednění posledně uvedeného kritéria odvolací soud zřetelně odůvodnil zejména v bodech 26 a 27 dovoláním napadeného rozsudku. Tato zjištění odvolací soud oproti mínění dovolatele explicitně promítl i do výše přiznaného zadostiučinění.
Vytýká-li dále dovolatel oběma soudům, že nepřihlédly k bezdůvodnosti zahájení trestního stíhání, tedy k tomu, že zjištěné skutečnosti jeho zahájení dostatečně neodůvodňovaly, rozporuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich hodnocení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže, způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. á contrario ). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních v zásadě nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019). Tato námitka tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit ani argumentace dovolatele spočívající v tom, že nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jeho osoby bylo zapříčiněno nesprávným postupem policejního orgánu při shromažďování důkazů. I zde dovolatel především konstruuje dovolací otázku na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, podle něhož orgány činnými v trestním řízení zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchal žalobce, přičemž na základě týchž skutečností si lze jen stěží představit, že by k zahájení trestního stíhání nedošlo (viz zjištění shrnutá v bodě 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud). Dovolatelem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1244/2015, navíc na daný případ nedopadá, neboť v něm byla primárně řešena otázka, zda nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení je také poskytování a zveřejňování informací, které nemají oporu ve vyšetřovacím spisu a nejsou ani řádně prověřeny. Dovolatelem citovaná pasáž uvedeného rozsudku (v níž byla toliko reprodukována dosavadní judikatura) se rovněž týká jiné otázky, a to zda případné pochybení policejního orgánu při zjišťování či posuzování předpokladů pro rozhodnutí, shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, jejich právní posouzení apod. může být nazíráno z hlediska ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávném úředním postupu či toliko z titulu nezákonného rozhodnutí, k jehož vydání takový postup vedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu