ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1566.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1566/2022-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o. , IČO 26710170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky 105 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 197/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2021, č. j. 45 C 197/2021-12, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 28 Co 407/2021-24, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2021, č. j. 45 C 197/2021-12, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 28 Co 407/2021-24, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhá vůči žalované zaplacení částky 105 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného zprvu u České inspekce životního prostředí a následně u Městského soudu v Praze. Poté, co Česká inspekce životního prostředí zahájila v souladu se svým oznámením ze dne 26. 11. 2014, č. j. ČIŽP/41/OOH/1417350.002/14/PSJ, u žalobkyně kontrolu podle §71 písm. d) a §76 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a co svým rozhodnutím ze dne 23. 4. 2015, č. j. ČIŽP/41/OOH/SR01/1417350.004/15/PSJ, uložila žalobkyni pokutu za spáchaný správní delikt, načež odvolání, které žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala, bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 7. 2015, č. j. 1177/500/15,35932/ENV/15, napadla žalobkyně posledně uvedené rozhodnutí správní žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 9 A 197/2015-49, proti němuž podaná kasační stížnost byla následně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 3 As 63/2019-35.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 45 C 197/2021-12, vyslovil svou místní nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením uvedené rozhodnutí prvostupňového soudu jako věcně správné potvrdil.
Obě tato rozhodnutí napadla žalobkyně dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je v posuzovaném případě dána místní příslušnost soudu prvního stupně k projednání předmětné věci na základě aplikace §87 písm. b) o. s. ř. a vzhledem k umístění sídla Městského soudu v Praze, který v posuzovaném řízení rozhodoval o podané správní žalobě, a to namísto obecného soudu žalované určeného podle sídla organizační složky, jež je příslušná za žalovanou v řízení vystupovat, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Vyšel-li odvolací soud při jejím řešení ze závěru, že podle §87 písm. b) o. s. ř. lze dovodit místní příslušnost pouze toho soudu, v jehož obvodu probíhalo posuzované řízení před správním orgánem v prvním stupni, přičemž nevyužila-li žalobkyně možnost podat žalobu u takového soudu, je místně příslušným k projednání věci soud určený podle sídla organizační složky, která je podle zvláštního zákona povolána za žalovanou v řízení vystupovat, se totiž neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, a dále usneseními ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2763/2021, ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3584/2021, a ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022.
Žalobkyní namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněné pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není na danou věc použitelné, neboť se netýká náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž újmy na osobnostních právech způsobené digitálními prostředky.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu