ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1971.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1971/2022-901
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. K., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, insolvenčního správce dlužníka A., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 79 990,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 427/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 Co 34/2019-875, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal mj. zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu konkursního soudu při dohledové činnosti podle §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004, v němž bývalý správce konkursní podstaty Dr. Ing. Vítězslav Hálek v září 2005 neoprávněně zařadil do konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. uvedené hotovostní prostředky společnosti A.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 79 990,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 193 533,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 300 Kč (výrok III).
Usnesením ze dne 25. 7. 2018, č. j. 41 C 427/2009-741, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, tak, že chybně uvedené označení žalobkyně ve znění: „A., IČO XY, sídlem XY“ se nahrazuje takto: „K. K., sídlem XY, insolvenční správce dlužníka A., IČO XY, sídlem XY“ a chybně uvedený předmět řízení ve znění: „o zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím“ se nahrazuje takto: „o zaplacení částky 300 431,96 Kč s příslušenstvím“. Usnesením ze dne 19. 2. 2019, č. j. 41 C 427/2009-756, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, dále tak, že doplnil údaj o zastoupení žalobce „obecným zmocněncem M. S., bytem XY“ a údaj o jednání za žalovanou, „za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2“.
Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 10. 2011, č. j. 41 C 427/2009-188, kterým byla žalobci přiznána částka 79 990,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, odvolací soud usnesením ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 217, 218/2012-280, zrušil s tím, že je nezbytné učinit zjištění z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 3. 2009, č. j. 7 C 183/2007-558.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do požadavku na zaplacení částky 79 990,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 6 900 Kč (výrok II).
V dané věci se jedná o třetí rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-773, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění výše uvedených opravných usnesení) v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) co do části úroku z prodlení z částky 79 990,50 Kč za dobu od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 a co do části kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 ve výši 1 818,42 Kč a v této části řízení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 300 Kč (výrok III). K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, zrušil rozsudek odvolacího soudu co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 79 990,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož škoda, spočívající v tom, že nárok žalobce na náhradu škody představované ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím způsobené nedostatečnou dohlédací činností konkursního soudu, vzniká okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo žalobce na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně žalobce tedy předpokládá, že jeho právo není uspokojeno a již je nelze na povinném subjektu vymáhat. V poměrech nyní řešené věci to znamená, že žalobci (věřiteli) může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu (popř. v okamžiku vydání rozvrhového usnesení v intencích tam citované judikatury), neboť teprve nebude-li jeho nárok uspokojen ani v rámci konkursu, vzniká mu škoda. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tj. dříve než je zřejmé, že nárok žalobce na náhradu škody představované ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím nebyl a již nemůže být uspokojen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka předčasnosti žaloby nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013), pokud vyšel z rozsudku ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu a na základě aktuálního detailu konkursu Vitka Brněnec a. s. uzavřel, že konkursní řízení je stále vedeno, přičemž ve věci nebylo vydáno rozvrhové usnesení ani konečná zpráva. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu (rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“, však v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat až ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na to, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 zákona o konkursu a vyrovnání), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a pracovních nároků (§31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). A konečně Nejvyšší soud též uzavřel, že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla, neboť nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka. Dovolatel přitom nenamítá, že by stav konkursního řízení byl jiný, než jaký by měl být ve smyslu shora označené judikatury pro závěr o vzniku škody. Právě k ověření stavu konkursního řízení (nikoliv aktuálního stavu majetku dlužníka, jak se patrně domnívá dovolatel) směřuje požadavek judikatury dovolacího soudu na vyžádání zprávy správce konkursní podstaty či konkursního soudu (bez ohledu na důkazní návrhy účastníků), vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněný pod číslem 30/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje dovolatel.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky zastoupení žalobce v odvolacím řízení, neboť k případným vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu