ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2094.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2094/2021-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně DETOA Albrechtice s. r. o., identifikační číslo osoby 49100866, se sídlem v Jiřetíně pod Bukovou 6, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení 173 843,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 79/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 28 Co 20/2021-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 173 843,11 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí Státní energetické inspekce. Škoda spočívala v opožděné výplatě podpory na výrobu elektřiny v její provozovně FVE DETOA Albrechtice a byla vyčíslena jako 8 % p. a. z opožděně vyplacených částek (analogický úrok z prodlení) vždy od prvního dne následujícího měsíce po měsíci, ve kterém byla podpora v nesprávné výši vyplacena, do dne úhrady doplatku podpory.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 41 C 79/2019-62, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 173 843,11 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda v případě zastavení podpory v důsledku nezákonného rozhodnutí vzniká škoda nejen ve výši částky, o kterou bylo jmění poškozeného zmenšeno, ale rovněž o hodnotu, o kterou se jmění poškozeného nerozmnožilo (ušlý zisk), tedy zda přísluší dotčenému subjektu od státu náhrada škody ve výši úroků z prodlení za období, v němž nebyla podpora v jeho dispozici, a to právě v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce náhrady škod dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů ustálena v závěru, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo – ušlý zisk (k tomu srov. §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Škodou přitom zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpjn 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno, kdyby nebylo škodné události, důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Odvolací soud se od shora citované judikatury ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobkyně v řízení netvrdila vznik újmy spočívající ve zmenšení jejího majetku, že by žalovanou částku byla nucena vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu, ani že by jí ušel zisk, tedy z jejích žalobních tvrzení nelze seznat existenci skutečné škody či ušlého zisku. Z jiného úhlu pohledu je pak možné říct, že opačný závěr, tedy že žalobce nemusí tvrdit a prokazovat ušlý zisk a na místo toho na něj bez dalšího má nárok v paušální výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky, kterou jeho dlužník v důsledku odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb. plnil později, než by jinak (nebýt odpovědnostního titulu) plnil, by v souladu s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu být nemohl.
Pokud dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nejedná se o odkaz přiléhavý, neboť v řízení netvrdila, že na základě rozhodnutí později zrušeného pro nezákonnost byla nucena zaplatit pokutu a přišla tak o výnos s těmito penězi spojený, ani neuplatňovala náhradu konkrétního ušlého výnosu z částek vyplacených později.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu