ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2340.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2340/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně STAVISERVIS spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 42408008, se sídlem v Jindřichově Hradci, Deštenská 71, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 4 136 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 126/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 13 Co 357/2020-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou původně domáhala úhrady 4 308 574 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 10. 2018 do zaplacení jakožto náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tyto jí měly být způsobeny nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 914/2001. V daném (posuzovaném) řízení byla po žalobkyni (tam v postavení žalované) požadována úhrada 594 525,75 Kč z titulu smlouvy o dílo. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalobkyně odpor. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 žalobě vyhověl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 4 Cmo 102/2006-207, zrušil posledně zmíněný rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení s tím, že dne 27. 4. 1997 byla platně uzavřena smlouva o dílo na tzv. repasi měkkých obložek kořenice, ovšem ohledně přílohy ke smlouvě, o níž žalobce v posuzovaném řízení opíral svou žalobu, tomu tak již není. Nebylo dostatečně zjištěno, zda žalobce (v posuzovaném řízení) na základě smlouvy plnil to, co plnit měl na základě smlouvy, případně co bylo poskytnuto bezesmluvně a komu (zda investorovi stavby nebo žalobkyni). Následně Krajský soud v Českých Budějovicích provedl další dokazování a rozsudkem ze dne 16. 3. 2017 žalobě opět vyhověl, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 123/2017-654, tentokrát rozsudek potvrdil. Žalobkyni byla v důsledku nepřiměřené délky předmětného řízení způsobena majetková škoda i nemajetková újma. Řízení mělo trvat pět let, ale jelikož trvalo déle, žalobkyně uhradila navíc na úrocích z prodlení 1 269 223 Kč, na nákladech řízení 306 601 Kč a na nákladech řízení svého právního zástupce 332 750 Kč. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak žalobkyně požaduje 2 400 000 Kč, čili 200 000 Kč za každý rok, o který řízení přesáhlo 5 let. Posuzovaného řízení zatěžovalo vedení společnosti, která se tak nemohla plně věnovat podnikání ve stavebnictví. Žalobkyně musela vytvářet finanční rezervu pro případ neúspěchu v posuzovaném řízení. O tuto částku byl omezen její možný rozvoj a žalobkyně se nemohla ani přihlásit do některých výběrových řízení. Skutečnost, že je proti ní veden soudní spor, se stala veřejně známou a poškodila její dobré jméno, což opakovaně vedlo k neúspěchu při sjednávání zakázky.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 17 C 126/2019-102, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 140 217 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 312 550 Kč od 3. 4. 2019 do 20. 11. 2019 a dále z částky 140 217 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala úhrady 3 996 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 308 574 Kč od 3. 10. 2018 do 2. 4. 2018 a z částky 3 996 024 Kč od 3. 4. 2019 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 410 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 13 Co 357/2020-148, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 74 416 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 4. 2019 do zaplacení, a jinak (tj. ohledně částky 65 801 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 238 134 Kč od 3. 4. 2019 do 20. 11. 2019 a z částky 65 801 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení) jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 256 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze žalobkyně podala včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Předně patří připomenout, že pokud žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v části, v níž bylo její žalobě vyhověno, jedná se (v této části) o dovolání nepřípustné subjektivně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7).
Pokud dovolání směřuje též do výroků o nákladech řízení, je dovolání v daném rozsahu nepřípustné objektivně podle 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z dovolání je (krom rozsáhlé rekapitulace tohoto i posuzovaného řízení) zřejmá pouze výtka, podle níž odvolací soud v posuzovaném řízení měl již ve svém prvním rozhodnutí učinit závěry, které učinil až v rozhodnutí druhém (a které jsou podle tvrzení zcela opačné oproti prvnímu jeho rozhodnutí). Soud tak měl porušit zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, a tím žalobkyni „vyprovokovat“ k další procesní obraně. Tato argumentace je ovšem lichá. Žalobkyní nastíněná situace (tedy že odvolací soud v pozdějším rozhodnutí v téže věci změní názor, který projevil ve svém rozhodnutí dřívějším) není porušením zásady předvídatelnosti rozhodnutí (k významu zásady viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není ani porušením procesněprávních norem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze též připomenout, že již ze žalobních tvrzení, v nichž žalobkyně mimo jiné shrnuje odůvodnění prvního rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení, je patrné, že uvedené rozhodnutí nemohlo utvrdit žalobkyni v názoru ohledně pro ni kladného výsledku řízení.
Žalobkyně ve svém zjevně bezdůvodném dovolání neuvádí žádný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a Nejvyšší soud jej proto za postupu dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu