ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2370.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2370/2021-385
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. V. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/19, o náhradu škody 1 000 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 13 326 720 Kč s příslušenstvím a 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 161/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 289/2020-332, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 289/2020-332, se ve výroku I. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2020, č. j. 15 C 161/2019-295, kterým byl návrh žalobce ze dne 5. 8. 2019 co do částek 13 326 720 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 7. 6. 2019 do zaplacení a ve výši částky 600 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 7. 6. 2019 do zaplacení odmítnut, stejně tak jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2020, č. j. 15 C 161/2019-295, v rozsahu shora citovaného výroku I. , zrušují včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 161/2019 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla být způsobena v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu, ke kterému mělo dojít v řízení o přiznání statusu invalidity a nároku na výplatu invalidního důchodu žalobci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 15 C 161/2019-295, rozhodl tak, že se návrh žalobce ze dne 5. 8. 2019 co do částek 13 326 720 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 7. 6. 2019 do zaplacení a ve výši částky 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 7. 6. 2019 do zaplacení odmítá (výrok I.), že se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 7. 6. 2019 do zaplacení, zamítá (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce se domáhal zaplacení dále specifikovaných částek dle OdpŠk s primárním tvrzením, že v řízení o jeho (správní) žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 12. 6. 2017, č. j. 540 224 3484/315-EKO, o námitkách, ve kterých žalobce s ohledem na výsledek posouzení jeho zdravotního stavu požadoval doplacení invalidního důchodu již od roku 2001, byl dne 6. 8. 2018 vydán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 29 Ad 14/2017-117, jímž bylo citované rozhodnutí ČSSZ jako nezákonné zrušeno, neboť vzal za prokázané, že žalobce byl od 22. 12. 1989 plně invalidním. Žalobce z uvedeného rozhodnutí dovozoval nezákonnost jím zrušeného rozhodnutí i nezákonnost postupu orgánů sociálního zabezpečení, když v důsledku tohoto postupu nebyl již v 90. letech uznán invalidním, nebyl mu přiznán invalidní důchod a nárok na jeho výplatu a v kombinaci s dalšími nepříznivými okolnostmi toto vyústilo v nepříznivou životní situaci žalobce, kterou v letech 2000 – 2010 označil za stav bezdomovectví spojený s absencí domova, zázemí a hmotného zabezpečení. Žalobce se předmětnou žalobou domáhal a) poskytnutí zadostiučinění ve výši 13 326 720 Kč za nemajetkovou újmu v podobě zmaření jeho života, kdy byl vyřazen z běžného života ve všech sférách, zahrnující duševní příkoří, bezdomovectví a újmu na zdraví, výrazné zhoršení zdravotního stavu a rozvoj onemocnění, k čemuž by jinak buď nedošlo, anebo ne v takovém rozsahu, pokud by žalobce pobíral invalidní důchod; b) poskytnutí zadostiučinění ve výši 600 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou, po kterou byly četné žádosti žalobce o uznání invalidity a přiznání invalidního důchodu a nároku na jeho výplatu nesprávně opomíjeny a nesprávně jim nebylo vyhovováno, celkem od roku 1993, kdy žalobce žádal o uznání invalidity u orgánu sociálního zabezpečení v Liberci do právní moci zrušovacího rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v srpnu 2018; c) náhradu škody ve formě hypotetického ušlého zisku ve výši 1 000 000 Kč , kdy v důsledku nesprávného odepření statusu invalidní osoby nemohl žalobce požívat z toho plynoucí benefity včetně lázeňské péče na náklady veřejného zdravotního pojištění, kdy předpokládal každoroční absolvování lázeňského pobytu v letech 1993 – 2018, na něž by z veřejných prostředků byla uhrazena vždy částka 40 000 Kč.
5. Soud I. stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 21. 11. 2019 dle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě a doplnění podání ve smyslu skutkového vymezení odpovědnostního titulu, tj. konkrétního popisu nesprávného úředního postupu nebo označení nezákonného rozhodnutí (který orgán pod kterým jednacím číslem fakticky rozhodl nebo rozhodnout měl), a dále aby uvedl konkrétní spojení příčinné souvislosti mezi konkrétním odpovědnostním titulem a konkrétní nemajetkovou újmou a škodou. Žalobce na toto reagoval doplněním žaloby ze dne 24. 2. 2020, ze dne 2. 3. 2020 a ze dne 16. 3. 2020 (bude rozvedeno níže).
6. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 13 326 720 Kč potvrdil odvolací soud závěry soudu I. stupně o neprojednatelnosti žaloby a důvodu pro její odmítnutí v uvedeném rozsahu. Dle názoru odvolacího soudu žalobce co do uvedeného nároku předložil pouze obecná tvrzení o újmě, která mu měla vzniknout, a přes poučení soudem I. stupně chybí podrobnější skutkové vymezení obecně popsané újmy jako „vytrpěná bolest“ a „zmaření životních příležitostí“, dále podrobnější tvrzení o jednání, či opomenutí státních orgánů, která žalobce považuje za nesprávná a od nichž odvozuje vznik té které konkrétní nemajetkové újmy. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním soudu I. stupně v otázce neurčitosti žaloby a zcela na něj odkázal, s tím, že soudy obou stupňů považují za vadu žaloby, která brání jejímu projednání, skutečnost, že žalobce požadoval částku 13 326 720 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu zahrnující bolest, ztížení společenského uplatnění a strasti, které soudy obou stupňů považují za tři samostatné odpovědnostní tituly, ke kterým je nutno jasným způsobem přiřadit konkrétní částku, které se žalobce domáhá, a konkrétním způsobem tvrdit a prokázat jednotlivé zásahy způsobené konkrétním odpovědnostním titulem (jednáním nebo rozhodnutím) ze strany žalované, nadto uvedený výpočet žalobce co do požadované částky 13 326 720 Kč je dle soudů obou stupňů hypotetický a neurčitý. Po právní stránce v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč potvrdil odvolací soud taktéž závěry soudu I. stupně o neprojednatelnosti žaloby. Dle názoru odvolacího soudu shledal soud I. stupně neurčitost uplatnění tohoto nároku v absenci vylíčení samotné příčiny (presumovaného) následku v podobě nejistoty o výsledku řízení, která bezpochyby vede k absenci vylíčení příčinné souvislosti mezi uvedenými komponenty. I přes výzvu soudu se žalobci nepodařilo uvedené nedostatky vylíčení skutkových tvrzení odstranit, a proto odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně co do odmítnutí žaloby v rozsahu uvedeného nároku. V rozsahu nároku na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč dospěl odvolací soud po právní stránce k závěru o nedůvodnosti žaloby. Dle názoru odvolacího soudu žalobci tvrzeným mechanismem v podobě neabsolvování lázeňské léčby hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění nevznikla škoda, nadto ani splnění předpokladu absolvování lázeňské léčby by nemělo dopad do majetkové sféry žalobce formou zvýšení/snížení majetkového stavu o částku, odpovídající kumulovaným platbám za lázeňskou léčbu, neboť platby z veřejného zdravotního pojištění za léčebně rehabilitační péči jsou příjmem příslušného zdravotnického (lázeňského) zařízení, a tedy ve vztahu k majetkové sféře žalobce zcela neutrální.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
8. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, když svým formalistickým přístupem dospěl k závěru o neprojednatelnosti žaloby co do shora vymezených nároků na náhradu nemajetkové újmy ve výši 13 326 720 Kč a ve výši 600 000 Kč, přestože vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce naplnil i svoji povinnost tvrdit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy a dostál tak minimálním požadavkům na projednatelnost žaloby v rozsahu předmětných nároků. Dovolatel dále namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, kterou považuje za doposud dovolacím soudem neřešenou, zda hypotetický ušlý zisk představuje (obvyklou) hodnotu nesprávně neposkytnutého plnění (v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, eventuálně nezákonným a nesprávným úředním postupem), které nelze v neposkytnutém rozsahu z veřejného zdravotního pojištění zpětně hradit (resp. poškozenému poskytnout), za který by měl být poškozenému přiznán tomu odpovídající peněžní ekvivalent.
9. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelem předestřená otázka, zda hypotetický ušlý zisk představuje (obvyklou) hodnotu nesprávně neposkytnutého plnění (v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, eventuálně nezákonným a nesprávným úředním postupem), které nelze v neposkytnutém rozsahu z veřejného zdravotního pojištění zpětně hradit (resp. poškozenému poskytnout), za který by měl být poškozenému přiznán tomu odpovídající peněžní ekvivalent, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se ve svém jádru nejedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce náhrady škod dle OdpŠk ustálena v závěru, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo – ušlý zisk (k tomu srov. §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Škodou přitom zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpjn 87/70, publikovaného pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno, kdyby nebylo škodné události, důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Jádrem námitky dovolatele je požadavek na poskytnutí hypotetického ušlého zisku, ačkoli nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím jako odpovědnostním titulem dle OdpŠk nedošlo k zásahu do majetkové sféry poškozeného, přestože z výše uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá ustálený závěr ohledně zásahu do majetkové sféry poškozeného jako jednoho z primárních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Již z tohoto důvodu postrádá námitka dovolatele své opodstatnění a není schopna přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
16. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zakládá námitka dovolatele spočívající v otázce projednatelnosti žaloby co do dovolatelem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 13 326 720 Kč a ve výši 600 000 Kč, neboť se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce výkladu §43 a §79 o. s. ř., jak bude níže rozvedeno.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
20. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90 o. s. ř.) se nazývá žalobou.
21. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odst. 2).
22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96). Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodných skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
23. Z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
24. V dovolatelem předestřeném usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, se Nejvyšší soud zabýval specificky povinností tvrzení žalobce při uplatňování nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení, avšak závěr ohledně požadavku na žalobce, aby poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se domáhá, alespoň povšechně vysvětlil motivaci k uplatňování nároku, který ve svém jádru vychází z §79 odst. 1 o. s. ř., o který dovolatel svou námitku opírá, je uplatnitelný pro účely posouzení projednatelnosti žaloby z hlediska procesního práva, tj. pro nezaměnitelnost žaloby po stránce skutkové, obecně, a vztahuje se tak i na posuzovanou věc v rozsahu obou dovolatelem uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy ve výši 13 326 720 Kč a ve výši 600 000 Kč.
25. Jak se podává z usnesení soudu I. stupně ze dne 21. 11. 2019, bylo po dovolateli požadováno doplnění žaloby o konkrétní popis nesprávného úředního postupu nebo označení nezákonného rozhodnutí, se kterým spojuje vznik té které nemajetkové újmy, a odůvodnění příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou. Jedná se tedy zjevně o výzvu k doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení řízení, a to skutečností významných z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu však žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, povinován není, jak bylo uvedeno výše. Na stranu druhou nelze soudu vytýkat, že ve výzvě k odstranění vad nesrozumitelného podání po žalobci žádal vylíčení rozhodujících skutečností, jež odpovídají znakům materiální právní normy, jelikož skutkové znaky materiální právní normy jsou použitelné jako pomocný prostředek vymezení skutkového základu sporu (viz např. MACUR, Josef. Předmět sporu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 203 s.). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, k tomuto uvedl, že „nelze bez dalšího považovat za rozporný se stávající judikaturou takový postup, odmítá-li soud žalobu pro neurčitost či nesrozumitelnost a odůvodňuje-li své rozhodnutí za pomocí znaků materiální právní normy; to platí zvláště za situace, je-li uvedeno, že soud nebyl schopen jednoznačně rozpoznat v žalobcem tvrzených skutečnostech žádný ze znaků materiální právní normy. Takto soud může dát najevo, z jakého úhlu pohledu hodnotil žalobcem předložená tvrzení, přičemž je logické, že pokud žalobce avizuje, že žádá náhradu škody, je snahou soudu předložená tvrzení přirovnat hmotněprávní normě upravující podmínky odpovědnosti za škodu. Takovýto způsob odůvodnění je bezesporu lépe přezkoumatelný než pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (přičemž ani takovýto způsob odůvodnění nelze při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání vyloučit).“
26. Za těchto okolností, kdy byl dán potenciální rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se stávající judikaturou, bylo třeba hodnotit, zda-li dovolatel v žalobě a jejím doplnění uvedl takové skutečnosti, kterými vylíčil skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, či naopak byl-li skutek vylíčen neurčitě či nesrozumitelně a soudy nižších stupňů pouze odůvodnily neurčitost (nesrozumitelnost) daných tvrzení s pomocí znaků materiální právní normy, kdy v takovém případě by se jednalo pouze o zdánlivý rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014).
27. Z žaloby a jejího doplnění ze dne 24. 2. 2020, ze dne 2. 3. 2020 a ze dne 16. 3. 2020 vyplývá, že žalobce uplatňuje vůči žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy dle OdpŠk ve výši 13 326 720 Kč s příslušenstvím spočívající ve zmaření života, kdy je z běžného života ve všech sférách vyřazen, a zhoršení zdravotního stavu a rozvoji onemocnění, když se žalobce v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. 6. 2017, č. j. 540 224 3484, které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2018, č. j. 29 Ad 14/2017-117, a nesprávného úředního postupu orgánů ČSSZ v řízení o žádostech žalobce o přiznání statusu invalidity a nároku na výplatu invalidního důchodu, které od roku 1997 v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu o invaliditě žalobce nezákonně žalobci nepřiznaly, ačkoli přiznat měly, ocitl ve stavu bezdomovectví spojeným s absencí domova, zázemí a hmotného zabezpečení v letech 2000 – 2010. K tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu žalobce uvádí, že jej spatřuje v neustanovení zástupce či opatrovníka žalobce pro řízení o jeho žádostech o přiznání statusu invalidity před Okresní správou sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“), dále ve skutečnosti, že ze strany OSSZ nebylo postupováno v souladu se zásadou materiální pravdy, neboť si OSSZ měly samy opatřit zdravotní dokumentaci žalobce relevantní pro posouzení data vzniku invalidity žalobce, a konečně v nezohlednění zdravotního postižení žalobce, zejména duševní choroby (schizofrenie). Žalobce uvádí, že žádá náhradu nemajetkové újmy primárně v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí, o kterých je mu ve většině případů (s výjimkou rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. 6. 2017, č. j. 540 224 3484, které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8 2018, č. j. 29 Ad 14/2017-117) známo, že nebyly pro svou nezákonnost formálně zrušeny, avšak jejich nezákonnost je dána dle názoru žalobce materiálně, neboť byly vydány v důsledku uvedených nesprávných úředních postupů OSSZ; jedná se konkrétně o rozhodnutí OSSZ Jičín ze dne 12. 2. 1998, rozhodnutí OSSZ Liberec, na které navazovalo rozhodnutí ČSSZ ze dne 5. 11. 2011, č. j. 540 224 3484, rozhodnutí ČSSZ ze dne 5. 11. 2011, č. j. 540 224 3484, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2002, č. j. 58 Ca 9/2002-23, rozhodnutí OSSZ Nymburk ze dne 13. 10. 2010, rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 14. 11. 2011, rozhodnutí č. I., II. a III. OSSZ Jičín ze dne 12. 12. 2016. Žalobce k tomuto předkládá výpočet výše požadovaného zadostiučinění za uvedenou nemajetkovou újmu v částce 13 326 720 Kč, u kterého vycházel z analogické aplikace Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění dle §2958 občanského zákoníku), jak byla vzata na vědomí Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 12. 3. 2014, sp. zn. Rc 63/2014. Žalobce dále požaduje poskytnutí zadostiučinění ve výši 600 000 Kč (základní částka 20 000 Kč za 1 rok zvýšená o 20 %) za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby (zahrnující řízení o žádostech žalobce na uznání invalidity od roku 1993 do roku 2018, která žalobce vnímá jako jeden celek), po kterou byly žádosti žalobce o uznání invalidity, o přiznání invalidního důchodu a nároku na jeho výplatu nesprávně opomíjeny a nesprávně jim nebylo vyhovováno. Konečně z žaloby a jejího doplnění vyplývá, že žalobce požaduje v souvislosti s právě uvedeným odpovědnostním titulem náhradu hypotetického ušlého zisku (viz výše).
28. Z právě uvedeného vyplývá, že dovolatel v žalobě a jejím doplnění vylíčil skutkový děj v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci ve smyslu nemožnosti záměny s jiným skutkem. Odvolací soud tak v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí potvrdil postup soudu I. stupně, který shora citovanou výzvou k doplnění žaloby kladl na žalobce i požadavky, které jsou relevantní pro hmotněprávní stránku věci, nikoli pro účely posouzení projednatelnosti žaloby z hlediska procesního práva, tj. pro nezaměnitelnost žaloby po stránce skutkové. Důvodem pro odmítnutí žaloby v projednávané věci nemůže být skutečnost, že žalobce i přes výzvu učiněnou soudem I. stupně nevysvětlil, jakým konkrétním způsobem se na vzniku nemajetkové újmy podílely jednotlivé škodné události, obecně popsanou újmu nevymezil více podrobněji (než tvrzením, že byl vyřazen z běžného života ve všech sférách), nevysvětlil, jaké konkrétní dopady do jeho poměrů mělo mít to které konkrétně tvrzené nezákonné rozhodnutí, a ke konkrétním postupům OSSZ, která považuje za nezákonná, nepřiřadil konkrétní důsledky s popisem jejich příčinné souvislosti. Pokud tedy soudy spojovaly s nesplněním těchto požadavků následek v podobě odmítnutí žaloby z důvodu jejích vad a nemožnosti dalšího pokračování v řízení, požadovaly po žalobci více než minimální požadavky nutné pro zahájení řízení.
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o odmítnutí žaloby co do nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 13 326 720 Kč a ve výši 600 000 Kč, za neúplný v právním posouzení, a tudíž za nesprávný, a proto jej (a s tím i související výroky o náhradě nákladů řízení) dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu I. stupně v rozsahu výroku I., zrušil dovolací soud dle §243e odst. 2 o. s. ř. i tuto část rozsudku soudu I. stupně včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení a v uvedeném rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle §243 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu