ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2395.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2395/2022-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 205/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 23 Co 25/2022-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 46 C 205/2020-89, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy za specifikovaných podmínek a ve specifikovaném znění (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši 30 000 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 23 Co 25/2022-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byl žalobce povinen podávat v postavení veřejného funkcionáře, uvolněného starosty obce XY, podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Plošným zveřejňováním oznámení, jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní, došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za uvedený zásah nese stát, za nějž jedná příslušná organizační složka, tedy Ministerstvo spravedlnosti jako správce centrálního registru oznámení podle §13 zmíněného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dovolání, jež podáním dovolacímu soudu doručeným 8. 9. 2022 argumentačně dále rozvinul, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky ve výši 30 000 Kč, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než nárok na omluvu (minimálně v otázce rozsahu tvrzené újmy) nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ve zbylém rozsahu dovolání rovněž přípustným shledáno nebylo, neboť otázky dovolacímu soudu předložené jako neřešené, byly vyřešeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, v podmínkách s projednávanou věcí takřka totožných. Zde bylo mimo jiné konstatováno, že: „v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 (resp. až do 31. 12. 2020) nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci s ohledem na závěry Ústavního soudu v předmětném nálezu oprávněno nepostupovat podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetu zájmů a jeho úřední postup (tj. zpřístupnění údajů z registru oznámení politických veřejných funkcionářů bez žádosti prostřednictvím veřejné datované sítě) tedy nelze považovat za postup nesprávný dle §13 odst. 1 OdpŠk. K závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, pak nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat. Jak je pak rozebráno výše, při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil. V případě posuzování nároku na odškodnění za zásah orgánu veřejné moci do základních práv jednotlivce je totiž třeba se zabývat v první řadě tím, zda předmětné ustanovení Úmluvy představuje ve vztahu k nároku na odškodnění tzv. self-executing ustanovení, které dostatečně specifikuje práva a povinnosti jednotlivce a jejich aplikovatelnost tedy není třeba zajistit prostřednictvím vnitrostátního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07, nebo ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17). Z čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy však žádný přímý nárok na odškodnění nevyplývá a nárok na odškodnění za porušení těchto článků je tedy v souladu s čl. 13 Úmluvy zajištěn právě čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou OdpŠk. Stejným způsobem je pak třeba přistupovat i k posuzování čl. 7 a 10 Listiny, ze kterých rovněž žádný přímý nárok na odškodnění neplyne. Žalobce tedy zaměňuje právo na ochranu soukromí jako takové, které se výše popsaným způsobem promítá i do posuzování nároku na zadostiučinění podle právní úpravy OdpŠk, a nárok na odškodnění za zásah do něj, který však z čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, ani z čl. 7 a 10 Listiny přímo neplyne. Stejným způsobem k výkladu Úmluvy a Listiny přistupoval i Ústavní soud, který ve vztahu k založení nároku na odškodnění Úmluvou nebo Listinou (mimo jeho čl. 36 odst. 3) přiznal přímý účinek čl. 5 odst. 5 Úmluvy (který nárok na náhradu přímo zmiňuje), pokud šlo o nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení před tím, než tato možnost byla prostřednictvím novelizace upravena v §31a OdpŠk (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, nebo ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 4877/12, a to v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14), a dále ve vztahu k žalobám na náhradu škody vůči státu v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí právní úpravy jednostranného zvyšování nájemného, kde dovodil vůči státu přímý nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, jak je uveden v čl. 11 odst. 4 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). V obou případech se tedy jednalo o normy, které přímo nárok na náhradu (tedy konkrétní právo jednotlivce) zakládaly, což ale u čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny splněno není. Přímý nárok na zadostiučinění mimo právní úpravu OdpŠk z nich tedy dovozovat nelze.“
Dovolacímu soudu je známo, že Ústavní soud nálezem ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, dovoláním napadený rozsudek ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky ve výši 30 000 Kč (tj. v části, v níž nebylo toto dovolání shledáno objektivně přípustným), označil za porušující právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v tomto rozsahu ho zrušil. Současně je ovšem dovolacímu soudu známo, že Ústavní soud stanoviskem pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, závěry výše uvedeného rozhodnutí překonal, přičemž uvedl:
„I. Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod č. 149/2020 Sb., kterým byl zrušen §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
II. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.“
Dovolací soud vzhledem k uvedenému neshledal žádného důvodu k odchýlení se od závěrů výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu