ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2633.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2633/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) F. V., nar. XY, bytem XY, b) P.K. , nar. XY, bytem XY, c) S. V. , nar. XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 18, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 133/2019, o dovolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2021, č. j. 13 C 133/2019-69, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 22 Co 3/2022-83, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2021, č. j. 13 C 133/2019-69, se zastavuje.
II. Dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 22 Co 3/2022-83, se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 10. 2021, č. j. 13 C 133/2019-69, rozhodl ve výrocích I až III tak, že se odmítají žaloby žalobce a) a žalobkyň b) a c), kterými se každý z nich domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 585 000 Kč, dále ve výroku IV rozhodl, že se odmítá žaloba E. V., narozené dne XY, zemřelé dne 6. 7. 2019, namísto které je v řízení pokračováno se žalobcem a) a žalobkyní b), kterou se E. V. domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 585 000 Kč, a ve výrocích V až VII rozhodl o tom, že každý ze žalobců a) až c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč.
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) usnesením ze dne 8. 2. 2022, č. j. 22 Co 3/2022-83, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil a ve výrocích V až VII je změnil jen tak, že částka, kterou jsou žalobci povinni žalované nahradit, činí u žalobce a) 225 Kč, u žalobkyně b) 225 Kč a u žalobkyně c) 150 Kč, jinak je i v těchto výrocích potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, napadli žalobci a) až c) v plném rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
V posuzované věci žalobci dovoláním napadli nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. v této části zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, dovolací soud posuzoval, zda je dovolání žalobců přípustné podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky (podávající se z obsahu dovolání), zda je žaloba projednatelná v situaci, kdy každý ze žalobců uplatňuje samostatně jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy za celkovou dobu řízení o jejich restitučních nárocích, a to od podání restitučního návrhu v roce 1991, resp. 1992, do nabytí právní moci rozhodnutí soudů ve sporech o určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevu vůle Státního pozemkového úřadu, na jejichž základě byla do katastru nemovitostí zapsána jejich vlastnická práva. Odvolací soud se totiž při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že celé toto období je třeba již v žalobě pro účely posouzení běhu promlčecí doby rozdělit do „tří etap“ [z nichž první se odehrávala v rámci správního řízení o tom, zda žalobci jsou či nejsou vlastníky pozemků (včetně navazujícího řízení před soudy podle části páté občanského soudního řádu), v druhé etapě vedli dovolatelé jednání se státem jako soukromoprávním subjektem o náhradní uspokojení restitučních nároků a konečně ve třetí etapě se žalobci v soudním řízení domáhali určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevů vůle státu s vydáním náhradních pozemků], neboť právě z hlediska promlčení je třeba posuzovat jednotlivá řízení (etapy) samostatně, což platí i v případě řízení navazujících, na která se jinak pro účely stanovení celkové délky řízení a přiznání odpovídajícího zadostiučinění hledí jako na jeden celek.
Již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v části týkající se výkladu kritéria celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, totiž Nejvyšší soud uvedl, že úvaha o integritě řízení (zde nalézacího a vykonávacího) je omezena na posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění. Nelze ji však využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§32 odst. 3 věta druhá zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. bod III, čl. 2 uvedeného stanoviska). Tento závěr byl pak potvrzen i v navazující judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/12, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolateli prosazovaný názor, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v rozhodnutích Okresního soudu v Nymburce či Krajského soudu v Praze, neboť se nejedná o rozhodnutí (natož pak ustálenou rozhodovací praxi) dovolacího soudu, kterak vyžaduje výše citovaný §237 o. s. ř.
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1276/2021, 28 Cdo 5389/2014 či 28 Cdo 1089/2021 je nepřípadný, neboť v nich se dovolací soud nezabýval otázkou projednatelnosti žaloby o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž naplněním podmínek pro uspokojení restitučních nároků vyhověním žalobě na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo třeba vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a to v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu tamní žalované (České republiky – Státního pozemkového úřadu, resp. Pozemkového fondu České republiky).
Konečně odvolacím soudem zastávaný (a judikaturou dovolacího soudu aprobovaný) závěr není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 38, ročník 2005, neboť i v něm Ústavní soud výslovně vychází z premisy, že se soudy „musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.“ Z výše uvedeného se přitom podává, z jakého důvodu se při posouzení projednatelnosti předmětné žaloby nejednalo ze strany soudů nižších stupňů o přehnaný formalismus, resp. z jakého důvodu je třeba, aby bylo v žalobě rozlišeno, za jaké řízení žádají žalobci jaké zadostiučinění, byť se jedná o řízení z hlediska svého předmětu navazující. Nadto je třeba upozornit, že uvedený nález se týkal řízení o restitučních nárocích, což však není případ předmětného řízení.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud dodává, že nepřehlédl ani odvolacím soudem zmíněnou nekonzistentnost žalobních tvrzení stran předmětu řízení spočívající v tom, že žalobci vymezují nepřiměřeně dlouhé řízení o restitučním nároku jako jeden celek, a to od počátku uplatnění restitučního nároku (dne 14. 12. 1992), přes ukončení správního řízení (dne 26. 10. 2016) a následné období, kdy se žalobci účastnili veřejných soutěží a žádné řízení neprobíhalo, přes podání civilních žalob (v roce 2018) až do dne podání projednávané žaloby (v roce 2019), přičemž se výslovně domáhají náhrady za řízení trvající 26 let. Žalobci v tomto ohledu na jednu stranu uvádí, že posuzované řízení počalo uplatněním restitučního návrhu a skončilo „ vydáním rozhodnutí soudu ve sporech o určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevu vůle“ , na druhou stranu žalobci výslovně uvádí (a to i v dovolání), že „ nikde nebrojí proti délce řízení před soudy obou stupňů ve sporech se Státním pozemkovým úřadem o nahrazení projevu vůle [ … ] .“ Není tedy ani zřejmé, za jakou celkovou dobu se žalobci zadostiučinění domáhali.
Z právě vyložených důvodů dovolací soud dovolání žalobců v části směřující proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu