ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2755.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2755/2021-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce T. V., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 294 582 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 121/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Co 396/2016-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 2 294 582 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Olomouci, který nesprávně vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti na rozsudku pro uznání. Na jeho základě byla proti žalobci nařízena a vedena exekuce, která skončila vymožením přiznané pohledávky, nákladů řízení a nákladů exekuce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 14 C 121/2015-112, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2 294 582 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda absence rozhodnutí, že exekuce je exekucí nezákonnou, je okolností, která vylučuje příčinnou souvislost s jakýmkoli nárokem poškozeného na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu existence nezákonného rozhodnutí v případě exekuce nařízené podle zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 se ustálila v názoru, že titulem odpovědnosti státu za škodu může být pravomocné usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 279/2012, či rozsudek ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013). V rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, pak Nejvyšší soud konstatoval, že zákon primárně počítá s tím, že pravomocné rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných prostředků, zatímco odstavec druhý §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), stanoví výjimku z tohoto pravidla v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí. Existují však i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015). Pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu“. Uvedené závěry byly odůvodněny tím, že usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora sice neukládá žádnou povinnost k plnění, avšak s jeho doručením povinnému zákon spojuje právní následek v podobě tzv. generálního inhibitoria. V jeho důsledku nesmí povinný – pod sankcí relativní neplatnosti – nakládat se svým majetkem, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (srov. §44a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bez ohledu na právní moc tedy zákon spojuje s doručením usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením právní následky, jež povinného citelně omezují v dispozicích s vlastním majetkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12).
V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném pod číslem 10/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že domáhá-li se povinný vůči státu náhrady škody spočívající ve vymáhaných nákladech exekučního řízení, jež bylo zahájeno na základě rozhodnutí, na němž byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, nelze zjišťovat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci, nýbrž mezi tvrzenou škodou a příkazem k úhradě nákladů exekuce, jenž musí splňovat podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uvedl, že nesprávným vyznačením doložky právní nedošlo ke škodě spočívající v nákladech exekuce, ušlém zisku, penále a zaplacení ceny za odebraný materiál, který je žalobci k nepotřebě, jestliže jako povinný nevyužil v exekučním řízení všech opravných prostředků k odvrácení škody, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepodal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, návrh na odklad exekuce, ani návrh na zastavení exekuce. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající ve vymáhaných nákladech exekučního řízení, jež bylo zahájeno na základě rozhodnutí, na němž byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, pak odvolací soud též správně uzavřel, že nelze zjišťovat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci, nýbrž mezi tvrzenou škodou a příkazem k úhradě nákladů exekuce, jenž musí splňovat podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk.
Pokud dovolatel namítá, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu upřena jeho procesní práva, neboť se soud opomenul vypořádat se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi a všemi navrženými důkazy, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu