ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2930.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2930/2021-86
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 58 261,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 260/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 12 Co 28/2021-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 12 Co 28/2021-64, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 58 261,50 Kč s příslušenstvím představující účelně vynaložené náklady obhajoby. Žalobce byl trestně stíhán v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 129/2014 pro trestný čin, který byl již od počátku vedení trestního stíhání promlčen. V průběhu řízení byl žalobce dvakrát odsouzen. Ke zrušení trestního stíhání došlo až v důsledku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 5 Tdo 759/2018-45, kterým bylo odsouzení žalobce zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze se závazným právním názorem, že se jedná od počátku o promlčenou věc. Řízení tak skončilo vydáním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 6 To 22/2018, neboť trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodu promlčení. Žalobce byl v trestním řízení zastoupen advokátem a celková částka představující odměnu advokáta včetně paušálních náhrad a 21% DPH činí 58 261,50 Kč. Žalobce byl dne 18. 2. 2019 vyzván advokátem k úhradě této částky. Žalobce uplatnil dne 18. 2. 2019 nárok na náhradu škody u žalované, která však do dne podání žaloby nikterak nereagovala.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 5 C 260/2019-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 58 261,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Trestní stíhání bylo pravomocně skončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 To 22/2018-1061, kterým bylo zastaveno trestní stíhání z důvodu, že došlo k promlčení trestného činu. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 25. 3. 2014, přičemž začátek běhu promlčecí lhůty nastal dne 19. 3. 2008, kdy byl čin dokonán, k promlčení tedy došlo již dne 19. 3. 2013. Žalobce byl v trestním řízení zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, který učinil celkem 25 úkonů právní služby se sazbou 1 500 Kč za úkon a 3 úkony se sazbou 750 Kč za úkon, ke kterým náleží 28 paušálních náhrad po 300 Kč a 21% DPH. Dne 18. 2. 2019 obhájce vyúčtoval žalobci náklady obhajoby uskutečněné v rámci jeho trestního stíhání v žalované výši. Dne 18. 2. 2019 žalobce u žalované uplatnil žádost o náhradu škody, v zákonné lhůtě však nebylo žalovanou o náhradě škody rozhodnuto.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a dospěl k názoru, že žalobci vznikla škoda, neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, a to pro skutek, který byl již v době zahájení trestního stíhání promlčen. Vzhledem k tomu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž měl za následek vedení trestního stíhání proti žalobci, přičemž tento byl právně zastoupen a v této souvislosti měl, respektive má povinnost zaplatit obhájci náklady obhajoby v žalované výši. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť žalobci vznikl dluh a žalovaná má povinnost poskytnout náhradu škody v souladu s §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nepřisvědčil námitkám žalované o neúčelnosti některých úkonů (např. podnět k zastavení trestního stíhání ze dne 8. 9. 2014, vyjádření obviněného k ustanovení znalce, nahlížení do spisu a schůzky s klientem), neboť dospěl k názoru, že pokud bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání, které bylo od počátku vedeno nezákonně, není možné podnět k zastavení trestního stíhání vyhodnotit jako neúčelný, když žalobce pouze využíval, a to opakovaně, procesní možnosti, jež měly vést k zastavení nezákonně vedeného stíhání. Stejně tak soudem prvního stupně nebyly shledány neúčelnými schůzky s klientem, které se konaly krátce před konáním a účastí na hlavním líčení, obdobně též nahlížení do spisu. Celkově tak soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů za 28 úkonů a 28 paušálních náhrad v celkové částce 58 261,50 Kč.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť tento dle odvolacího soudu zjistil skutkový stav správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, přičemž tento skutkový stav nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a rovněž dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za náhradu škody žalobci. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v projednávaném případně byl naplněn odpovědnostní titul ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. V takovém případě se podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014) usnesení o zahájení trestního stíhání analogicky považuje za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 OdpŠk a stát odpovídá za újmu, kterou trestní stíhání obviněnému způsobí. Odvolací soud se dále vyjádřil k odvolacím námitkám žalované. Jestliže žalovaná odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, rozhodnutí soudu prvního stupně není dle názoru soudu odvolacího s tímto rozhodnutím v rozporu a je v souladu s jeho závěrem, že promlčením podle §67 trestního zákona zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Nicméně v souzeném případě se dle odvolacího soudu nejeví být adekvátní aplikace §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Žalobce byl stíhán pro trestný čin, který již v době zahájení trestního stíhání byl více než rok promlčen. Na námitku žalované, že žalobce byl uznán vinným, odvolací soud uvedl, že žalobce byl sice původně uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nicméně Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 759/2018, shledal, že tohoto přečinu se nemohl dopustit, jelikož se jednání dopustil ještě před účinností zákona č. 40/2009 Sb. [v době účinnosti trestního zákona – zákona č. 141/1960 Sb. (správně zjevně „zákona č. 140/1961 Sb.“ – pozn. Nejvyššího soudu)]. Odvolací soud poté trestní stíhání zastavil pro promlčení, jelikož případné spáchání trestného činu podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona bylo již v době zahájení trestního stíhání promlčeno. Neskončilo-li přitom trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) na základě konkrétních okolností případu s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost. Ustanovení §12 OdpŠk nelze proto dle odvolacího soudu aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15). Podle odvolacího soudu není odůvodněný názor žalované, že žalobce je osobou, která se dle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu dle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. V případě žalobce se totiž nejednalo o situaci, kdy by až v průběhu složitého a dlouhého dokazování dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že na základě takto zjištěného skutkového stavu je v důsledku pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále trestní stíhání nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší. Odvolací soud dále poukázal na řízení o náhradě škody spočívající v nákladech za obhajobu, kterou obdobně jako žalobce požadoval i spoluobviněný žalobce a byl ve věci úspěšný. Rovněž poukázal na úspěch samotného žalobce, kterému byla přiznána náhrada škody za nepřiměřeně dlouhé řízení v předmětné trestní věci. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalované, že v napadeném rozsudku chybí zdůvodnění o sporných úkonech, které žalovaná označila za neúčelné. Vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí je podle §8 odst. 1 OdpŠk vázán na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci. V případech, kdy v trestním řízení došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je tímto titulem nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, či rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, uveřejněný pod číslem 121/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Deliktní odpovědnost státu za způsobenou materiální a nemateriální újmu představuje objektivní odpovědnost, jíž se stát nemůže zprostit. Ve své ustálené judikatuře ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání Ústavní soud akcentuje dle odvolacího soudu především to, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Ukáže-li se však v průběhu řízení, že tento účel nelze naplnit, pak je třeba považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl být obviněný odškodněn (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, nebo ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Odvolací soud dále upozorňuje, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že podnět k zastavení trestního stíhání ze dne 8. 9. 2014, vyjádření obviněného k ustanovení znalce, nahlížení do spisu a schůzky s klientem (tedy úkony, jejichž provedení nebo účelnost žalovaná sporovala), shledal za prokázané a účelné, jelikož pokud bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání od počátku nezákonně, není možné podnět k zastavení trestního stíhání vyhodnotit jako neúčelný, když žalobce pouze využíval procesní možnosti, jež měly vést k zastavení nezákonně vedeného stíhání. Stejně tak jako neúčelné neshledal ani schůzky s klientem, které se jednoznačně konaly krátce před konáním a účastí na hlavním líčení, stejně jako nahlížení do spisu. S tímto závěrem soudu prvního stupně lze dle odvolacího soudu souhlasit, když obhájce má právo podle §65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nahlížet do spisu. Stejně tak podle již ustálené soudní praxe v souladu s §11 odst. 1 písm. f) a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), lze obecně přiznat odměnu za tento úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Nedůvodná je dle odvolacího soudu i námitka žalované proti výši přiznaných nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud se podle dovolatelky ve svém rozhodnutí odchýlil od judikatury soudu dovolacího, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, když uvedl, že toto rozhodnutí nelze v daném případě použít, neboť proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který byl již v době zahájení trestního stíhání promlčen.
10. Dovolatelka uvádí, že smysl výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu spočívá v rozlišení postavení osoby obviněného, který se trestného činu nedopustil (byl obžaloby zproštěn) a obviněného, ohledně kterého soudy zjistily, že se protiprávního jednání dopustil, avšak nemůže být odsouzen. Podle názoru dovolatelky toto rozhodnutí plně dopadá i na posuzovaný případ. Dovolatelka nespatřuje zásadní rozdíl ani v otázce, kdy došlo k promlčení trestního stíhání. Pojmově totiž musí být trestní stíhání (trestní odpovědnost) promlčeno již ke dni zahájení, tedy „od počátku“. Zahájením trestního stíhání se promlčecí doba přerušuje. Tak tomu bylo i ve výše uvedeném případě řešeném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Jestliže odvolací soud dále uvádí, že rovněž spoluobžalovanému P. K. bylo přisouzeno zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání a žalovaná mu v rámci předběžného projednání nároku nahradila náklady obhajoby, přehlíží podle názoru dovolatelky podstatný rozdíl, a to, že srovnání s nároky spoluobžalovaného P. K. je nepřípadné, protože tento byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 To 22/2018-980. Tímto rozhodnutím ve vztahu k němu řízení skončilo. Jeho situace je tedy jiná, plně mu svědčí odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí a nelze k němu vztáhnout citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Pokud jde o dílčí nárok zdejšího žalobce z nepřiměřené délky řízení, je třeba zdůraznit, že tento nárok není – až na výjimky – vázán na výsledek řízení (není vyloučeno, aby se zadostiučinění domáhala například i osoba, která byla v trestním řízení odsouzena). Proto se dle dovolatelky uvedený rozsudek Nejvyššího soudu netýká nároků z délky řízení, nýbrž pouze nároku na náhradu nákladů obhajoby.
11. Dovolatelka dále uvádí, že soudy v dosavadním průběhu řízení rezignovaly na posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, za něž žalobce požadoval náhradu. Takový postup je v rozporu se zákonnou úpravou, když dle této má nahrazovaná škoda odpovídat výhradně účelně vynaloženým nákladům. Soudy tak měly povinnost zkoumat účelnost jednotlivých úkonů právních služeb, a to včetně jejich uskutečnění, a teprve na základě zjištění, že úkon byl učiněn a byl účelný, mohly dospět k právnímu závěru, že žaloba je v daném rozsahu důvodná. Soudy se však omezily na paušální závěry, které dle dovolatelky nerespektovaly setrvalou judikaturu, například stran účtování stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání jako tzv. půlúkonu nebo stran posuzování účelnosti porad s klientem.
12. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalované je nedůvodné, když tato zakládá své dovolání na formalistické existenci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a to bez materialistického korektivu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. K námitkám dovolatelky ohledně účtování jednotlivých úkonů právní služby nelze přihlédnout, neboť s ohledem na bagatelní výši předmětné částky (kterou tvoří úkony, jichž se námitky dovolatelky týkají) není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda zproštění obžalovaného obžaloby z důvodu zániku trestnosti činu podle §226 písm. e) trestního řádu odůvodněné promlčením vylučuje právo na náhradu škody dle §12 OdpŠk, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Dle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
21. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní s deklarovanou absencí liberačních důvodů (§2 OdpŠk), nelze však přehlédnout, že v určitých případech se i odpovědnost státu omezuje, byť by pro ni jinak byly splněny všechny podmínky. Tak je tomu v případě ustanovení §12 OdpŠk, podle jehož odst. 1 písm. b) nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němu bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
22. Z uvedeného současně vyplývá, že je povinností soudu, i bez námitky žalované, zabývat se otázkou, zda jsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání i z hlediska negativních předpokladů uvedených v ustanovení §12 OdpŠk, zvláště pokud se ze samotných žalobních tvrzení a skutkových zjištění jejich naplnění podává.
23. Soud v trestním řízení musí vždy opřít zprošťující rozsudek o některý z důvodů předvídaných v §226 trestního řádu a zároveň ve výroku výslovně uvést tento důvod zproštění (§122 odst. 2 trestního řádu). Důvod zproštění pak může být předmětem námitek obžalovaného, který je oprávněn napadnout odvoláním i zprošťující rozsudek a domáhat se příznivějšího důvodu, než který byl uveden v rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1977, sp. zn. 1 Tz 51/77). Důvod zproštění má význam i pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§229 odst. 3 trestního řádu) nebo pro případné odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Příznivější jsou podle okolností případu zejména důvody podle §226 písm. a), b) a c) trestního řádu oproti důvodům podle §226 písm. d) a e) trestního řádu (viz §226 [Zproštění obžaloby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2810).
24. Ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené sdělením obvinění. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován. Přičemž mezi důvody, které nastaly až dodatečně po spáchání trestného činu, nespadá zánik trestní odpovědnosti z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které odůvodňuje zastavení trestního stíhání [§225 odst. 1 trestního řádu, §223 odst. 1 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu] (viz §226 [Zproštění obžaloby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2810).
25. Přitom platí, že obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější. Zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2452/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 627/21).
26. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle §5 písm. a), §7 a §8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb․ přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu {například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal [§307 odst. 1 písm. a) trestního řádu], v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán [§309 odst. 1 písm. a) trestního řádu]}, je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
28. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla k následujícím závěrům. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. §11 odst. 4 trestního řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.
29. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu.
30. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. ustanovení §220 odst. 3 trestního řádu), a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov. např. ustanovení §220 odst. 1 trestního řádu). Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, „pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal (...) Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. (...) Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny [základních práv a svobod]), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu“ (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15). Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu).
31. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení §12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).
32. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněné nároky žalobce z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na skutečnosti, které v řízení ohledně důvodu zproštění obžaloby vyšly najevo, rovněž posoudil naplnění všech v úvahu přicházejících negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu podle §12 OdpŠk, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020).
33. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení odvolací soud posoudí možné naplnění všech negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle §12 OdpŠk, zejm. se bude v intencích shora označené judikatury zabývat tím, zdali zahájení trestního stíhání bylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, tj. zda muselo být orgánům činným v trestním řízení od počátku jasné, že proti žalobci nelze z důvodu promlčení trestní stíhání vést. Poté o uplatněném nároku znovu rozhodne.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu