ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3142.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3142/2022-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně TONASO Holding a. s. , identifikační číslo osoby 25472704, se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 492 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 253/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 72 Co 9/2022-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se původně domáhala zaplacení částky 650 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy a částky 239 014 Kč jakožto náhrady škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení, a to vše z důvodu nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 793/94. Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy byla žalobkyni dne 29. 9. 2017 žalovanou uhrazena částka 157 533 Kč. Žalobkyně vzala svou žalobu co do této částky zpět a Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 7. 2018 v uvedeném rozsahu řízení zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 12 C 253/2016-230, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 731 481 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 381/2019-304, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše těchto nákladů činí 2 700 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Výše uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2368/2020-330, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy a v souvisejícím nákladovém výroku. Nejvyšší soud shledal jako nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, co do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci s tím, že tato nesprávnost byla shledána i v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 13. 8. 2021, č. j. 12 C 253/2016-357, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 492 467 Kč, zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 16. 3. 2022, č. j. 72 Co 9/2022-388, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (v pořadí druhý) napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro otázku hmotného práva, jakým způsobem je třeba zohlednit průtahy v řízení vyvolané postupem orgánů veřejné moci, které měly přímý vliv na složitost věci, obtížnost dokazování v posuzovaném řízení a na zapojení všech tří stupňů soudní soustavy, a to v rámci procentuální modifikace základní částky zadostiučinění, která dle dovolatelky nebyla ve všech souvislostech dovolacím soudem vyřešena, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020, kterým Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalobkyně proti (v pořadí prvním) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 381/2019-304.
K otázce zohlednění průtahů, k nimž došlo předtím, než se účastník řízení (žalobkyně) o zahájení řízení dozvěděl, a to ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci a kritériu složitosti řízení, a k její dílčí otázce způsobu zohlednění těchto průtahů, v něm Nejvyšší soud konstatoval, že v původním řízení existující průtah v délce 9 let (v době od podání žaloby, do dne, kdy byl učiněn první úkon) byl zásadní skutečností, jež objektivně ztížila dokazování již tak složité věci. Dovodil, že výše definovanou nečinnost soudu (průtah), jež se v podstatě stala příčinou (jednou z podstatných příčin) budoucí složitosti věci (stran dokazování), je nutno zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci, byť k nečinnosti soudu došlo v čase předcházejícím rozhodné době, tj. době vzniku nemajetkové újmy poškozeného, neboť jsou to až důsledky této nečinnosti, co charakterizuje její význam (účinek) z hlediska složitosti věci. Tato nečinnost soudu by přitom měla být zohledněna právě do té míry, jak se následně podílela i na prodloužení odškodňované části řízení ve vztahu k tehdejší žalované (nynější žalobkyni). Zohlednil-li odvolací soud tuto nečinnost 30% navýšením na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nijak se tím neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím, shora označeném, kasačním rozhodnutí, jakož i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Toto procentuální navýšení přitom nepředstavuje zásadní odchylku od doby (cca 3 roky), kterou (podle skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu) soud prvního stupně v posuzovaném řízení věnoval znaleckému dokazování od prvotního ustanovení znalce do vyhlášení rozsudku, přičemž je nutno mít na zřeteli, že se nejednalo o jedinou činnost soudu v tomto období, což platí i pro období po následkem zrušení rozsudků dovolacím a odvolacím soudem.
Vytýká-li dovolatelka napadenému rozsudku snížení zadostiučinění z důvodu skutkové, právní a procesní složitosti o 30 % a 20 % podle kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, ani v tomto směru dovolací soud neshledal odchylku od shora označené judikatury a závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí, neboť bylo založeno na skutečnostech, které by se negativně promítly do celkové délky řízení i nebýt obtíží s prováděním dokazování v důsledku předchozího průtahu (i bez toho by se jednalo o věc skutkově, právně a procesně složitou). Namítá-li dovolatelka, že i tyto okolnosti byly zapříčiněny právě nečinností soudů (průtahů) v posuzovaném řízení, směřuje jeho námitka nepřípustně do skutkových zjištění, z nichž vychází napadené rozhodnutí a která nepodléhají dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rovněž poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, je minimálně co do připojené citace nepřiléhavý, neboť ze skutkových zjištění v nynější věci nevyplývá, že by byla věc v posuzovaném řízení opakovaně projednávána na několika stupních soudní soustavy z důvodů vad a nesprávného právního posouzení, když u Nejvyššího soudu byla věc projednávána pouze jednou, přičemž dovolání bylo i částečně odmítnuto a částečně bylo rozhodnutí odvolacího soudu změněno, a u odvolacího soudu byla ve věci samé vydána pouze dvě kasační rozhodnutí (ze čtyř rozhodnutí ve věci samé, nehledě na projednávání dalších odvolání do procesních rozhodnutí), z toho jedno v přímé vazbě na kasační rozhodnutí dovolacího soudu.
Protože se odvolací soud neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka porušení práva na spravedlivý proces tím, že „soudy obou stupňů nerespektovaly závazný právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř.“
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nezohlednění skutečnosti, že průtahy v řízení vyloučily její možnost se v posuzovaném řízení účinně bránit a že měly vliv přímo na rozhodování ve věci samé, pak kromě toho, že tato námitka stojí na nepřípustné polemice se skutkovými zjištěními, z nichž vychází napadené rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatelka v této souvislosti nijak nevymezuje konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset (dovolací důvod), ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka výše základní částky za rok trvání posuzovaného řízení, neboť jak dovolací soud vysvětlil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, vychází-li požadavek žalobkyně, aby základní částka byla stanovena při horní hranici judikaturního rozpětí 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok z důvodu extrémních průtahů v posuzovaném řízení, pak odpovídá již dříve uplatněnému, avšak nepřípustnému dovolacímu důvodu, že odvolací soud nezohlednil i dobu řízení, kdy nynější žalobkyně o posuzovaném řízení nevěděla a kdy také k oněm extrémním průtahům mělo dojít.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu