ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3265.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3265/2021-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. U. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 80 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 150/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 15 Co 183/2021-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 80 250 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 5 C 1/2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 10 C 150/2020-66, zamítl žalobu na úhradu 80 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka použitelnosti §629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na posouzení délky promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pokud shledal, že použití obecné úpravy promlčení v občanském zákoníku vylučuje speciální právní úprava v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nejvyšší soud přitom nemá důvod se ani ve světle žalobcem uplatněných argumentů od daného řešení odklonit.
Oproti přesvědčení žalobce, že „nic speciálního na běhu promlčecí doby v zákoně č. 82/1998 Sb. není“, vychází Nejvyšší soud z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje v §32 odst. 3 speciální pravidlo pro běh promlčecí doby v případě výše zmíněném. Na základě zásady přednosti speciální právní úpravy před úpravou obecnou (lex specialis derogat legi generali) je třeba dát aplikační přednost tomuto speciálnímu pravidlu před pravidlem obecným obsaženým v občanském zákoníku.
Argumentace tím, že by použitelnost občanského zákoníku oproti zákonu č. 82/1998 Sb. měla být dovozena ze zásady přednosti pozdější právní úpravy oproti úpravě dřívější (lex posterior derogat legi priori) není zde namístě, neboť je vyloučena právě principem speciality. Z toho je patrná nesprávnost názoru žalobce, že občanský zákoník, protože byl přijat později, řeší všechny případy promlčení komplexně a má tak nahrazovat dřívější právní úpravy promlčení bez ohledu na jejich speciální povahu.
Žalobce se rovněž mýlí v přesvědčení, že povinnost státu nahradit újmu způsobenou výkonem veřejné moci je povinností soukromoprávní (srov. SIMON, P. K §26. In: IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 213). Již proto nemůže dojít k tomu, že by si stát, slovy žalobce, dopřával řízky a jiným poskytoval jen suchý chleba, neboť zde žalobce směšuje dvě situace, které se od sebe zřetelně odlišují (stát jako škůdce výkonem veřejné moci a stát jako osoba soukromého práva). Pokud by tento názor žalobce měl platit, byla by celá právní úprava v zákoně č. 82/1998 Sb. zbytečná a od účinnosti občanského zákoníku nahrazena úpravou obecnou, což zcela odhaluje absurditu žalobcova názoru.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu