ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3339.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3339/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně JPK s. r. o., identifikační číslo osoby 25256319, se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní IV. 898/21, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 048 824 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 58/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, č. j. 14 Co 152/2021-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 1 048 824 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že osobní automobil značky BMW X5, který nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2010, byl usnesením Policie České republiky ze dne 16. 5. 2011, č. j. ORI-14262-34/TČ-2010-001178-6-NO, vydán podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), společnosti Generali Versicherung jako osobě, o jejímž vlastnickém právu k věci podle policejního orgánu nebylo pochyb. Proti uvedenému usnesení podala žalobkyně stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 1 ZN 3150/2010-28, jako nedůvodná zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 10 C 58/2020-138, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 048 824 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je předpokladem pro úspěšné uplatnění náhrady škody způsobené poškozenému nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno i v případě, kdy se poškozený nemůže zrušení objektivně nezákonného (nesprávného) rozhodnutí domoci, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soudní praxe připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Nejvyšší soud v tomto usnesení vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace §8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil. Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto nezákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný.
Shora citovaná judikatura, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, na něž poukazovala dovolatelka, však na daný případ nedopadá, neboť žalobkyně využila svého práva podat stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 16. 5. 2011, která byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011 a nebylo soudem zjištěno, že by u těchto usnesení byla deklarována nezákonnost. Ostatně i z obsahu dovolání vyplývá, že závěr o vlastnictví, k jakému dospěly policejní orgán a státní zastupitelství, nebyl zpochybněn ani v řízení před civilními soudy, na které s ochranou svého tvrzeného vlastnického práva dovolatelka obrátila.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu