ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3343.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3343/2021-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně D. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 212/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 55 Co 384/2020-60, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 55 Co 384/2020-60, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2020, č. j. 12 C 212/2018-54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 12 C 212/2018-54, odmítl žalobu (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III).
2. Vysvětlil, že neúplným návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 10. 10. 2018 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 200 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, přičemž označila trestní řízení vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 52/2014. Při jednání, které se u soudu prvního stupně konalo dne 4. 8. 2020, pak žalobkyně uvedla, že se domáhá odškodnění za to, že soudy rozhodly o vyklizení bytu, v němž bydlela, a to bez náhrady, přičemž současně uvedla, že si obsah žaloby nepamatuje. S ohledem na uvedené rozpory soud prvního stupně žalobkyni usnesením ze dne ze dne 17. 8. 2020, č. j. 12 C 212/2018-48 (dále jen „vytýkací usnesení“), vyzval k doplnění, resp. odstranění vad podání (žaloby), neboť ani z návrhu podaného k soudu ani z jeho pozdějšího doplnění nebylo seznatelné o čem a na jakém skutkovém základě má být v dané věci rozhodnuto. Ani v doplnění návrhu žalobkyně nespecifikovala ve skutkové rovině svůj žalobní požadavek způsobem, který by umožnil jeho projednání před soudem.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že při jednání konaném dne 4. 8. 2020 žalobkyně „rozšířila žalobní tvrzení“, která však blíže nespecifikovala s tím, že nebylo zřejmé, zda se žalobou požadovaného plnění domáhá za trestní řízení či za jiné soudní řízení o vyklizení bytu. Přestože byla žalobkyně soudem prvního stupně instruktivně vyzvána k odstranění nedostatků návrhu na zahájení řízení, ani po takové výzvě k odpovídající procesní nápravě nedošlo. Podle odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, když návrh žalobkyně odmítl postupem dle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť návrh z 10. 10. 2018, byť následně doplněný, i nadále zůstal zcela nesrozumitelný a nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností se žalobkyně domáhá svého požadavku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce, zda je možné aplikovat institut odmítnutí žaloby dle §43 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně doplnila žalobu dle výzvy soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř., resp. zda žaloba doplněná žalobkyní byla v dané věci projednatelná. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně přepjatě formalistické a odchylné od mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003. V dané věci podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala konstatování, že v trestním řízení vedeném, mimo jiné, před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 67 To 52/2014, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení a požadovala náhradu nemajetkové újmy za tuto délku řízení částku 2 200 000 Kč. K výzvě soudu prvního stupně žalobkyně upřesnila, že za 22 let trvající trestní řízení požaduje částku 2 200 000 Kč, kterou vypočetla tak, že za každý rok trestního řízení požadovala částku 100 000 Kč. Žalobkyně se jako poškozená připojila k předmětnému trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu újmy. Díky mnoha pochybením soudů, zejména Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu v předmětné trestní věci, došlo k tomu, že trestní stíhání obžalovaných bylo zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání. Obžalovaní byli přitom soudem prvního stupně původně shledáni vinnými, rozsudek ovšem zrušil odvolací soud a věc postoupil do přestupkového řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1081/2015, bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud však nedokázal čelit obstrukcím obžalovaných a věc opakovaně odročoval, až se promlčela. O nároku žalobkyně, jako poškozené v trestním řízení tak nebylo meritorně rozhodnuto. Řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a žalobkyně tak požadovala satisfakci za nemajetkovou újmu, kterou s ohledem na délku trestního řízení utrpěla, tedy onen žalobou uplatněný nárok na 2 200 000 Kč. Při jednání dne 4. 8. 2020 soud prvního stupně podle dovolatelky zjistil, že žaloba není projednatelná, když žalobkyně kromě trestního řízení, hovořila právě při jednání i o nepřiměřené délce civilního řízení o vyklizení bytu, které proti ní bylo vedeno. Konečně žalobkyně nedokázala specifikovat, zda požaduje nahradit újmu za celou délku trestního řízení nebo toliko za jeho část před odvolacím soudem. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni vytýkacím usnesením k doplnění žaloby. Na uvedenou výzvu žalobkyně včas reagovala podáním z 26. 8. 2020, kde zcela jednoznačně uvedla, že odškodnění požaduje za celou dobu předmětného trestního řízení včetně jeho „přípravné části“, přičemž jeho délku vymezila jak svým začátkem, tak koncem. Na druhou část výzvy soudu prvního stupně pak žalobkyně odpověděla v předposledním odstavci svého podání, kdy jasně uvedla, že nároky z řízení o vyklizení bytu nejsou předmětem žaloby a hovořila o nich pouze pro ilustraci významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně nepopírá, že ve svém podání také hovořila o nečinnosti justičních a jiných orgánů, to ale nic nemění na faktu, že jednoznačně a srozumitelně odpověděla na výzvu soudu a uvedla žalobu do „projednatelného stavu, pokud tedy v tomto stavu nebyla již předtím“. Soud prvního stupně přitom podle dovolatelky přehlédl, že jeho výzvě vyhověla a sdělila, že se žaloba týká délky trestního řízení, nikoliv řízení vyklizovacího a že žádá odškodnění za celé trestní řízení, což zopakovala i v následně podaném dovolání. Žalobu lze přitom opravit a doplnit kdykoliv až do doby, než ve věci rozhodl odvolací soud; potud žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003. V dané věci žaloba byla doplněna a bylo jednoznačně a určitě postaveno najisto, že předmětem řízení je konstatování, že v (celém) trestním řízení proti obžalovaným K. a L. H., které bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 projednáváno pod sp. zn. 6 T 166/2012, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení a dále je předmětem řízení požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za tuto délku řízení ve výši 2 200 000 Kč. Přitom požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Skutečnost, že žalobkyně v návrhu petitu žaloby neoznačila trestní řízení spisovou značkou soudu prvního stupně, není důvodem žalobu neprojednat, pokud z jejího textu, resp. z doplnění žaloby, jednoznačně plyne, o které trestní řízení se jedná. Tento požadavek na konkretizaci soudního řízení žalobkyně splnila a soud měl za povinnost sám do rozsudku doplnit předmětnou spisovou značku. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
8. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolatelka napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Nejvyšší soud však současně vzal na zřetel, že akcesorický nákladový výrok sdílí i v dovolacím řízení osud výroku o věci samé.
11. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu přípustné, neboť při řešení otázky splnění podmínek pro odmítnutí žaloby se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je důvodné.
13. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
14. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
15. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá všechny skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
16. V projednávané věci je z podané žaloby bez pochybností zřejmé, že žalobkyně se domáhá konstatování, že v trestním řízení proti obžalovaným K. a L. H., které bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 projednáváno pod sp. zn. 6 T 166/2012, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení a dále je předmětem řízení požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za tuto délku řízení ve výši 2 200 000 Kč. S ohledem na to, jak byla žaloba koncipována, je nutno učinit závěr, že jejím prostřednictvím byla jednoznačně vymezena i délka posuzovaného řízení. Nemohly být proto soudy nižších stupňů na pochybách, že žalobkyně takto žádá zadostiučinění za celou délku probíhajícího trestního řízení (včetně tzv. přípravného řízení). Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že projev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Skutečnost, že žalobkyně v návrhu petitu žaloby neoznačila trestní řízení spisovou značkou soudu prvního stupně, tak bez dalšího není důvodem pro neprojednání žaloby, pokud z jejího textu, resp. z doplnění žaloby, jednoznačně plyne, o které trestní řízení se jedná.
17. Z výše uvedeného (jakož i z obsahu navazujících podání žalobkyně, odvolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu nevyjímaje) je zřejmé, že žalobkyně žalobou uplatňuje toliko nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku konkrétně určeného trestního řízení a současně v souvislosti s jeho délkou, jež žalobkyně považuje za nepřiměřenou, žádá též o konstatování porušení práva. Vycházel-li implicitně soud prvního stupně z toho, že podaná žaloba je způsobilá svého projednání, a proto ve věci nenařídil tzv. přípravné jednání [k postupu podle §114c odst. 1 a 3 písm. b) a e) o. s. ř.], nýbrž jednání (ve smyslu §115 o. s. ř.) a měl-li následně za to, že dosud ukotvený žalobní požadavek (vyjádřený kvantitativně požadovaným přísudkem a kvalitativně pak skutkovým vymezením provedeným odkazem na délku konkrétního trestního řízení), který žalobkyně až při jednání rozšířila či změnila prostřednictvím dalších („nových“) skutkových tvrzení, měl postupovat podle §95 odst. 1 o. s. ř. a pokusit se odstranit vady změněného návrhu a v závislosti na reakci žalobkyně pak měl rozhodnout o tom, zda změnu žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. připustí či nikoliv. Připomíná se, že o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 10. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 1319/2013).
18. Případné nedostatky návrhu na změnu žaloby však – pojmově – nemohou mít procesně relevantní vliv na projednatelnost dosud posuzovaného (zde původního) návrhu (srov. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 16. 9. 2014, č. j. 32 Cdo 850/2014).
19. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval existencí zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně netvrdila a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby nesprávné, Nejvyšší soud proto napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení), a to aniž by bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též jeho rozhodnutí (včetně závislých výroků o nákladech řízení i o vrácení soudního poplatku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 1. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu