ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3468.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3468/2022-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Wassa s. r. o. , IČO 27317421, se sídlem v Příšovicích 157, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 147/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 33 C 147/2022-105, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 14 Co 187/2022-122, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 33 C 147/2022-105, se zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. 33 C 147/2022-105 (v dovolání žalobkyně uvádí chybné č. j. 10 C 99/2022-106, pozn. Nejvyššího soudu), vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 6. 2022, č. j. 14 Co 187/2022-122, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Částky 147 490 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhá z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení o doměření DPH za květen 2015, původně vedeného u Finančního úřadu pro Liberecký kraj.
Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz ).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda stálým pracovištěm ve smyslu §87 písm. a) o. s. ř. je též stálé pracoviště zaměstnavatele, tedy právnické nebo fyzické osoby, v daném případě pracoviště Ministerstva financí jakožto organizační složky jednající za stát (podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená), přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že v projednávané věci nemůže být uplatněna volba místní příslušnosti podle §87 písm. a) o. s. ř., neboť místní příslušnost soudu podle stálého pracoviště žalovaného může být založena jen ohledně fyzické osoby - zaměstnance.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3027/2013, (na které odkazuje i žalovaná ve vyjádření k dovolání) uzavřel, že stálým pracovištěm se ve smyslu ustanovení §87 písm. a) o. s. ř. rozumí prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu), jestliže právní vztah, v němž žalovaný plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže žalovaný na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně. V navazujícím usnesení ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4198/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem §87 písm. a) o. s. ř. je umožnit vést spor proti žalovanému (fyzické osobě) u soudu, v jehož obvodu má své stálé pracoviště, neboť jde – zejména vedle jeho bydliště (§85 odst. 1 o. s. ř.) – rovněž o místo, kde se pravidelně zdržuje. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu tedy plyne, že §87 písm. a) o. s. ř. se vztahuje na pracoviště zaměstnance (kterým dle §6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, může být jen fyzická osoba), nikoliv zaměstnavatele.
Poukazuje-li žalobkyně na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. Cpjn 203/2008, publikované pod č. 3/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého v občanském soudním řízení, v němž je žalovaným stát a v němž za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je obecným soudem státu (§85 odst. 5 o. s. ř.) okresní soud, v jehož obvodu sídlí (má adresu) územní pracoviště, které v řízení zabezpečuje činnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přehlíží, že se toto stanovisko netýká výkladu §87 písm. a) o. s. ř., ale určování obecného soudu státu dle §85 odst. 5 o. s. ř., tedy zcela jiné právní otázky. Navíc se tyto závěry týkají jen sporů, kde za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a jsou postaveny na zvláštní právní úpravě zakotvené zejména v §19 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na daný případ tedy nedopadají.
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu