ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3513.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3513/2021-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 680 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 3/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, č. j. 54 Co 295/2019-438, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou původně domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1 680 000 Kč, z toho částky 680 000 Kč z titulu náhrady škody a 1 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout v důsledku nezákonné vazby, trvající od 9. 4. do 16. 6. 2010 a z nezákonného trestního řízení vedeného proti jeho osobě u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 4/2010. Po dílčích rozhodnutích o odmítnutí žaloby co do částky 436 382,50 Kč a o částečném zastavení řízení co do částky 20 700 Kč, ve spojení s částečným zamítavým rozsudkem co do částky 105 000 Kč, zůstala předmětem řízení částka ve výši 1 117 917,50 Kč. Poté tedy žalobce požadoval částku 117 300 Kč (20 700 Kč již bylo žalovanou hrazeno) za nezákonnou vazbu, částku 617,50 Kč na zaplacení dopravného a nárok na úhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 18 C 3/2011-317, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 68 300 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 049 617,50 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 621 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně nepřipustil změnu žaloby (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to do výroku II v rozsahu, ve kterém potvrzuje výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel nesouhlasil s výší peněžního zadostiučinění, napadl také skutková zjištění soudů ve vztahu k „nesmyslnosti vazby“, uvedl, že „došlo ke zcela nesprávnému pochopení důkazů a jejich vypovídacích hodnot“ a celkově vyjadřoval nespokojenost s průběhem posuzovaného i odškodňovacího řízení.
Z takto formulovaného dovolání sice lze dovodit nesouhlas dovolatele především s výsledky dokazování a výší přiznaného zadostiučinění, dovolatel však neuvádí, v čem má ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. spočívat nesprávnost právního posouzení prokázaných skutečností ze strany odvolacího soudu, a už vůbec ne, v čem dovolatel ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Protože z obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu dovolatele se závěry odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu