ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.353.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 353/2022-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění ve výši 277 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 160/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2021, č. j. 19 Co 86/2021-28, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, kterým žalobce reklamoval převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty, přičemž na toto řízení navazovalo soudní řízení správní.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 13. 1. 2021, č. j. 22 C 9/2021-16, rozhodl tak, že vyslovuje svoji místní nepříslušnost (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II. usnesení soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2021, č. j. 19 Co 86/2021-28, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky aplikace fakultativní místní příslušnosti odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněného pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat názor, že se ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu aplikuje §87 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku aplikace novelizovaného §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), přičemž aplikací daného ustanovení podle názoru žalobce došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, neboť v případě uvedeného ustanovení se jedná o protiústavní přílepek ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, a ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Nemůže být správný závěr odvolacího soudu, podle kterého jestliže ke změně místní příslušnosti došlo po účinnosti zákona, jímž byl přílepek neústavně vpraven do právního řádu, je tím uvedený nedostatek zhojen. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že otázka zásahu do práva na zákonného soudce v důsledku neústavního přílepku nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolatel rovněž namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
8. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V první řadě je třeba uvést, že s dovolatelem lze souhlasit, pokud odvolacímu soudu vytkl, že se argumentačně jakkoliv nevyrovnal s námitkou, podle níž místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 mohla být dána též s ohledem na příslušnost soudu danou na výběr podle §87 písm. b) o. s. ř., přičemž tato možnost byla potvrzena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněném pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vzhledem k uvedenému bylo dovolání shledáno přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
10. K uvedenému patří podotknout, že soudní judikatura je ustálena v závěru, že pro místní příslušnost soudu podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost odůvodňují. Přitom platí, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle §87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Nejvyšší soud ovšem na druhou stranu též uzavřel, že v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Probíhalo-li řízení z počátku před správními orgány, je možnost žalobcovy volby místně příslušného soudu ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. omezena jen na soud, v jehož obvodu probíhalo řízení před správním orgánem v prvním stupni (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, uveřejněného pod číslem 20/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se podává, že vysloví-li soud podle §105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř.
11. Dovolateli lze tedy přisvědčit pouze v tom ohledu, že pokud v podání v rámci odvolacího řízení poukázal na skutečnost, že místní příslušnost soudu zvolil s ohledem na skutečnost, že průtažné řízení probíhalo též v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, a že z uvedeného dovozuje místní příslušnost uvedeného soudu, měl se odvolací soud s jeho argumentací řádně vyrovnat. Jestliže ovšem bylo průtažné řízení od počátku vedeno před správním orgánem mimo obvod soudu, k němuž byla žaloba podána, nelze postupu soudů nižších stupňů ničeho vytknout.
12. Věnuje-li dovolatel značnou část svého dovolání argumentu, podle nějž soudy aplikovaly ustanovení, jež bylo do právního řádu včleněno jako protiústavní „přílepek“, dovolací soud se s uvedeným neztotožňuje. Byť lze do jisté míry připustit názor, že úprava OdpŠk nemá příliš úzký vztah k návrhu zákona č. 118/2020 Sb. v podobě iniciativy poslanců T. O., R. F. a dalších, který spočíval ve změně znění §14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dovolací soud nepokládá uvedenou skutečnost za jakkoliv významnou. Jak uvádí sám dovolatel, k návrhu zákona byly podány pozměňovací návrhy. Prostřednictvím těchto byl návrh zákona změněn komplexně, což je praxí nikoliv rozpornou s ústavně stanovenými pravidly legislativního procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08). Mezi samotnými zákony (tj. zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a OdpŠk) je úzký vztah dán, a stejně tak jej lze shledat mezi změnami, které byly do těchto zákonů skutečně vneseny prostřednictvím zákona č. 118/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (k posuzování úzkého vztahu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12). Z uvedeného důvodu dovolací soud neshledal podmínky, aby podával u Ústavního soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Otázka, již dovolatel v dovolání nastínil, spočívá na předpokladu, že odvolací soud aplikoval zákon přijatý nikoliv ústavně předepsaným způsobem, přičemž tento předpoklad naplněn není.
13. Doplnit patří, že se odvolací soud se shora uvedenou námitkou dovolatele dostatečně argumentačně nevypořádal, což ovšem nemění ničeho na tom, že je jeho rozhodnutí správné a dovolání je nedůvodné.
14. Dovolací soud tedy podle §243d odst. 1 písm. a) dovolání zamítl.
15. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu