ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.440.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 440/2022-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce E. F. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 185/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 18 Co 269/2021-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 28 C 185/2020-77, žalobu zamítl (výrok I) a současně s tím žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, odkdy počíná běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta upravená v §32 odst. 3 větě první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním poškozeného v situaci, kdy vyhlášení konečného rozhodnutí soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané proti rozsudku o zproštění poškozeného obžaloby, byl přítomen pouze obhájce poškozeného a nikoliv též samotný poškozený, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že pro počátek uvedené promlčecí lhůty je určující den, kdy byl zprošťující rozsudek soudu, proti němuž již nebylo přípustné odvolání (neboť se jednalo o rozsudek soudu odvolacího), vyhlášen v přítomnosti žalobcova obhájce, v důsledku čehož tento rozsudek v tento den též nabyl právní moci.
Odvolací soud tím, že počátek běhu zmíněné subjektivní promlčecí lhůty vztáhl na den následující po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, postupoval v souladu se závěrem, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012, a dále v rozsudcích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017.
Rovněž z pohledu vztahu mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci), odvolací soud tento počátek stanovil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, a ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, uzavřel-li, že vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání, přičemž od tohoto okamžiku počíná běžet zmíněná promlčecí lhůta, když s následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky.
Napadené rozhodnutí se konečně neodchýlilo ani od závěrů, které Nejvyšší soud posléze vyslovil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, vychází-li ze skutečnosti, že odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníkovi řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutno hledat v příslušných procesních předpisech, přičemž se zde neuplatní požadavek, aby rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) přímo poškozenému, neplyne-li takovýto požadavek právě z příslušného procesního předpisu.
Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu