ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.52.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 52/2022-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Esta Praha s.r.o., IČO 27603636, se sídlem ve Zvoli, Jílovská 278, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 49/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Co 139/2021-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 187/2012 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 26 C 49/2020-84, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Co 139/2021-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podala-li žalobkyně dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti jeho výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastnicemi, není dovolání v této části přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení je rovněž nezbytné zkoumat účelnost jednotlivých procesních kroků soudu v posuzovaném řízení, jestliže tuto otázku vztahuje dovolatelka k tomu, zda měl odvolací soud v posuzovaném řízení namísto zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně sám přistoupit k poučení žalobkyně podle §118a o. s. ř. a následně doplnit či zopakovat již provedené dokazování. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, a v daném případě tak hodnotit postup odvolacího soudu, který jej vedl k vydání kasačního rozhodnutí ze dne 18. 2. 2015, nebylo-li toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2013/2013).
Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 (publikovaný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část) je ve vztahu k řešení předložené dovolací otázky nepřiléhavý, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval specifickou otázkou, o kolik lze v případě nepřiměřené délky vykonávacího řízení moderovat judikaturou obecně stanovenou základní částku zadostiučinění považovanou za přiměřenou satisfakci v klasickém nalézacím řízení. Dovolatelkou citovaná pasáž uvedeného rozhodnutí se přitom netýká účelnosti postupu soudu (orgánu veřejné moci), nýbrž účelnosti vedení řízení jako takového samotným účastníkem (oprávněným) v závislosti na tom, zda posuzované (vykonávací) řízení stále ještě reálně vede k vymožení jeho práva. K tomu lze ještě doplnit, že judikatura dovolacího soudu jednoznačně trvá na závěru, že při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení není možné určit, do jaké doby bylo řízení přiměřeně dlouhé a od kdy již nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu