ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.593.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 593/2022-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně E. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Herufek, advokátkou se sídlem v Brně, Holandská 878/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 61/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 28 Co 347/2021-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 10 C 61/2021-9, odmítl [pro vady žaloby, které se přes výzvu nepodařilo odstranit] žalobu (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Přisvědčil přitom závěru soudu prvního stupně, že žaloba není v dané věci vybavena nezbytnými obsahovými náležitostmi a nelze ji tak věcně projednat. Žalobkyně podle odvolacího soudu svůj návrh řádně nedoplnila ani v rámci podaného odvolání.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
Otázka procesního práva, zda je podaná žaloba a její doplnění projednatelné přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť v řešení dovoláním předestřené otázky se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012). Tvrdila-li žalobkyně, že jí v důsledku nezákonného rozhodnutí (nesprávného úředního postupu) vznikla škoda, aniž by po řádném poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř. jakkoli doplnila, jak konkrétně bylo do její majetkové sféry zasaženo (v čem škoda spočívá), pak odmítnutí žaloby je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1303/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014]. Bez ohledu na přetrvávající pochybnosti o tzv. odpovědnostním titulu (žalobkyně označila více rozhodnutí, která považuje za nezákonná, aniž by ve vztahu k nim specifikovala své nároky), je zásadním nedostatkem žaloby, který tu byl ještě v době rozhodování odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) právě především absentující skutkové vylíčení toho, co konkrétně považuje žalobkyně za škodu. Může-li vést v úvahu přicházející nezákonné rozhodnutí (nebo nesprávný úřední postup) k více rozličným následkům, je pro náležitou individualizaci skutku nezbytné, aby žalobce vymezil, v čem konkrétně vznik škody spatřuje, což žalobkyně do okamžiku rozhodování odvolacího soudu kvalifikovaným způsobem neučinila. Za takové vymezení přitom nelze považovat bezobsažnou frázi obsaženou v doplnění žaloby, že „škodu 18 000 000 Kč počítá za období exekuce…“ vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 2345/2002 a že „exekuce neměla být, když byla měla proběhnout dle zákona “, kterýžto údaj nadto není ani nijak propojen s nosnými úvahami žalobkyně o tvrzené nezákonnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2021, č. j. 11 Co 62/2021-23. Již proto není namístě ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, a ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, neboť žaloba nebyla odmítnuta pro chybějící právní kvalifikaci nebo pro absentující údaj, jak žalobkyně k výši požadované škody dospěla, nýbrž pro chybějící údaje o tom, co škodu představovalo.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu