ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.6.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 6/2022-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 116 839,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 27/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 39 Co 161/2021-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 27/2020 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody ve výši 116 839,70 Kč s příslušenstvím, představující žalobcem vynaložené náklady na obhajobu v trestním řízení vedeném vůči žalobci u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 97/2016, které skončilo zastavením pro promlčení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 26 C 27/2020-49, bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 116 839,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 116 839,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Proti žalobci bylo usnesením policejního orgánu ze dne 26. 8. 2014 zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“). Předmětným skutkem, pro který byl žalobce trestně stíhán, měla být způsobena škoda ve výši nejméně 50 000 Kč. Z porovnání ustanovení §250a trestního zákona a §210 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) je zřejmý posun zákonné trestní sazby v závislosti na výši škody způsobené trestným činem a s ním spojená délka promlčecí doby trestní odpovědnosti. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 6. 2018, č. j. 3 T 97/2016-7598, s tím, že je vedení trestního stíhání nepřípustné z důvodu promlčení. Z odůvodnění citovaného usnesení trestního soudu vyplývá, že teprve hodnocením důkazů provedených v hlavním líčení trestní soud dospěl k závěru, že spolehlivě byla prokázána (pouze) škoda, která hranici 50 000 Kč nepřesahuje. Na základě prokázání způsobené výše škody již právní úprava dle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona nebyla pro obžalovaného příznivější ve srovnání s úpravou obsaženou v trestním zákoníku. Trestní soud proto přistoupil k aplikaci §210 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, když byla spolehlivě prokázána pouze škoda, která hranici větší škody ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty dle §210 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku ve znění do 30. 9. 2021 nepřesahuje; jedná se o právní úpravu pro obviněného příznivější, se kterou je spojena kratší promlčecí doba, a to tříletá (oproti pětileté). Na základě právě uvedeného důvodu bylo trestní stíhání žalobce posouzeno jako promlčené, když (kratší) tříletá promlčecí doba uplynula před zahájením trestního stíhání. Žalobce byl dle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2019, č. j. 31 To 107/2019-7844, řádně poučen o možnosti žádat, aby trestní stíhání pokračovalo dle §11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž této možnosti žalobce nevyužil.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně skutečnosti, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 26. 8. 2014 je nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Co do nároku na náhradu škody způsobené vydáním uvedeného nezákonného rozhodnutí však odvolací soud dospěl k závěru, že tento je v posuzovaném případě vyloučen dle §12 OdpŠk. Z výsledků trestního řízení vyplývá, že žalobce uvedl v souvislosti s pojistnou událostí při uplatnění nároku na pojistné plnění nepravdivé informace o rozsahu škody, a proto závažným způsobem konal protiprávně, a že k závěru o aplikaci trestního zákoníku jako příznivější právní úpravy pro obžalovaného spojené s kratší promlčecí dobou trestní odpovědnosti dospěl trestní soud teprve na základě provedeného dokazování, kdy byla prokázána toliko škoda nižší než 50 000 Kč. Přiznáním náhrady škody dle §31 odst. 1 OdpŠk by soud porušil principy dobrých mravů. Žalobce měl v posuzované věci možnost požádat, aby trestní stíhání pokračovalo a otevřela se mu možnost očistit se výrokem budoucího zprošťujícího rozsudku; této možnosti žalobce nevyužil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že přiznáním náhrady škody žalobci by došlo k porušení principů dobrých mravů, a proto žalobu shledal jako zcela nedůvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže nespecifikované ustálené judikatury dovolacího soudu, resp. ji dosud neřešil, a to, zda je na místě přiznat nárok na náhradu škody z titulu vzniklých nákladů na zastupování obhájcem v trestním řízení, které bylo pravomocně skončeno zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, a zejména za situace, kdy je zřejmé, že již samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné a nepřezkoumatelné, jelikož již v době zahájení trestního stíhání bylo zřejmé, že případný tvrzený skutek je promlčený, a již ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání bylo dané promlčení obviněným výslovně namítáno a do doby rozhodnutí soudu se důkazní situace žádným způsobem nezměnila.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil dle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 116 839,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 41 461,10 Kč za náklady řízení před soudem I. stupně a za další 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované a sepis dovolání) a 2 režijní paušály á 300 Kč a příslušné DPH. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že změna napadeného rozhodnutí přímo Nejvyšším soudem ČR není možná, navrhuje dovolatel, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelem předestřená otázka není otázkou, která by doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, ustálena v následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. §11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Pokud by teprve v průběhu trestního řízení na základě dokazování byly objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které by teprve musely vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba posoudit věc podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta by byla podle nové právní kvalifikace kratší, nejednalo by se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021).
Odvolací soud na základě právě uvedeného posuzoval aplikaci §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na daný případ; dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném trestním řízení nedošlo k naplnění zmíněné „svévole“ orgánů činných v trestním řízení při jeho zahájení a následném vedení, která by aplikaci §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vylučovala. Odlišné právní posouzení dovolatele je postaveno na předpokladu, že orgány činné v trestním řízení věděly (měly vědět) již před zahájením trestního stíhání dovolatele o skutečnosti, že trestní stíhání je promlčeno; to se však míjí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, dle kterých trestní soud dospěl teprve hodnocením důkazů provedených v hlavním líčení k závěru, že spolehlivě byla prokázána (pouze) škoda, která hranici větší škody dle §210 odst. 1, 4 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2021), resp. hranici škody nikoliv malé dle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona, nepřesahuje, a proto bylo třeba posoudit věc podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání dle §210 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání je nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší. Námitka dovolatele je proto ve svém jádru námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu