ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.821.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 821/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Poradenství pro podniky s. r. o., IČO 60318911, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1832/7, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené původně u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 76 C 36/2021, nyní u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 398/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 10 Co 227/2021-99, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou správního řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy (dále jen „posuzované řízení“).
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 9. 2021, č. j. 76 C 36/2021-69, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I), a dále rozhodl o tom, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „soud odvolací“) usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 10 Co 227/2021-99, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka správnosti závěru odvolacího soudu ohledně neexistence fakultativní místní příslušnosti soudu podle §87 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se za situace, kdy žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení před správními soudy, do níž započetla i délku předcházejícího řízení před správními orgány, ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je místo vzniku újmy nutno odvozovat od místa, kde správní řízení probíhalo v prvním stupni (v daném případě u Finančního úřadu v Děčíně, a tedy v obvodu Okresního soudu v Děčíně), přičemž nebylo rozhodné, zda k rozhodujícím průtahům došlo před správním orgánem či před správními soudy, a že přitom platí, že vysloví-li soud podle §105 odst. 2 o. s. ř. svoji místní nepříslušnost, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř., nýbrž toliko obecnému soudu žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, dále ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, a zejména ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022).
Dovoláním napadené usnesení není v rozporu ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020 (publikovaným pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část), neboť v něm se Nejvyšší soud zabýval otázkou fakultativní místní příslušnosti soudu ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. za zcela jiných skutkových okolností (totiž v případě uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do cti, vážnosti a důstojnosti žalobce zasíláním nepravdivých informací elektronickou poštou). Usnesení odvolacího se neocitlo v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, jak namítá žalobkyně, naopak je s tímto rozhodnutím souladné, neboť zde vyslovené závěry o omezenosti výběru příslušného soudu žalobcem podle §87 písm. b) o. s. ř. na soud, před nímž řízení probíhalo v prvním stupni, byly odvolacím soudem respektovány, a to právě s přihlédnutím k závěrům navazující judikatury dovolacího soudu identifikované v předchozím odstavci.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí, a řízení nebylo dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu