ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1026.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1026/2021-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Kmochova 517/2, proti žalovanému T. K., při podání dovolání zastoupenému Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Kladno, Pekařská 658, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě žalovaného na povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 39/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 24 Co 179/2020-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Ivany Mičkeové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 6. 2020, č. j. 8 C 39/2016-455, zamítl žalobu ze dne 12. 2. 2020 požadující, aby soud povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 39/2016, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 24 Co 179/2020-483, usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou změny výše nákladů v nákladovém výroku) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že skutečnosti tvrzené žalovaným nejsou způsobilým důvodem pro obnovu řízení. Kromě toho, že žalobci nic nebránilo dotyčné skutečnosti uplatnit již v původním řízení, podrobně odůvodnil, že žádná z nich není způsobilá přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci; některé navíc byly uplatněny opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se žalovaný snaží různými způsoby docílit toho, aby svůj dluh, který vůči ní má, nemusel hradit. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, za níž označuje splnění podmínky pro obnovu řízení dodatečným zjištěním, že nalézací soud prováděl bez návrhu důkaz neexistující listinou. Prosazuje, že jednou z označených (nových) skutečností, která je důvodem pro obnovu řízení, je „neexistence důkazu, který byl nalézacím soudem proveden a opřel o něj své rozhodnutí“.
Podle §228 odst. 1 žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle §228 odst. 1 o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „ nové “ tehdy, jestliže je účastník - přestože v době původního řízení objektivně existovaly - nemohl použít, protože o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní.
Při výkladu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byl v soudní praxi přijat a i nadále je uplatňován právní názor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012), že důvodem žaloby na obnovu řízení mohou být nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž může být podstatně oslabena například věrohodnost svědka, tedy, jinak řečeno, nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž je možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů založeno. Žalobou na obnovu řízení však nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem provedené podle §132 a násl. o. s. ř.
Žalovaný v souzené věci prosazuje, že zjištění o tom, že žalobkyně nikdy nedisponovala originálem směnky, je novou skutečností zakládající důvod pro obnovu řízení. Argumentuje, že „soudy v nalézacím řízení prováděly důkaz neexistující listinou“.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nalézací soudy skutkový závěr ohledně existence půjčky založily na vícero v řízení provedených důkazech – listinách. Šlo mimo jiné o originál smlouvy o půjčce a o kopii směnky (originál směnky žalobkyně k výzvě soudu učiněné při jednání dne 5. 12. 2016 – na rozdíl od originálu smlouvy o půjčce - nepředložila).
Byť na otázce, zda je přípustné, aby soud učinil závěr o skutkovém stavu na základě přečtení prosté kopie listiny, aniž by si vyžádal originál, není napadené rozhodnutí založeno, je třeba poznamenat, že žalovaný v průběhu nalézacího řízení námitku, že se kopie listiny čtené k důkazu neshoduje s originálem, neuplatnil; až v podané ústavní stížnosti namítal „nepředložení originálu směnky“. K tomu lze dále odkázat na usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, v němž Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí uvedl: „ Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá “. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud k otázce hodnocení důkazů listinami předloženými v kopii přijal závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a další judikatura tam uvedená).
Z výše uvedeného vyplývá, že prováděl-li nalézací soud důkaz kopií listiny, jejíž pravost nebyla v rámci provádění tohoto důkazu zpochybněna, nelze pozdější zjištění, že žalobkyně nedisponuje jejím originálem, považovat za novou skutečnost, kterou žalovaný nemohl v původním řízení použít. Dovolatel měl již v nalézacím řízení možnost se k prováděným důkazům vyjádřit, počítaje v to možnost uplatnit pochybnosti vůči kopii listiny, kterou byl proveden důkaz. Skutečnost, že po skončení řízení žalobkyně (v jiném řízení) uvedla, že originál dotyčné listiny nemá, nýbrž disponuje pouze její kopií, není důvodem k obnově řízení.
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na zjištění odvolacího soudu, jež nebylo dovoláním zpochybněno, že v souzené věci nalézací soudy skutkové zjištění o existenci půjčky založily stěžejně na (v originále) předložené smlouvě o půjčce, nikoliv na důkazu kopií směnky. Z toho vyplývá správnost závěru odvolacího soudu, že „neexistence směnky“ není s to přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.
Nadto nebyl dovoláním zpochybněn další samostatně stojící důvod, pro který nebylo žalobě vyhověno, že žaloba byla (ve vztahu k důvodu, který je předmětem dovolacího přezkumu) podána opožděně.
Lze shrnout, že odvolací soud se při svém právním posouzení od výše uvedených závěrů neodchýlil, takže dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu