ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1052.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1052/2021-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce J. N., podnikatele se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 102a, proti žalovanému E. P. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, o zaplacení 226.270,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 485/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2020, č. j. 61 Co 133/2020-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Ladislava Hrubého, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 8 C 485/2018-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 226.270,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zároveň uložil žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil tovární značky XY, registrační značky XY, VIN XY (dále jen „předmětné vozidlo“ nebo „sporné vozidlo“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Žalovaná částka představuje tzv. parkovné vozidla žalovaného ve výši 500,- Kč bez DPH denně za období 8. 11. 2017 až 16. 11. 2018, neboť žalovaný si nevyzvedl vozidlo u žalobce po provedení dohodnuté opravy. Proti zaplacení sporné částky žalovaný vznesl svůj požadavek na vydání zadržovaného vozidla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli dne 11. 8. 2017 smlouvu, podle níž žalobci vnikla povinnost provést opravu motorového vozidla žalovaného. Dohodnutý rozsah opravy byl žalobcem proveden, přičemž žalovaný další opravu odmítl a dne 7. 11. 2017 se dostavil k převzetí nepojízdného vozidla. Částka 70.000,- Kč, kterou žalovaný nabídl žalobci, nestačila k úhradě ceny dosud provedené opravy, a proto žalobce odmítl vozidlo vydat. Smlouva o dílo neobsahovala ujednání o tom, že by žalobce měl právo předmět opravy nevydat, dokud nebude plně uhrazena cena opravy, a žalobce žalovaného ani písemně nevyrozuměl o uplatnění zadržovacího práva. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2018, č. j. 8 C 101/2018-17, byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci cenu opravy a parkovné za 26 dní; žalovaný v průběhu exekučního řízení (dne 4. 12. 2018) rozsudečnou sumu žalobci zaplatil. Listinou ze dne 19. 11. 2018 doručenou žalovanému dne 22. 11. 2018 žalobce oznámil žalovanému, že uplatňuje zadržovací právo k předmětnému vozidlu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce dne 9. 11. 2018 oznámil žalovanému, že uplatňuje zadržovací právo. Zdůraznil, že dluh žalovaný uhradil poté, co proti němu bylo v roce 2018 zahájeno exekuční řízení, a navíc pohledávka žalobce z titulu parkovného vůbec nevznikla, neboť žalobce znemožnil žalovanému dne 7. 11. 2017 vozidlo převzít. Žalobce svým jednáním neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalovaného, odmítá-li mu automobil vydat. Soud prvního stupně proto vyhověl vzájemné žalobě žalovaného na vydání automobilu.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 61 Co 133/2020-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoliv však již s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že žalobci se dostalo plnění za odtah vozidla, za jeho opravu a za 26 dní tzv. parkovného, přičemž žalovaný s další opravou nesouhlasil a dne 7. 11. 2017 si své vozidlo chtěl převzít. Žalobce však vozidlo žalovanému nevydal a uplatnil zadržovací právo k movité věci ve smyslu §1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud zdůraznil, že zadržovací právo vzniká zadržením věci a na jeho vznik nemá vliv splnění oznamovací povinnosti ve smyslu §1397 odst. 1 o. z. Podle názoru odvolacího soudu nelze ve věci aplikovat ustanovení §1911 a §1912 odst. 1 o. z. Zasáhl-li žalobce do práva žalovaného k vozidlu tím, že mu je odmítl vydat pro neuhrazení ceny opravy, nedošlo k ničemu jinému, než k realizaci zadržovacího práva. Období, které je předmětem řízení v dané věci, již není pokryto smluvním vztahem mezi účastníky, z něhož žalobce dovozuje svůj nárok. Odvolací soud, přes odlišné právní posouzení věci, dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žaloba není důvodná, a naopak je oprávněný vzájemný návrh žalovaného na vrácení vozidla, neboť zajištění dluhu zaniklo jeho splněním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, přičemž tyto otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Dovolatel odvolacímu soudu zároveň vytýká, že nijak nereagoval na jeho odvolací námitky nesprávného právního posouzení věci, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že provedl výslech účastníka řízení, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a že v rozporu s tím, jak bylo o obdobné věci týchž účastníků rozhodnuto v jiném soudním řízení, hodnotil skutkové okolnosti odchylně. Všechny výše uvedené chyby odvolacího soudu založily vady řízení, pro které mají být shora předestřené otázky posouzeny dovolacím soudem jinak.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Již v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (a tento závěr zopakoval ve Stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) Ústavní soud zdůraznil, že „jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).“
Dovolání může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, kdy dovolatel (v dovolání) vymezí, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za splněný, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to učinil dovolatel, když na jednu stranu uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, avšak následně konstatuje, že tyto otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Dovolatel dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby při posuzování předpokladů přípustnosti vyšel z toho, že otázky hmotného a procesního práva řešené v rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, popř. aby již dříve vyřešené otázky posoudil opětovně, ale jinak (avšak bez identifikace již dříve vyřešených právních otázek). Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nesouhlasí se závěry o skutkovém stavu, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen soudem odvolacím. Přestože v dovolání upozorňuje, že si je vědom toho, že chybné zjištění skutkového stavu nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, a že dovolacími námitkami nečiní svůj nesouhlas se zjištěním skutkového stavu, v rámci celého dovolání argumentuje v tom směru, že odvolací soud na základě chybně zjištěného skutkového stavu dospěl k chybnému právnímu posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně připustil a provedl výslech účastníka, ačkoliv pro takový postup zjevně nebyly splněny zákonné podmínky, a že je rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami ve skutečnosti namítá vady řízení, přičemž podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky vad řízení nejsou relevantní, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatel nevymezil rovněž tzv. dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Se zřetelem k tomu, co bylo shora řečeno, dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a důvod dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); o tyto náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel tak podle obsahu celého dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál a Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu