ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1132.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1132/2021-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Úřadu městské části Brno-střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, proti žalované 1. brněnské investiční, a. s. , se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, Veveří, identifikační číslo 25591584, o 120.650,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 248 C 50/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 85/2020-34, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 248 C 50/2019-25, zastavil řízení o zaplacení částky 120.650,31 Kč s úrokem z prodlení, představující náklady vynaložené žalobcem jako silničním správním úřadem podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na odstranění nepovoleného záboru místní komunikace podle §25 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích žalovanou, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Stalo se tak s odkazem na §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 85/2020-34, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení potvrdil; změnil ho ve výroku o zaplacení soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce, tak jak je označen v žalobě, nemá způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Obec jako veřejnoprávní korporace vlastnící majetek a vystupující v právních vztazích svým jménem nese odpovědnost z těchto právních vztahů [§2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“)], má právní osobnost a lze jí ukládat povinnosti. Je v postavení svéprávné osoby a je způsobilá samostatně jednat v občanském soudním řízení. Procesní způsobilost obce není nijak omezena. Naproti tomu obecní úřad (v dané věci úřad městské části) je (pouze) orgánem obce, resp. městské části územně členěného statutárního města (§5 odst. 2 zákona o obcích), a jako takový nemá procesní způsobilost, byť je na něj přenesena působnost státu prostřednictvím zvláštního právního předpisu (§61 zákona o obcích, §44a, §25 zákona o pozemních komunikacích); ze zákona přitom nevyplývá, že by ji ohledně uplatněného nároku (náklady související s odstraněním nepovoleného záboru podle §25 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích) měl mít. Cituje §25 odst. 8, §40 odst. 1, §40 odst. 5, §44a zákona o pozemních komunikacích, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 181/96, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. 6 Cdo 140/94, dospívá k závěru, že řízení musí být zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníkem řízení má být někdo, kdo nemá procesní způsobilost, přičemž jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Zdůraznil, že kompetence krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo obecního úřadu představují výkon přenesené působnosti podle §44a zákona o pozemních komunikacích, a protože ze zákona nevyplývá, že by úřad městské části měl procesní subjektivitu, musí v občanském soudním řízení jednat prostřednictvím právnické osoby, tedy příslušné městské části územně členěného statutárního města.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že toto rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda úřad městské části, jakožto silniční správní úřad podle zákona o pozemních komunikacích v přenesené působnosti, může být účastníkem občanského soudního řízení při vymáhání nároků podle uvedeného zákona, a to se zřetelem k ustanovení §25 odst. 8, §40 odst. 1, §40 odst. 5, §44a zákona o pozemních komunikacích, §61 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. a §19 o. s. ř. Poukazuje na to, že v řízeních před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem vedenými pod sp. zn. 31 A 2/2017 a sp. zn. 31 A 105/2017 byla jeho procesní způsobilost akceptována. S tímto odůvodněním navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 85/2020-34, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020, č. j. 248 C 50/2019-25, a vrácení věci Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání, byť je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, není důvodné.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Soukromoprávní vztahy (tedy vztahy vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních předpisů) se vyznačují zejména právně rovným postavením jejich subjektů – nemožností jednoho subjektu právního vztahu jednostranným autoritativním, vrchnostenským (nuceným) aktem jinému subjektu právní vztah založit, určit jeho právní postavení, a autonomií (svobodou) jejich vůle. Do této kategorie ovšem nespadá požadavek žalobce (jako silničního správního úřadu), aby žalovaná uhradila jím vynaložené náklady na odstranění nepovoleného záboru místní komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Podle §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem (občanského soudního) řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (tzn. má právní osobnost). Ten, kdo nemá podle hmotného práva právní osobnost, je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů tohoto vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o. s. ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4184/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Argumentuje-li dovolatel tím, že v řízení před Krajským soudem v Brně a následně v řízení před Nejvyšším správním soudem sp. zn. 31 A 2/2017 a sp. zn. 31 A 105/2017 tyto instituce neměly pochybnosti o jeho procesní způsobilosti, pak přehlíží, že v oblasti správního soudnictví mu procesní způsobilost přiznává zákon. Podle §33 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), totiž způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a správní orgán ; jinak i ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost úřadu městské části být účastníkem občanského soudního řízení (§19 o. s. ř.) nevyplývá ani ze zákona o obcích, ani ze zákona o pozemních komunikacích (srov. §25, §40 odst. 1 a §44a uvedeného zákona).
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243c odst. 3 věta prvá, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu