ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1281.2021.3
sp. zn. 33 Cdo 1281/2021-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. S. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované E. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, o 2.413.028,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 265/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2021, č.j. 8 Co 1280/2020-166, takto:
Dovolání proti rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č.j. 8 Co 1280/2020-166, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 28. 5. 2020, č.j. 12 C 265/2019-102, jímž Okresní soud v Písku uložil žalované zaplatit žalobci 1.609.264,955 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 2. 11. 2016 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 91.168 Kč, se zamítá .
Dovolání proti rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č.j. 8 Co 1280/2020-166, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. 5. 2020, č.j. 12 C 265/2019-102, tak, že zamítl žalobu o 803.763,29 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 2. 11. 2016, se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č.j. 12 C 265/2019-102, uložil žalované zaplatit žalobci 2.413.028,20 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 2. 11. 2016 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 251.372 Kč.
Rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č.j. 8 Co 1280/2020-166, Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o 803.763,29 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 2. 11. 2016 zamítl, a co do 1.609.264,95 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 2. 11. 2016 do zaplacení je potvrdil; současně žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 91.168 Kč. Odvolací soud uzavřel, že právo na náhradu ve výši 1.609.264,95 Kč, tj. toho, co žalobce za žalovanou jako spoludlužnici splnil České spořitelně, a.s. (věřitelce), se opírá o ustanovení §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Tím, zda je žalovaná vázána důsledky doplacení úvěru před termínem splatnosti, se odvolací soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval. Zjištění, že žalovaná neplnila spoludlužnický závazek již delší dobu před 17. 8. 2016, že od ledna 2018 je hotel Bílá Růže v Písku, na jehož koupi poskytla Česká spořitelna, a.s., úvěr, k dispozici jako zdroj příjmů z podnikání pouze žalované a že společný závazek z úvěrové smlouvy žalobce „sám fakticky uhradil a tím zachoval … majetek pro účastníky“ , bylo základem pro posouzení žádosti žalobce o doplacení úvěru před termínem splatnosti jako právního jednání nikoliv nepoctivého (§6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Pohledávku ve výši 3.350.642 Kč (náhrada majetkové újmy /škody/ za znemožnění řádného užívání hotelu Bílá Růže v Písku v době od 9. 2. 2015 do 31. 12. 2017), již žalovaná (postupnice) nabyla od MONI LODGING, s. r. o. (postupitelky) a v průběhu odvolacího řízení započetla proti pohledávce, kterou žalobce uplatnil v řízení, označil odvolací soud za nezpůsobilou k započtení (§1987 odst. 2 o. z.).
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná zpochybnila řešení otázky následného regresu dlužníků podle §511 odst. 3 obč. zák. Jednostranný právní úkon žalobce – žádost o doplacení úvěru ze 17. 8. 2016 – založil formou kumulativní novace nový právní vztah pouze mezi žalobcem a věřitelkou o (novém) termínu splatnosti (§516 obč. zák.), jehož účastnicí se žalovaná nestala. Protože se dodatkem z 13. 5. 2018 zavázala jen ke splácení úvěru do 30. 9. 2020, nemá povinnost „podílet se na konečné splátce.“ Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení výše formulované otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (§511 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení §516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1/). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odstavec 2/).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že Česká spořitelna, a.s., (věřitelka) poskytla na základě smlouvy č. 3112/05/LCD z 13. 10. 2005 žalobci úvěr za účelem „financování splacení části ceny dosažené vydražením“ označených nemovitostí. Žalobce se zavázal splácet úvěr v pravidelných čtvrtletních splátkách; konečná splatnost úvěru byla sjednána na 30. 9. 2020. V článku IV bodu 4 se strany dohodly, že žalobce „je oprávněn splatit úvěr nebo jakoukoli jeho část před … datem konečné splatnosti. Klient je povinen doručit bance nejpozději deset obchodních dnů předem písemné oznámení o předčasné splátce, ve kterém bude uvedena výše předčasné splátky úvěru a datum předčasné splatnosti. Toto oznámení je neodvolatelné a zakládá povinnost klienta provést předčasnou splátku ve výši a ke dni uvedenému v oznámení.“ „Klient je povinen zaplatit bance veškeré náklady a výdaje v souladu s Všeobecnými úvěrovými podmínkami, které jí vzniknou v souvislosti s předčasným splacením.“ Dodatkem z 13. 5. 2008 žalovaná přistoupila k veškerým závazkům žalobce (dlužníka) z úvěrové smlouvy, „zejména k závazku splácet řádně a včas úvěr, úroky z úvěru a veškeré další peněžité závazky …“ Žalobce 17. 8. 2016 požádal o doplacení úvěru před termínem splatnosti a mimořádnou splátkou z 12. 10. 2016 – po úhradě částky 242.590 Kč dne 30. 9. 2016 – zaplatil věřitelce 4.545.712 Kč s úroky ve výši 37.600 Kč a cenu za správu 154 Kč.
Změna subjektivních práv a povinností, které jsou obsahem závazkového právního vztahu (kumulativní novace), spočívá v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností, v jejich nahrazení nově sjednanými právy a povinnostmi nebo ve vzniku dalších práv a povinností stran vedle dosud sjednaných. Původní závazkový vztah nezaniká, ale mění se tím, že k původní právní skutečnosti, z níž závazek vznikl, přistupuje další právní skutečnost (dohoda), která mění obsah původního závazku. Právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila vznik závazku, tak dohoda o změně jeho obsahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011).
Kumulativní novace předpokládá dohodu smluvních stran o změně obsahu závazkového právního vztahu. V projednávané věci strany úvěrové smlouvy – žalobce, žalovaná, která se kumulativní intercesí stala dlužnicí zavázanou společně a nerozdílně (§533 obč. zák.), a věřitelka – dohodu podle §516 odst. 1 obč. zák. neuzavřely. Právo dlužníka splatit úvěr nebo jakoukoli jeho část před sjednaným datem konečné splatnosti bylo obsahem původního závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru (článek IV bod 4). Dodatkem k této smlouvě žalovaná přistoupila ke všem závazkům žalobce, tedy i k povinnostem spojeným s využitím oprávnění předčasného splacení úvěru. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu ve výši podílu, který na ni připadá (§511 odst. 3 obč. zák.). Vyřešil-li odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, správně, Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
Ostatní námitky uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud dovodil, že žalobce nejednal nepoctivě. Oproti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem žalovaná prosazuje, že žalobce splatil úvěr předčasně proto, aby jí způsobil újmu v době, kdy znemožnil její podnikání, a že k úvěrovému závazku přistoupila „s vůlí a vědomím, že se bude podílet na splácení úvěru na pořízení nemovitosti, jíž se stala a měla zůstat spoluvlastníkem v poměru 50:50.“ Pokud by v té době věděla, že jí žalobce znemožní nemovitost užívat a že se bude domáhat určení výlučného vlastnictví, „pak by k takové smlouvě jistě nepřistoupila.“ Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Žalovaná přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho, že na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nález Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovolatelka v plném rozsahu věci samé, tedy i výrok, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 803.763,29 Kč s příslušenstvím zamítl. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné a dovolací soud je proto odmítl (§218 písm. b/, §243c odst. 3, věta první, §243c odst. 1 o.s.ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3527/2019). Změnil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byla úspěšná.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobci, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu