ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1629.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1629/2022-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. H. , bytem v XY , zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovaným 1) České poště, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4 (identifikační číslo 471 14 983), a 2) Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150 (identifikační číslo 000 01 350), o 295.549,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 211/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 63/2021-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalované společně a nerozdílně zaplatily 295.549,46 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a 47.844,19 Kč.
Rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 38 C 211/2019-154, Okresní soud v Bruntále uložil první žalované zaplatit žalobkyni 295.549,46 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 3. 10. 2019 do zaplacení, co do povinnosti první žalované zaplatit úroky z prodlení z uvedené částky od 15. 2. 2017 do 2. 10. 2019, povinnosti druhé žalované zaplatit „společně a nerozdílně“ 295.549,46 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 11. 2019 do zaplacení a 47.844,19 Kč – žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaná odpovídá za protiprávní čin, kterého se při plnění pracovních úkolů pro právnickou osobu dopustil její zaměstnanec M. D., a je tedy povinna nahradit škodu způsobenou žalobkyni (§167, §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Druhá žalovaná neporušila žádné povinnosti, které by zakládaly její povinnost k náhradě škody žalobkyni.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 63/2021-229, na základě odvolání žalobkyně a první žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vůči první žalované zamítl žalobu o 295.549,46 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 3. 10. 2019 do zaplacení, a ve zbytku věci samé je potvrdil; současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jednání M. D. odvolací soud – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014 – posoudil jako exces zaměstnance, který zneužil svého postavení u zaměstnavatelky, tedy jednání, jímž sledoval výlučně vlastní zájmy „s cílem bezdůvodně se obohatit“ o peněžní prostředky první žalované, která tím, že ho zaměstnala na pozici, při níž měl přístup k finančním prostředkům, neporušila prevenční povinnost (§2900 o. z.). Indicie o jeho nestandardním jednání totiž obdržela až po převodu peněžních prostředků z účtu žalobkyně a okolnost, že byl úpadcem v insolvenčním řízení, nemohla vést k tomu, aby ho nepřijala do pracovního poměru. Jde-li o exces – uzavřel odvolací soud – první žalovaná za škodu způsobenou svým zaměstnancem neodpovídá. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že na úhradu peněžních prostředků převedených na účet M. D., který protiprávním jednáním způsobil škodu, nemá žalobkyně vůči druhé žalované právo.
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
M. D. – zaměstnanec první žalované na pozici specialisty produktů či specialisty přepážky – poskytoval nejen služby své zaměstnavatelky, ale i finanční služby na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanými. V rámci své pracovní činnosti 24. 1. 2017 zrušil vkladní knížku žalobkyně a uzavřel s ní komisionářskou smlouvu, na základě níž převedl 300.000 Kč do fondů druhé žalované (fond „bohatství“ , fond „vyvážený“ ) vždy po 150.000 Kč. Za tyto peníze byly nakoupeny cenné papíry, se kterými žalobkyně nechtěla disponovat a hodlala je zde ponechat jako investici. Při uzavírání komisionářské smlouvy podepsala 24. 1. 2017 listinu - „Žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu“ datovaný 14. 2. 2017, čehož si však nebyla vědoma a nechtěla takovou operaci provést. M. D. na tuto listinu vlastní rukou dopsal číslo svého účtu (207004906/0300), požádal o zpětný odkup a o převod finančních prostředků na tento účet. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2020 č. j. 4 T 58/2020-2605, byl pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu a byla mu uložena povinnost nahradit žalobkyni škodu ve výši 294.549,46 Kč.
Právní posouzení vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu – navzdory přesvědčení žalobkyně – není v rozporu s rozsudky ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/1999, ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu, a že majiteli účtu náleží toliko pohledávka vůči peněžnímu ústavu. V projednávané věci dala žalobkyně příkaz, byť podvodně získaný, k odčerpání peněžních prostředků, který druhá žalovaná splnila a podle pokynu majitelky účtu peníze zaslala na účet uvedený v příkazu. Banka neměla žádné nástroje pro to, aby zjistila, že jí zaslaný příkaz byl získán podvodně. Skutečnost, že listinu podepsala žalobkyně nevědomky, aniž by takto chtěla s prostředky na svém účtu naložit, není v projednávaném případě významná. Převodem peněžních prostředků z účtu žalobkyně na označený účet druhá žalovaná splnila povinnost a v tomto rozsahu zanikla pohledávka majitelky účtu vůči peněžnímu ústavu.
V usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel k dovolacímu přezkumu předložil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). V daném případě jde o otázky spojené s aplikací §132 odst. 2 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, §9 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a s jednáním žalobkyně v omylu vyvolaném žalovanými (§583 a násl. o. z.). Těmto otázkám neměl odvolací soud ani důvod se věnovat, protože uzavřel, že jednání M. D. (škůdce) bylo excesem zaměstnance.
Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázku, zda zaměstnávání úpadce - fyzické osoby „v době insolvence a po insolvenci“ představuje porušení prevenční povinnosti podle §2900 o. z., zakládá její řešení na vlastní skutkové verzi, tj. na tom, že první žalovaná o úpadku M. D. věděla. Totéž platí o námitce, že druhá žalovaná Policii ČR zatajila podstatnou část trestné činnosti M. D. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že první žalovaná o insolvenčním řízení vedeném proti M. D. věděla, a tvrzení o zatajení trestné činnosti je zcela nepodložené. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Ani námitky, že odvolací soud nepostupoval stejně, když v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 71 Co 26/2022 a 57 Co 125/2021 uznal spoluodpovědnost první žalované za škodu způsobenou jiným poškozeným, nejsou v řešené věci relevantní. Jednak citovaná rozhodnutí byla vydána později než rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, jednak vycházejí z odlišných skutkových zjištění (že v době vzniku škody již první žalovaná o podezřelém jednání M. D. věděla).
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu