ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1706.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1706/2022-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně T. H. G. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Šumavě 2242/4, proti žalované V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení 1.085.451,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 130/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 Co 378/2021-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.682,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Matyášové, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 Co 378/2021-349, potvrdil rozsudek ze dne 16. 2. 2021, č. j. 9 C 130/2016-293, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1.085.451,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 18. 7. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, kdy v pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 C 130/2016-153, usnesením ze dne 19. 3. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-182, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť odvolacímu soudu ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení věci, nýbrž zpochybňuje jím zjištěný skutkový stav věci a polemizuje s hodnocením důkazů.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání konstatováním, že „je přípustné v souladu s §237 o. s. ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že dovolací soud tuto otázku dosud neřešil a vzhledem k odlišným stanoviskům soudu nalézacího a odvolacího je na místě toto posouzení soudem dovolacím“ . Má za to, že soudy „pochybily, když nesprávně právně posoudily zásadní právní otázku ohledně platnosti a existence smlouvy“, a proto by měl „tuto otázku posoudit Nejvyšší soud a vydat k ní své stanovisko“ . Jak ze způsobu vymezení přípustnosti dovolání, tak z obsahu tohoto podání je zřejmé, že dovolatelka ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu k přezkumu právní otázku, kterou dosud neřešil, nýbrž požaduje, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak nenaplňuje ani jedno z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. Absence správného údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že dovolatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť zpochybňuje pouze skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci, a kritizuje jeho postup při hodnocení důkazů. Námitku nesprávného právního posouzení platnosti smlouvy o poskytnutí kongresových služeb (a následného postoupení z ní vyplývajících práv) totiž zakládá na vlastních tvrzeních, že při jednáních nedošlo k dohodě o obsahu postoupení, ani k samotnému postoupení. Namítá, že žalobkyně v řízení předložila nedostatečné důkazy (např. nepodepsané účty), resp. neprokázala, že plnila, co tvrdí. Prosazuje, že výpověďmi svědků T., N., N., F., N. a K. bylo prokázáno, že spolupráce účastnic neprobíhala na základě smlouvy o kongresové spolupráci, resp. na ni navazující postupní smlouvy, nýbrž byla neustále modifikována dvoustrannými dohodami jednatelů obou obchodních společností. Přestože všechny vypovídající osoby uvedly, že smlouva nebyla dodržována, soudy nesprávně dovodily, že plnění z ní bylo poskytnuto. Nedodržely tak zákonný postup při hodnocení důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze dovolatelky), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smlouva o poskytování kongresových služeb, stejně jako následné postoupení práv a povinností z ní jsou neplatné a žalobkyni proto nesvědčí nárok na zaplacení poskytnutých služeb.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (viz §241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario ).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky, že odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení, jestliže nechal žalobkyni neustále doplňovat, měnit a upravovat skutková tvrzení a dokládat je důkazy. Žalovaná jimi nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu