ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1988.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1988/2022-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. R. , místem podnikání XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, proti žalované obci Orlické Záhoří , se sídlem obecního úřadu v Orlickém Záhoří 34 (identifikační číslo osoby 002 75 204), zastoupené JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 40, o zaplacení 137.108,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 138/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2022, č. j. 47 Co 10/2022-478, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.374,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Beka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce po žalované požadoval zaplacení ceny díla (dvě dřevěné sochy pašeráků v životní velikosti a čtyři dřevěné znaky obcí), které pro ni zhotovil na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 12 C 138/2018-400, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 138.085,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 11. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 47 Co 10/2022-478, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do 137.108,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 28. 11. 2017 do zaplacení potvrdil a ve zbylé části ho změnil tak, že se žaloba zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Soudy vyšly ze zjištění, že 14. 10. 2011 uzavřeli účastníci (žalovaná v postavení objednatele a žalobce v postavení zhotovitele) písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl dřevěný trojrozměrný betlém v životní velikosti za sjednanou cenu díla ve výši 399.900,- Kč včetně DPH; z předávacího protokolu z 20. 11. 2011 vyplynulo, že žalobce žalované betlém předal, žalovaná stvrdila převzetí díla bez vad a 13. 1. 2012 uhradila jeho cenu; bezvadné plnění díla (betlému) vyplynulo i z novinových článků a z výpovědí svědků. Na základě ústní smlouvy o dílo uzavřené v průběhu roku 2013 žalobce pro žalovanou zhotovil dvě dřevěné (dubové) sochy pašeráků v životní velikosti (původně bylo jednáno o vyhotovení soch sv. Floriána a sv. Jana Křtitele) a čtyři dřevěné (dubové) znaky obcí; cena tohoto díla byla sjednána odkazem na cenu soch v betlémě (tj. cenu předchozího díla). První sochu pašeráka a 4 znaky obcí žalobce žalované dodal 19. 6. 2015, druhou sochu pašeráka dne 16. 5. 2016; sochy byly instalovány ve veřejných prostorách obce. Dne 13. 11. 2017 vystavil žalobce žalované fakturu č. 1/17 na částku 138.085,- Kč za 4 znaky obcí a 2 sochy pašeráků. Požadovanou cenu tohoto díla odmítla žalovaná uhradit s odůvodněním, že předmětné sochařské práce byly domluvenou kompenzací za předchozí vadné plnění betlému. V řízení však nebylo zjištěno, že by žalobcem zhotovený betlém byl žalovanou reklamován, a žalovaná neprokázala ani existenci dohody účastníků o údajné kompenzaci za vady díla, jehož předmětem byl betlém. K hodnotě soch pašeráků a znaků obcí byly provedeny dva znalecké posudky; soudní znalec Pavel Drápalík určil cenu tohoto díla jako cenu obvyklou a soudní znalec Tomáš Sochor cenu díla dovodil odvozením z ceny díla sjednané za zhotovení betlému.
S ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy o dílo odvolací soud posuzoval právní vztah účastníků podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“). Uzavřel, že účastníky byla platně uzavřena ústní smlouva o dílo podle §536 obch. zák., jejímž předmětem bylo dodání dvou soch pašeráků a 4 znaků obcí. Určitým a platným ve smyslu §536 odst. 3 obch. zák. shledal ujednání o ceně díla (způsobu jejího určení); cenu díla bylo možné, jak účastníci učinili, sjednat odvozením od ceny betlému, a to zejména s ohledem na podobnost jednotlivých prvků sochařských děl.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3498/2013, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, a sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, jestliže ujednání účastníků o určení ceny díla odkazem na cenu jiného díla (betlému) posoudil jako platné a určité. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že při uzavírání tvrzené smlouvy nebylo ani jedné ze stran zřejmé, jak se ve skutečnosti stanoví cena díla, resp. jaká bude výsledná výše ceny díla. Vyjadřuje pochybnosti, že by účastníci byli vůbec schopni vypočítat cenu díla způsobem určeným znalcem Sochorem. Ujednání o ceně díla považuje za neurčité a tvrzenou smlouvu o dílo má proto za neplatnou pro absenci podstatné smluvní náležitosti – ujednání o ceně díla. Z uvedeného důvodu navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání žalované a navrhl, aby ho dovolací soud odmítl, případně zamítl. Zcela se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, které považuje za koherentní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukazuje na to, že žalovaná v dovolání zpochybňuje pouze skutková zjištění odvolacího soudu ve věci ujednání účastníků o ceně díla a obsahu tohoto ujednání, tedy neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O námitku nesprávného právního posouzení věci se však nejedná, zakládá-li ji dovolatel na vlastní skutkové verzi věci odlišné od skutkového podkladu, z něhož při právním posouzení vycházel odvolací soud (§241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario ).
Žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o ceně díla určené odkazem na předchozí dílo ( „cena bude účtována obdobně jako u betlému“ ) není pro neurčitost neplatné, resp. nezpůsobuje neplatnost smlouvy o dílo, jehož předmětem bylo dodání soch pašeráků a znaků obcí, avšak s přihlédnutím k dovolacím námitkám a při rozboru závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž žalovaná podpořila svou argumentaci, je zřejmé, že tuto svoji námitku vystavěla na vlastním skutkovém náhledu na věc (na vlastní skutkové verzi). Oproti odvolacímu soudu totiž dovozuje, že účastníci smlouvy o dílo v okamžiku jejího uzavření nevěděli, jaká bude cena díla, ani jakým způsobem bude určena. Zjevně prosazuje právní názor, že účastníci sice projevili vůli sjednat cenu díla, avšak způsob jejího určení, na kterém se dohodli (odkazem na cenu předchozího díla - betlému), byl natolik nejasný a neurčitý, že z něj cena díla nešla odvodit, a protože neplatnost ujednání o ceně díla způsobila neplatnost smlouvy o dílo pro absenci její podstatné náležitosti, musí být vztahy narovnány podle zásad bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však dospěl na základě výpovědi žalobce a dalších v řízení provedených důkazů k závěru, že účastníci si ujednali cenu díla odkazem na předchozí dílo (postavy z betlému), přičemž z tohoto ujednání bylo možné cenu díla dovodit; akceptoval závěry znalce Sochora, který cenu díla odvodil porovnáním jednotlivých částí (postav) betlému a poměrným rozpočítáním na postavy dvou pašeráků a 4 erby obcí a logicky dospěl k ceně díla, která se takřka zcela shodovala s cenou fakturovanou žalobcem (viz faktura č. 1/17). Na tomto skutkovém základu pak uzavřel, že ujednání o ceně díla bylo dostatečně určité (a tudíž platné) a ústní smlouva o dílo proto jako celek z hlediska platnosti obstojí. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve skutečnosti nevystihuje. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Nepřiléhavé jsou proto odkazy na dovolatelkou avizované rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud buď dospěl k závěru, že se odvolací soud (chybně) nezabýval existencí vůle stran uzavřít smlouvu bez určení ceny díla (a rovněž kupní ceny) ve smyslu §546 odst. 1 ve spojení s §536 odst. 3 obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3498/2013), nebo že sice dovodil existenci ujednání o ceně díla, avšak opomněl přihlédnout k jeho obsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008); v rozsudku ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, Nejvyšší soud posuzoval věc skutkově odpovídající verzi žalované, kdy odvolací soud – byť dovodil existenci dohody, která neumožnila určit podle ní výši ceny díla, chybně uzavřel, že smlouva o dílo je platná. V nyní projednávané věci však bylo nepochybně zjištěno, že cenu díla bylo možné podle ujednání účastníků určit (dovodit z ceny předchozího díla – betlému).
Pro úplnost a nad rámec své přezkumné činnosti dovolací soud doplňuje, že odvolací soud při posouzení platnosti ujednání o ceně díla z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nevybočil.
Podle §536 odst. 3 obch. zák. musí být cena ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z teze, že podstatnými částmi (náležitostmi) smlouvy o dílo jsou, vedle určení smluvních stran, vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení. Neobsahuje-li smlouva o dílo obě podstatné části, není platně uzavřena (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck 2010, s. 1179). Aby tak šlo o smlouvu o dílo, musí obsahovat, vedle určení díla, přímé nebo nepřímé určení ceny díla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3498/2013, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4003/2018). Z ustanovení §536 odst. 3 obch. zák. pak pro případ, že strany neprojeví vůli uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, vyplývá požadavek dohody o ceně díla nebo o její určitelnosti (srov. §546 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Ve vztahu ke způsobu určení ceny díla zastává právní teorie názor, že možností dohody o způsobu určení ceny je celá řada a k tomu, aby byla smlouva uzavřena, je potřebné jen to, aby bylo možné způsobem v ní uvedeným dospět k tomu, jakou částku bude objednatel povinen zhotoviteli za řádně provedené dílo zaplatit (Štenglová, I. Smlouva o dílo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 43). Přesně takový případ nastal v nyní projednávané věci; odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že z určení ceny díla odkazem na předchozí dílo bylo možné dovodit cenu sporného díla, a toto ujednání je proto dostatečně určité a platné, a tedy nezpůsobuje neplatnost ústně uzavřené smlouvy o dílo jako celku. Uvedené ostatně potvrdil svými logickými závěry znalec Sochor, který dospěl k ceně takřka totožné s cenou požadovanou žalobcem.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu