ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2166.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2166/2022-616
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně STAVOFOL s.r.o., se sídlem Třebíč, Týn, Na Nivkách 420, identifikační číslo osoby 26919885, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Praha 1, Truhlářská 13, proti žalovanému F. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 94 176,54 Kč s příslušenstvím a 68 748 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 127/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 379/2021-564, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 379/2021-564, se s výjimkou části výroku o věci samé, jíž by potvrzen vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2021, č. j. 17 C 127/2012-515, ohledně 94 176,54 Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 94 176,54 Kč z titulu neuhrazené ceny díla a smluvní pokuty ve výši 68 748 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 17 C 127/2012-515, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 94 176,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 94 176,54 Kč od 30. 7. 2012 do zaplacení, co do „zbylé žalované částky“ žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 379/2021-564, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku o věci samé jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 68 748 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalovaný své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostál, avizuje-li, že „ napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, neboť neuvádí, u které z předestřených otázek má být daný předpoklad přípustnosti naplněn a nespecifikuje jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Navíc zjevně přehlíží, že přípustnost dovolání v režimu úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 není založena na kritériu zásadního právního významu k přezkumu předložené otázky, ani na existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Prosazuje-li žalovaný, že má být dovolacím soudem právní otázka (kterou blíže nespecifikuje) posouzena jinak, pak z obsahu dovolání vyplývá, že tím měl na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem (tedy odlišně od odvolacího soudu), nikoliv – jak vyžaduje §237 o. s. ř. a jak též avizuje sám dovolatel – otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Jinak řečeno požadavek dovolatele, aby právní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, způsobilý založit přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř. není. Poslední ze čtyř v citovaném ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se dovolatel mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Dovolatelem předestřené „téma“ („dovolací argument pro výrok o smluvní pokutě“) týkající se překvapivého rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaný jejich prostřednictvím nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká vady řízení, jejichž existence přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka extrémního nesouladu mezi zjištěními soudu prvního stupně a argumentací odvolacího soudu. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Přípustnost dovolání (ve vztahu k ceně díla) nezakládá otázka výkladu §631 obč. zák., jejíž řešení dovolatel spojuje s vlastní skutkovou verzí (že dílo vykazovalo vady způsobené nesprávným technologickým postupem při udržování stavby a díla) odlišnou od té, z níž vycházel odvolací soud, který zjistil, že dílo provedené žalobkyní samo o sobě vady nevykazovalo, a že k zatečení dešťové vody mezi zeď a hydroizolaci došlo z důvodu nezajištění stavby před srážkovou vodou a chybějícího plánovaného drenážního systému, na což byl žalovaný ze strany žalobkyně výslovně předem písemně upozorněn.
Výtka, že soudy věc posoudily nesprávně, „ pokud považovaly podpis na předávacím protokolu za projev uznání závazku, resp. uznání úplnosti a bezvadnosti díla “, přípustnost dovolání nezakládá, neboť takový právní závěr odvolací soud neučinil.
Napadá-li žalovaný nákladový výrok, ve vztahu k němu není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatel vyjádřil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu ohledně nároku žalobkyně na úhradu smluvní pokuty. Dovolatel namítá, že odvolací soud „překročil imperativy postihující spotřebitelské vztahy“ a k přezkumu předkládá otázku, zda je ve shodě s právními předpisy na ochranu spotřebitele jednání zhotovitele, pokud smluvní pokutu neformuluje v samotné smlouvě o dílo, ale tuto zanese až do předávacího protokolu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neurčitost a nejasnost ujednání o smluvní pokutě přehlédl a nevyhodnotil je jako důvod neplatnosti, a že při právním posouzení nepoužil ustanovení hlavy první občanského zákoníku platného a účinného od 1. 1. 2014 (§3030 o. z.). Dovolatelem předestřená argumentace včetně formulace otázky se týká posouzení ujednání o smluvní pokutě z hlediska spotřebitelské ochrany (test přiměřenosti). Protože se jedná o otázku dosud v obdobných skutkových poměrech neřešenou, na níž je napadené rozhodnutí (v části ohledně nároku na smluvní pokutu) založeno, shledal dovolací soud dovolání v této části přípustným.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, podle níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala zhotovit vodorovnou a svislou hydroizolaci v domě žalovaného. Žalobkyně dílo provedla ve dvou etapách, přičemž dne 14. 7. 2012 předložila žalovanému k podpisu zápis o předání a převzetí díla, který - kromě rozsahu provedeného díla - obsahoval i předtištěný text: „ dnem předání díla vzniká zhotoviteli nárok na fakturaci “ (…) „ v případě prodlení se zaplacením ceny díla je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky “. Odvolací soud na základě těchto zjištění shledal dotyčné ujednání dostatečně určitým, z důvodu odlišného skutkového stavu nepřisvědčil námitce žalovaného, který s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 namítal jeho neplatnost. Dále dovodil, že text ujednání, jehož velikost písma byla stejná jako o objednávek, „ musel být nepochybně pro žalovaného čitelný “, resp. podle odvolacího soudu „ byl žalovaný s tímto textem seznámen, což stvrdil svým podpisem “. Výši smluvní pokuty neshledal nepřiměřenou a nedůvodnou shledal žalovaným uplatněnou námitku promlčení.
Uvedené právní posouzení však nelze považovat za dostatečné.
Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení §56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Uvedený zákaz se nepochybně vztahuje i na ujednání, jež si strany sjednaly v průběhu trvání smluvního vztahu nad rámec toho, co si dohodly v původně uzavřené smlouvě. Za situace, kdy ke sjednání povinnosti žalovaného k úhradě smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla došlo až v souvislosti s předáním díla způsobem, že dotyčné ujednání bylo formou předtištěného textu součástí zápisu o předání a převzetí díla, odvolací soud náležitě nevěnoval pozornost tomu, zda nejde o ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (test přiměřenosti). Takovému posouzení neodpovídá úvaha odvolacího soudu, že text listiny byl pro žalovaného čitelný, resp. že se s ním seznámil.
Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé , tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. SDEU vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel, právní posouzení uvedené právní otázky tak zůstalo neúplné a tudíž nesprávné.
Protože se dovolateli podařilo zpochybnit správnost právního posouzení k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároku na smluvní pokutu za nesprávný, a proto jej v dotčené části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k té části výroku napadeného rozhodnutí, jež se týká úhrady ceny díla, dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud v této části dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu