ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2291.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2291/2022-79
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Fio banka, a.s., se sídlem Praha 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 61858374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Jevany, Lesní 15, proti žalovanému M. G. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 123/18, o zaplacení 22 023,16 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 55 C 39/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 28 Co 174/2021-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 28 Co 174/2021-49, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 55 C 39/2020-17, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 22 023,16 USD s úrokem ve výši 2 % ročně z částky 22 023,16 USD od 9. 2. 2016 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 023,16 USD od 9. 2. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaný čerpal úvěr na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle §2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), od níž žalobkyně pro porušení povinnosti žalovaným odstoupila, v důsledku čehož jí vzniklo právo na vrácení úvěru včetně příslušenství.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 8. 9. 2021, č. j. 28 Co 174/2021-49, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 22 023,16 USD s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu se účastníci v úvěrové smlouvě, na kterou se vztahuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), dohodli, že věřitelka (žalobkyně) má právo tuto smlouvu předčasně písemně vypovědět a výpověď je účinná okamžikem doručení druhé straně, není-li ve výpovědi stanovena účinnost později. Žalobkyně smlouvu vypověděla dne 5. 1. 2016 s účinky ke dni 8. 2. 2016 (pozn. odvolací soud nesprávně uvádí v odst. 11 rozsudku ke dni 8. 2. 2010, nicméně z celého obsahu odůvodnění se podává, že má na mysli 8. 2. 2016) s žádostí o neprodlené uhrazení dluhu včetně příslušenství, což k 9. 2. 2016 činilo žalovanou částku 22 023,16 USD. Odvolací soud shledal důvodnou žalovaným uplatněnou námitku promlčení, neboť čtyřletá promlčecí lhůta jdoucí od 8. 2. 2016 uplynula dne 8. 2. 2020, a žalobkyně podala žalobu až po jejím uplynutí dne 10. 2. 2020. Její názor, že došlo ke stavení promlčecí lhůty, neboť 8. 2. 2020 byla sobota, takže konec lhůty připadl na pondělí dne 10. 2. 2020, odmítl s argumentací, že „takto dochází pouze ke stavení procesních lhůt (nikoliv hmotněprávních lhůt)“. Žalobu proto neshledal po právu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2238/2016 a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 523/2016, protože v souvislosti s posouzením námitky promlčení nesprávně aplikoval ustanovení o počítání času uvedené v §122 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zda žalobou podanou dne 10. 2. 2020 došlo ke stavění promlčecí lhůty či nikoliv. Dovolání je rovněž důvodné.
Nejprve je třeba uvést, že soud prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, na danou věc aplikoval právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ač šlo o nárok vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 7. 5. 2011, přičemž platí obecné pravidlo, že právní jednání se posuzuje zásadně podle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho vzniku. Odvolací soud sice uvedl, že právní posouzení soudu prvního stupně je věcně správné, nicméně sám při právním posouzení aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, aniž by tuto diskrepanci nějak vysvětil.
Dovolací soud proto v prvé řadě uzavírá, že na věc je třeba aplikovat právní úpravu účinnou ke dni 7. 5. 2011, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, z níž žalobkyně svůj nárok dovozuje.
Podle §3036 o. z. se podle dosavadních předpisů právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle §402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, kdy věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Podle §122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
Podle §122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Promlčecí doba je hmotněprávní lhůtou (takovou, jež působí právní následky v oblasti práva hmotného), k jejímuž stavení ve smyslu §112 obč. zák. je bezpochyby třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty byla soudu doručena žaloba. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3121/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2011, nebo ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002) není pochyb o tom, že i počítání promlčecí lhůty řídí se pravidly počítání času, jež pro sféru hmotných práv stanoví §122 obč. zák., včetně jeho odstavce třetího, jež pamatuje na situace, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek.
Pokud k takové situaci došlo i v souzené věci, uzavírá-li odvolací soud, že konec čtyřleté promlčecí doby připadl na den 8. 2. 2020 (jenž byl dle kalendáře sobota), byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 10. 2. 2020, kdy byla žaloba podána u soudu. Uzavřel-li proto odvolací soud, že právo bylo u soudu uplatněno po uplynutí promlčecí doby, jejíž konec soud spojil se sobotou 8. 2. 2020, posoudil v tomto ohledu řešenou otázku nesprávně.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu