ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2451.2022.2
sp. zn. 33 Cdo 2451/2022-756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně D. , se sídlem XY (identifikační číslo osoby XY ), zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, proti žalované D. D. (dříve H.), nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 227/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2017, č. j. 35 Co 183/2017-463, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Miloslavy Konvalinkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 6. 2015 domáhala určení vlastnického práva ke zde specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že žalovaná zneužila své postavení jednatelky obchodní společnosti a přisvojila si podvodem její majetek; v kupní smlouvě se označila za kupující, přestože kupní cenu nemovitostí uhradila žalobkyně.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 35 Co 183/2017-463, potvrdil rozsudek ze dne 25. 1. 2017, č. j. 19 C 227/2015-164, kterým Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí – pozemku p. č. XY, k. ú. XY, jehož součástí je stavba budova č. p. XY, rodinný dům, vše zapsáno na LV č. XY, pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“); ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do jejich vyčíslení (31 748 Kč). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná jako kupující uzavřela dne 3. 3. 2009 s prodávajícím Nové bydlení Pavlovice, družstvo, se sídlem v Liberci i, Jestřábí 974, kupní smlouvu na předmětné nemovitosti; právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 14. 4. 2009. Žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku 3. 9. 1997; jejími společníky byli D. H., nar. XY (matka žalované), a J. H., nar. XY. V době uzavření kupní smlouvy byla jediným společníkem D. H. Ta také dne 20. 8. 2010 spolu s žalovanou (jako spoludlužnicí) uzavřela se společností BRE Bank, S.A., smlouvu o úvěru, z níž se podává, že žalovaná poskytuje k zajištění dluhu z úvěrové smlouvy zástavní právo k předmětným nemovitostem, které vlastní. Dne 27. 12. 2012 udělila žalovaná jako vlastník domu čp. XY v XY souhlas s tím, aby v domě bylo umístěno sídlo žalobkyně. Odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a přisvědčil soudu prvního stupně, že sama skutečnost, že žalobkyně hradila ve splátkách kupní cenu, nemůže mít vliv na vlastnictví předmětných nemovitostí. Akcentoval, že žalobkyně neprokázala, resp. ani netvrdila existenci právní skutečnosti, s níž zákon spojuje přechod (převod) vlastnického práva a již absence právního titulu vlastnictví postačuje k tomu, aby soud žalobu na základě žalobních tvrzení zamítl. Uvedl, že otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2009 (kterou se nadbytečně zabýval soud prvního stupně) je pro projednávanou věc, jejímž předmětem je určení vlastnického práva žalobkyně, bez významu, neboť případná neplatnost kupní smlouvy by znamenala pouze to, že vlastnické právo na žalovanou nepřešlo; žalobkyně nebyla smluvní stranou (stranou závazkového vztahu). Důvodem nabytí vlastnického práva žalobkyně nemůže být ani skutečnost, že v minulosti uzavřela s družstvem Nové bydlení Pavlovice smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž se budoucí prodávající zavázal na ni předmětné nemovitosti převést. Porušením závazku převést věc na budoucího kupujícího tím, že budoucí prodávající věc platně převede na třetí osobu, totiž práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění zanikají; na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem dosud neřešené otázce, „zda se právnická osoba může úspěšně domáhat postupem podle §80 OSŘ určení vlastnického práva za situace, kdy její jednatel na sebe jako fyzickou osobu převede v rozporu s ust. §135 obchodního zákoníku nemovitosti, které zaplatila právnická osoba a které měla podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní nabýt právnická osoba a kdy jednatel nepodepíše stranou prodávající již vyhotovenou a podepsanou kupní smlouvu a označení strany kupující změní tak, že kupujícím je jednatel jako fyzická osoba“ . Prosazuje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Žalovaná se vyjádřila k námitkám obsaženým v dovolání žalobkyně. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako zjevně nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou však není k dovolacímu přezkumu předestřená otázka; již z její formulace je zřejmé, že ji dovolatelka zakládá na vlastní skutkové verzi, z které odvolací soud při právním posouzení věci nevycházel. Odvolací soud žalobu nezamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nýbrž proto, že žalobní tvrzení nemohla (ani kdyby byla prokázána) osvědčit uplatněný požadavek; žalobkyně totiž netvrdila existenci nabývacího titulu, resp. právní skutečnost, s níž zákon spojuje přechod (převod) vlastnického práva (nabývací smlouva, dědění, vydržení, rozhodnutí státního orgánu). Irelevantní pro skutkovou i právní odlišnost je odkaz dovolatelky na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 65/1972, v němž se Nejvyšší soud zabýval určením vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy, která se ztratila a nebyla zapsána do evidence nemovitostí.
Proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu