ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2664.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2664/2021-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně KOMMAND TEAM s.r.o. , se sídlem Praha 5, Za Mototechnou 1619, identifikační číslo osoby 63978016, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha, Boleslavská 2178/13, proti žalovaným 1) V. S. a 2) R. S. , obou bytem XY, zastoupeným Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha, Laubova 1729/8, o zaplacení 244 855,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 241/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 Co 133/2020-594, 30 Co 134/2020-594, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Mykiska.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 13 C 241/2015-539, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 244 855,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 130 939 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili dalších 1 287 092,97 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 810 555 Kč od 8. 7. 2014 do 31. 7. 2014 a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 679 616 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 396 125,62 Kč (výrok III.), nahradit České republice 84,06% nákladů řízení v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení (výrok IV.), a žalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně České republice 15,94 % nákladů řízení v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení (výrok V.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 Co 133/2020-594, 30 Co 134/2020-594, odmítl odvolání žalovaných proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že v části týkající se 3 952,47 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z 130 939 Kč od 1. 8. 2014 do 5. 8. 2014 žalobu zamítl; ve zbývající části vyhovující výrok o věci samé a zamítavý výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se výše nákladů státu (výrok III.), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 299 012 Kč (výrok IV.), povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 72 309 Kč (výrok V.), zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ náhradu nákladů řízení ve výši 17 937,15 Kč (výrok VI.), a konečně uložil žalovaným povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ náhradu nákladů řízení ve výši 3 416,60 Kč (výrok VII.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 3. 2014 smlouvu o dílo, podle níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala provést stavební práce související s dokončením stavby rodinného domu žalovaných za sjednanou cenu 1.139.613,- Kč; termín dokončení díla byl 1. 6. 2014. Dne 1. 7. 2014 žalovaní (z důvodu velkého počtu vad a nedodělků) odmítli dílo převzít, následně neumožnili žalované dílo dokončit (odstranit zjištěné vady a nedodělky). Přípisem ze dne 15. 12. 2015 od smlouvy odstoupili. Podle odvolacího soudu žalovaní dílo, jež vykazovalo vady a nedodělky, které v souhrnu „bránily řádnému užívání díla“, odmítli převzít opodstatněně; jak dále zjistil, ač žalobkyně vyzvala žalované k součinnosti, ti jí dokončení díla neumožnili, neboť od 31. 7. 2014 svévolně bránili žalobkyni pokračovat v pracích. Následné odstoupení žalovaných od smlouvy odvolací soud neshledal „důvodným“, neboť předpokladem pro odstoupení od smlouvy je marné uplynutí přiměřené lhůty dané objednatelem k řádnému provádění díla, k čemuž však v daném případě nedošlo. Protože žalovaní provedení díla svévolně zmařili, má žalobkyně právo na zaplacení ceny za dílo snížené o to, co neprovedením díla ušetřila (§2613 o. z.). Ohledně splatnosti odvolací soud vycházel z ujednání ve smlouvě uzavřené účastníky. Vzhledem k prodlení žalovaných shledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě pro případ prodlení žalovaných s úhradou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaní v dovolání výslovně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají v celém rozsahu, ač jejich argumentace míří pouze vůči části výroku rozsudku o věci samé, jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Ve vztahu k výroku I., jímž odvolací soud odmítl odvolání žalovaných proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, a stejně tak i ve vztahu k ostatním nákladovým výrokům napadeného rozsudku není dovolání objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
K podání dovolání proti části výroku o věci samé, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně 3 952,47 Kč s příslušenstvím zamítl, nejsou žalovaní (subjektivně) oprávněni. Touto částí výroku jim totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dovolání žalovaných proti výroku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně 3 952,47 Kč s příslušenstvím zamítl, je tudíž subjektivně nepřípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolatelé na přípustnost svého dovolání usuzují z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Formulují otázky („ zda je zhotovitel díla oprávněn účtovat konečnou cenu za dokončené dílo v případě, kdy objednatel oprávněně odmítne převzetí díla, zda může být objednatel díla v prodlení s úhradou ceny díla, jestliže cena díla byla vyúčtovaná fakturou vystavenou v rozporu s uzavřenou smlouvou o dílo, zda se jedná o zmaření provedení díla ze strany objednatele ve smyslu §2613 občanského zákoníku za situace, jestliže zhotovitel díla neprojevil úmysl dokončit dílo dle smlouvy o dílo a dílo označuje za dokončené, kdy připouští pouze existenci ojedinělých vad nemajících vliv na možnost užívání díla, a zda je objednatel díla oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo, jestliže dílo nebylo předáno v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo a objednatel oprávněně odmítl dílo převzít a zhotovitel trvá na svém závěru, že dílo bylo řádně dokončeno a byly splněny podmínky pro převzetí díla objednatelem “), ve vztahu k nimž mají za to, že je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, aniž u každé z nich specifikovali, o který z ohlašovaných důvodů přípustnosti podle §237 o. s. ř. se jedná.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaní v dovolání pouze polemizují s tím, jak soudy obou stupňů postupovaly a jak rozhodly. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Současně je třeba podotknout, že na předložených otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelé navíc kritiku závěrů odvolacího soudu (včetně formulace předestřených otázek) zakládají na vlastní skutkové verzi (že jejich vůlí bylo domoci se dokončení díla zhotovitelkou a že důvodem odstoupení od smlouvy o dílo byl záměr zhotovitelky dílo nedokončit) odlišné od té, z níž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, který zjistil, že žalovaní sice dílo s větším počtem vad a nedodělků odmítli převzít opodstatněně, ale (ač byli vyzváni k součinnosti) zabránili žalobkyni dílo dokončit. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem – dovolatelé se proto domáhají revize právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Na závěr je třeba uvést, že napadené rozhodnutí nemůže být v rozporu s dovolateli uváděnými rozhodnutími dovolacího soudu, neboť v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, byl řešen případ, zda věřitel (v případě, že dlužník plnil zčásti) může odstoupit pouze od nesplněného zbytku plnění, v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn 33 Cdo 99/2020, Nejvyšší soud řešil otázku určitosti ujednání o smluvní pokutě, a v rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1043/2009, byla řešena otázka, zda předpokladem pro použití §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, je to, že poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty a odstoupení od smlouvy musí předcházet dohodnutému datu plnění. Na žádné z uvedených otázek přitom napadené rozhodnutí není založeno.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu