ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2716.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2716/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně V. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 10, Vysoká 149/4, proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem v Liberci I – Starém Městě, Vítězná 734/11, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 276/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 3. 2021, č. j. 29 Co 220/2020-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Terezy Landfeldové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 12 C 276/2019-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/2 jednotky č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, stojící na pozemku p. č. XY a podílu o velikosti id. 570/9436 na společných částech, vše v k. ú. XY, a obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „bytová jednotka“); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 29 Co 220/2020-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je matkou žalovaného a darovací smlouvou ze dne 3. 4. 2018 darovala předmětnou bytovou jednotku do spoluvlastnictví žalovaného a V. G.. Spolu s darovací smlouvou byla uzavřena i smlouva o výměnku, která žalobkyni zajistila doživotní užívání předmětné bytové jednotky a volný pobyt po bytě a možnost přijímat v něm návštěvy. Dopisem ze dne 18. 2. 2019 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk žalovaného, který měl spočívat v tom, že žalovaný v telefonátu dne 20. 10. 2018 nazval žalobkyní „sviní“ a že ji už nechce nikdy vidět poté, co se dozvěděl, že žalobkyně převedla polovinu své chalupy v XY na vnučku (druhá polovina nemovitosti patří jeho sestře – dceři žalobkyně V. V.) a nikoliv na něj, jak očekával. Žalovaný se s žalobkyní nestýká, což je důsledkem vyústění popsaného konfliktu, na druhou stranu žalobkyně o kontakt s žalovaným neprojevila žádný zájem a zamezila žalovanému v přístupu do předmětného bytu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výstup žalovaného během telefonátu lze považovat za neuctivý a hrubý, avšak jednalo se o ojedinělý incident, když nebylo prokázáno jiné hrubé nebo neuctivé chování žalovaného vůči žalobkyni nebo jinému členu rodiny. Stejně tak neshledal nabídku ke koupi jeho podílu k bytové jednotce druhé spoluvlastnici, která však nabídku koupě odmítla a žalovaný již žádné další kroky k prodeji podílu neučinil, jako důvod pro odvolání daru pro nevděk ve smyslu §2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tento rozpor dovolatelka spatřuje mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020. Soudy obou stupňů se navíc chybně zaměřily na posouzení stupně intenzity narušení dobrých mravů, ačkoliv se měly primárně zabývat pouze tím, že v daném případě došlo ke zjevnému porušení dobrých mravů ve smyslu §2072 o. z.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, a ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, neboť jejich závěry nelze hodnotit tak, že jsou ve vzájemném rozporu.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, řešícího výklad výrazu „zjevně narušuje veřejný pořádek“ platí, že „adverbium „zjevně“ užité v §588 o. z. vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není [bod 48. odůvodnění rozsudku] . Obdobně lze ostatně poukázat na ustanovení §8 o. z., jež určuje, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Adjektivum „zjevné“ zde taktéž nelze chápat ve smyslu požadavku na určitou intenzitu zneužití práva, s tím, že v případě „málo intenzivního“ zneužití práva bude ochrana zneužívajícímu jednání poskytnuta. Takový výklad je nepřijatelný; zneužití práva je protiprávním jednáním a nelze mu přiznat ochranu. To ostatně zdůrazňuje i důvodová zpráva k návrhu (nového) občanského zákoníku, jež dále uvádí: „Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jde tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.“ Požadavek na „zjevnost“ zneužití je tudíž – obdobně jako v případě §588 o. z. – nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je na místě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva [bod 49. odůvodnění rozsudku] .“
V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud zdůraznil, že „[P]odle §2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k §2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.“
Nevděkem se přitom rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
V posuzovaném případu se odvolací soud důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení, zjišťoval, jaké poměry mezi nimi panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí k aplikaci §2072 o. z. obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska subjektivního a objektivního nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §2072 o. z., je správná.
K dalším dovolacím námitkám je třeba uvést, že se jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu bez vymezení konkrétní varianty přípustnosti dovolání.
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tzn. také proti jeho nákladovým výrokům, ve vztahu k nimž však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu